Druhý příběh z švédské Fjällbacky začíná přibližně rok po událostech z předchozí Ledové princezny. Hlavní hrdinka, spisovatelka Erika Falcová, je právě v osmém měsíci těhotenství, a spíš se drží doma, a tak má v příběhu mnohem více prostoru její partner, policista Patrik Hedström.
Na fjällbacské policejní stanici je vše při starém, stejný ansábl čítající jak pro práci nadšeného Martina, tak i flegmatického Göstu, odpočítávajícího dny do penze. Jen šéf Mellberg se na každého nezvykle usmívá jak sluníčko (a příčina jeho proměny je jednou ze záhad, na jejíž objasnění si každý netrpělivě počká.) Další záhadou tu jsou vraždy, a to ne ledajaké. V nedaleké strži se objeví zavražděná dívka, ale pod jejím tělem najdou technici ostatky dalších dvou obětí. Dvě dívky zmizely beze stopy před dvaceti lety, a nyní vše nasvědčuje tomu, že jejich vrah se znovu hlásí o slovo. Městečkem se šíří panika a policie je bezradná, tím hůř, že z nedalekého kempu zmizí další mladé děvče. Rodiče se dušují, že by sama někam neodešla, znamená to, že musejí čekat, až i její tělo najdou zmrzačené v nějaké rokli? Zatímco Patrik neví, kam dřív skočit, Erika se snaží otevřít oči své sestře Anně, která si opět vybrala naprosto nevhodného přítele. A aby toho nebylo málo, dá o sobě znovu vědět Annin násilnický ex-manžel Lucas, takže máme dosti přesvědčivý psychologický portrét důsledků domácího násilí a soužití s tyranem.
Dávné vraždy a podezřívání mezi lidmi kdysi hodně ovlivnilo i rodinu Hultových, na kterou se příběh také soustředí. Jenže je kapku rozvětvená a dá hodně soustředění se v ní dobře orientovat. Nejstarší byl Ephraim neboli Kazatel. Ten měl dva syny – Johanese a Gabriela. Johanes měl dva syny – Roberta a Johana. Lucas podle všeho je synem Gabriela. Ale čí dcera je Linda, to už je na mě příliš. Zkrátka, v době, kdy se pohřešovala ta dvě děvčata, oznámil uvědomělý Gabriel, že jednu z dívek viděl jet v autě svého bratra Johanese. Ten to popřel, ale drby kolovaly dál. Nakonec Johanes spáchal sebevraždu. A teď se mínění veřejnosti obrátilo o sto osmdesát stupňů – jak mohl Gabriel udat svého vlastního bratra? Když se teď našla další mrtvá holka, je jasné, že to nemohl být on, chudák chlap… Někdy je to málem sociologická studie života na malém městě.
Čím víc se toho dozvídáme o historii Kazatelovy rodiny, tím jasnější je motiv oněch vražd. Otázkou tedy zůstává, který z nich to mohl být? (A proč má ten protivný Mellberg tak dobrou náladu?)
Camilla Läckberg patří k těm severským autorům, kteří mají ve svých knihách krom civilnosti a psychologické drobnokresby postav ještě něco navíc. Že by sympatické hlavní hrdiny, kteří kupodivu nepropadají depresím ani alkoholismu? Nebo gradující napětí, připoutávající své čtenáře ke křeslům? Nevím, čím to je, ale její knihy se mi čtou mnohem snáz než jiné severské. (I když – malé bezvýznamné mínus k závěru – motiv nádoru na mozku už je přeci jen trochu vyčpělý…)
Originál: Predikanten (2007)
Překlad: Eva Nováčková
Vydalo: Motto, 2010
359 stran
www.motto.cz
