Krev na kapradí (Vlastimil Vondruška)

Kniha má něco přes dvě stě stran, takže se dá přečíst během několika hodin. Pokud jste se s vyšetřovatelem Oldřichem ještě nikdy nesetkali, můžete první polovinu Krve na kapradí pojmout jako jakési seznámení s ním. Kromě Oldřicha tu jako detektivové vystupují i jeho dva pomocníci, panoš Ota a velitel Diviš, a také jeho manželka Ludmila z Vartemberka.

Úvodní povídka Krev na kapradí je jakýmsi prologem celé knížky. Autor v ní paroduje dialogy Velkých detektivů a jejich pomocníků a my se dozvídáme, že všechny případy (povídky) budou vyřešeny pomocí logiky a dedukce. Možná si řeknete, že to jsou silná slova, ale vězte, že nebudete zklamaní. Všechny povídky jsou skutečně klasické a daly by se vyřešit i takříkajíc na dálku. To, že se vám to nejspíš nepovede, je už věc jiná.

V drtivé většině příběhů s Oldřichem se řeší vražda neboli mord, jak tomu říkají sami aktéři. Vraždí se tu z rozličných důvodů a vy budete žasnout, co všechno se dá vymyslet na poněkud otřepané motivy žárlivosti, závisti či nenávisti. Co se mi hodně líbilo, bylo to, že tu mají velký prostor ženy. Nejsou tu jen v roli obětí, ale významně zasahují do vyšetřování a nezřídka se ukáže, že jsou vražedkyněmi.

Přijít na to, kdo v příbězích vraždí, bude pro naše detektivy leckdy tvrdý oříšek. Pak přichází ke slovu důmyslně promyšlené pasti, do kterých se zločinci sami chytí. A protože jsme ve středověku, další problém představuje usvědčení pachatele. Dneska by to nebyl žádný problém, ale co v době, kdy neexistovala daktyloskopie a o nějaké DNA se nikomu ani nezdálo? Oldřich z Chlumu musí vycházet z toho, co má k dispozici, a tak jsou viníci často předvedeni na mučidla, kde se přiznávají.

Co bude čtenářsky hodně vděčné, je téma trestu. Viník je odhalený, přiznal se, ale co s ním dál? Upřímně říkám, že leckdy budete překvapení, co autor vymyslel. Spravedlnost vezme někdy do rukou sám Oldřich a někdy nechá ostatní, aby si s pachatelem vyřídili účty. Někdy se všichni řídí literou zákona, ale může se stát i to, že pachatel unikne.

Povídky z první poloviny knihy jsou vyvážené obsahově i stylisticky, proto záleží jen na vás, jaká povídka se vám bude líbit nejvíc. U mě to vyhrála Modrá stuha, v níž to na první pohled vypadá na masového vraha.

Ve druhé části knihy jsou středověké soudničky. Když se řekne soudnička, představím si novinový útvar, který pouze informuje o tom, co se kdy stalo. Ale tady jde naštěstí o plnokrevné detektivky, které jsou díky různým vyšetřovatelům snad ještě originálnější než případy Oldřicha z Chlumu. Přiznávám, že jsem se soudniček původně obávala, ale nakonec mě příjemně překvapily. O to víc, že v nich zločince velmi často odhalí ženy, a to manželky úředníků či městských hodnostářů. Soudničky jsou napínavé a zároveň vtipné. Nebo by vás nepobavila průpovídka ve stylu: Jsem jen hloupá ženská, co stojí celý den u plotny, ALE?

Máte-li rádi klasické detektivky a slovní přestřelky ve stylu Sherlocka Holmese, nebudete zklamaní. Povídky jsou akční, napínavé a originální. A co se týče logiky, autor svému slovu dostál. Všechny případy se doopravdy vysvětlí pomocí zdravého selského rozumu. A to dokonce i ty, ve kterých vystupují duchové.