Detektivka z Paříže s Eiffelkou na obálce. Už to je důvod, proč tuhle knihu zkusit. Ale co obsah, bude taky tak lákavý jako přebal?
Paříž v zimě má úplně jiné kouzlo než v plné sezoně, takové melancholické. Podobnou náladu má i Hugo Marston, čerstvě rozvedený bezpečák na americké ambasádě, který dostal dovolenou a neví, co s časem. Díky svým procházkám podél Seiny se seznámil se stárnoucím prodavačem knih – bukinistou Maxem, a právě ten se do něčeho zapletl. A protože Hugo je zvyklý z bývalé práce u FBI účastnit se vyšetřování, což pařížský detektiv Durand moc nepodporuje, rozhodne se na Maxův problém podívat sám. Co sakra může mít starý vetchý pán s po zuby ozbrojeným gaunerem?
Na knize je znát, že je autorova první – chybí jí hladkost a snadnost ruky zdokonalené lety praxe. Také hlavnímu hrdinovi hrozí, že se stane klasickým klaďasem s rozpadlým manželstvím, jakých jsou v detektivkách mraky. Jeho váhavé pátrání-nepátrání mělo velmi pomalý rozjezd, ačkoli Huga potkávaly samé „přirozené náhody“ – kamarád z CIA s přístupem k databázím, krásná novinářka, která mu bude úplně klidně pomáhat jen pro jeho modré oči… Kdyby se mezitím nešoural Paříží a nepopíjel kávu s croissanty v těch nejprofláknutějších kavárnách, asi bych to zavřela už na straně 70. Ale šlo tu přece o knihy, o staré knihy. I když první vydání Agathy Christie nakonec nebylo tím klíčovým titulem, přeci jen jsem chtěla vědět, co to tam ti bukinisti mezi sebou mají.
Musím připustit, že za půlkou už se konečně něco začalo dít. Střílelo se, spousta dalších lidí Huga zrazovala od dalšího pátrání, zmizeli nebo zemřeli další bukinisté. Případ se hezky zkomplikoval, zapletl se do toho organizovaný zločin, kvalitní kokain i hříchy z nacistické minulosti.
I když jsem četla lepší knihy, i když jsem od téhle čekala něco jiného, nakonec musím Knihkupci připsat pár bodů k dobru. Samozřejmě Paříž a její kavárničky. Ale především jakousi uvěřitelnost, která se v záplavě příběhů s šokujícími zvraty a neustálou akcí může jevit zdlouhavě. Vždyť ani Hugo a jeho kámoš Tom nejsou žádní borci na vrcholu sil, ale dělali, co se dalo. „Vyřízený špion CIA a ze cviku vyšlý agent FBI.“ Tak sami sebe hodnotí a celkem to i sedí.
Plácají se v množství otázek a slepých uliček, občas po nich někdo střílí, hodně popíjejí v bistru a hodně probírají, proč nic nedává smysl. A když už ten chumel zmatených informací přerůstal přes hlavu, najednou to začalo dávat dokonalý smysl. Všechno do sebe zapadlo, až jsem zírala.
Takže jsem možná nakonec panu Pryorovi kapku křivdila, ale trvám na tom, že by měl svého hrdinu udělat nějak výraznějšího – než jen slušňáka, co respektuje svého šéfa, žertuje se sekretářkou a dohlíží na kámoše-spiťara, to je přece tak …normální?
Originál: The Bookseller, 2012
Překlad: Edda Němcová
Vydal: Knižní klub, 2014
326 stran
