Co se stane, když začne dobře organizovaná skupina zabijáků likvidovat své bývalé klienty? Úspěšný autor thrillerů s detektivem Markem Heckenburgem navazuje na svou prvotinu Stalkeři.
Superintendantka Gemma Piperová z oddělení sériových zločinů, které spadá pod Scotland Yard, absolvuje už několikátou návštěvu ve věznici Racčí skála. Tady si odpykávají trest ti nejhorší zločinci. Jedním z nich je i Peter Rochester, který vedl tzv. Klub sympaťáků. Navzdory pojmenování to byli sadističtí násilníci, kteří pro bohaté klienty unášeli ženy, na které si ukázali. Ty pak mučili a nakonec zavraždili. Policie ví o celkem osmatřiceti obětech, ale je přesvědčená, že zavražděných bylo více a že všechny „Sympaťáky“ zdaleka nepochytali.
Jediný Rochester by mohl říci více. Jednoho dne však dostane srdeční záchvat a při převozu do nemocnice je kolona přepadena. Ozbrojení a dobře vycvičení muži postřílí celý doprovod a Petera osvobodí. Jak se zdá, jde o přeživší „Sympaťáky“. Bývalí žoldáci a nelítostní zabijáci se sem zřejmě sjeli ze všech koutů světa. Detektiv seržant Mark „Heck“ Heckenburg je přesvědčen, že zabijáci začali zametat stopy a likvidovat bývalé klienty. Díky počtu dřívějších ženských obětí je jasné, že jich nebude málo. Na příkaz své nadřízené Gemmy se ale nesmí vyšetřování zúčastnit. To ho však rozhodně nemůže odradit. Vždyť kdo jiný by znal „Sympaťáky“ lépe než ten, co v podstatě sám rozprášil původní bandu?
Ve svém v pořadí třetím románu s Markem Heckenburgem britský scénárista a spisovatel Paul Finch volně navazuje na svou prvotinu Stalkeři. Tu jsem nečetl, ale usuzuji, že měla poměrně otevřený konec, a tak řada čtenářů čekala, že se k ní autor v dalším dílu vrátí. To se však nestalo a Finch přišel s románem Znesvětitel, který se sice debutu v lecčems podobá, ale nenavazuje na něj. Zajímavé je, že autor plánoval jako třetí vydat titul Hunted (česky dosud nevyšel), ale nakonec se nechal přesvědčit, aby se k „Sympaťákům“ vrátil. Klub zabijáků stal tak stal třetím titulem řady, zatímco Hunted až pátým. K dnešku už má celá série šest titulů.
Předcházející Znesvětitel začal zostra – hned na prvních stránkách napínavou scénou ve staré továrně a nálezem mrtvoly, po čemž následovala automobilová honička v ulicích města. Klub zabijáků oproti tomu začíná poněkud zvolna. Vypadá to, že budeme sledovat hned dvě zápletky – Gemminu návštěvu ve věznici a Heckovo dopadení jistého extremisty. Když se ale začíná více mluvit o „Klubu sympaťáků“ (původně se tak měla první kniha jmenovat, ale na nátlak marketingu byl název změněn na Stalkery), pochopí zejména ti, kteří četli první titul, kam se bude děj ubírat.
Po pár kapitolách jsme svědky poněkud za vlasy přitaženého únosu. Po zuby ozbrojená eskorta zastaví uprostřed noci kvůli domnělé autohavárii, přičemž všichni vylézají z auta jako ovce na porážku. ‚Opravdu by se takhle chovala eskorta převážející nejstřeženějšího vězně?‘ položí si možná nejeden čtenář otázku. Paul Finch však sám přiznává, že jeho policejní příběhy jsou více autentické než realistické. Z vlastní praxe u policie čerpá při popisu některých postupů a zvyklostí, ale příběh samotný je spíše sledem řady situací, které jdou až na hranici hororu a které si těžko lze představit v reálném životě.
Čtenářům chce předložit čistý thriller, který má jediné poslání – být maximálně děsivý a vzrušující. Jeho třetí kniha je opět dynamický příběh, kdy akce stíhá akci a moc času na oddech nezbývá. Finche však odděluje od béčkových spisovatelů propracovanost hlavního hrdiny obtíženého démony z minulosti, jeho zarputilost, jistý asociální styl života i poněkud komplikovaný vztah s Gemmou, kdysi milenkou a nyní nadřízenou. Heck je zároveň většinou pěkně tvrdohlavý a dost často si dělá, co chce. Možná by bylo zajímavé spárovat ho s Erikou Fosterovou, hrdinkou románů Roberta Bryndzy. Docela by se k sobě hodili…
Podobně jako v Znesvětitelovi (český název mimochodem koresponduje s původně zamýšleným názvem knihy, která nakonec dostala v originále název Oběť) si pro nás Paul Finch přichystal řadu scén, o kterých jistě tušil, že je budou čtenáři čekat a těšit se na ně. Opět tedy dojde na pronásledování v různých opuštěných a zaneřáděných prostorách. Tentokrát jich je podobných scén hned několik a je zajímavé, že Heck nebude ani tak pronásledovatel, jako spíš kořist. Nepřijdeme ani o automobilovou honičku ve městě a o „falešný poplach“, kdy něco vypadá děsivěji, než to ve skutečnosti nakonec je. Tahle scéna se mimochodem povedla. Jinak by se mohlo zdát, že si tentokrát oběti svůj osud zaslouží, ale autor nám to tak snadno neusnadní. Zabijáky nechá likvidovat i nevinné svědky…
Takže i ve třetím česky vydaném příběhu Marka Heckenburga najdeme téměř neutuchající akci a porci syrového násilí. Autor se ale u morbidních detailů zastavuje jen na dobu nezbytně nutnou k vyvolání mrazení v zádech, takže čtenáři se slabším žaludkem nemusí mít obavy a mohou si tuhle ztřeštěnou jízdu po různých koutech Anglie dopřát. Autor nám chtěl naservírovat drsnější oddychovou podívanou, a to se mu znovu podařilo. Kniha se mi četla dobře a závěr jsem prostě musel dočíst stůj, co stůj, i když jsem tušil, že pěsti a charakter zvítězí nad sadismem a nenávistí. Přesto doufám, že v příštím románu bude Mark méně utíkat a více pronásledovat…
Originální titul: The Killing Club (2014)
Vydáno: Avon, Londýn (2014)
Vydání v České republice: Domino (2017)
Přeložila: Zuzana Pernicová (2017)
448 stran
