Kavalkáda mrtvých (Fred Vargas)

Pařížský komisař Adamsberg, proslulý svým podivínstvím, opět čelí případu ze starých francouzských legend…

S napětím očekávaný nový případ komisaře Adamsberga a jeho tlupy podivínských existencí, jež se mu nashromáždila na služebně pařížské kriminálky, je konečně tady. A točí se kolem tisíc let staré legendy o Zuřivém vojsku, kavalkádě mrtvých, která uchvacuje duše nepotrestaných hříšníků. Údajný svědek ji totiž viděl a spolu s ní i duše třech nešťastníků, kteří mají být uchváceni v blízké budoucnosti. Adamsberga staré záležitosti nezajímají, zato ho zaujala reálná možnost, že někdo chce na Zuřivou armádu hodit hypotetické vraždy, dopředu ohlášené. Jak by policie chtěla vyšetřovat smrt někoho, koho si odnesli démoni? A tak nasedne na vlak a vydá se do Normandie projít se po stezce, kudy jezdí pekelní jezdci…

„Jestli potkáš vojsko, zavolej mi.“
„To asi nepůjde. Při kavalkádě určitě nebude signál. Střet dvou různých dob.“

V Paříži je mezitím pořádně dusno. Hlavouni chtějí hodit vraždu byznysmena na pouličního prosťáčka-žháře, ke kterému ale Adamsberg chová ochranitelské city, a tak není u velení právě oblíben, že se odvažuje zpochybňovat tak jasný případ. Normandie a její tisícileté legendy náhle nevypadají tak nevábně, zvlášť když tam dojde k útoku na někoho, kdo něco, možná, mohl vědět. A taky mu nakopli psa. A to neměli dělat. Jak jde o psy, kočky, holuby nebo lidi, které má Adamsberg rád, přestává všechna sranda…

Číst Vargasku je požitek. Obzvlášť když znáte pár předchozích dílů. Ten nezaměnitelný chaos, který kolem sebe komisař šíří, jeho prapodivné případy, jež jako případy zprvu vůbec nevypadají, tým ztracených existencí, který funguje jen a pouze pod Adamsbergovým dohledem…

„Mezi mými lidmi, kapitáne, je jeden velký spáč, který usne při každé příležitosti, jeden zoolog, specializovaný na ryby, především říční, jedna bulimička, která mizí, aby si nakoupila zásoby, jedna stará volavka zběhlá v pohádkách a pověstech, jedno monstrum plné vědomostí, které bez bílého vína nedá ani ránu, a tak dále…“

Nemluvě o kocourovi. A pak je tu také naprosto geniální překlad, který román pozvedá na novou úroveň. Nestává se vám určitě příliš často, že si nějakou detektivku vychutnáváte s úsměvem a zakládáte papírkem nejlepší hlášky, nebo ano?

„Adamsberg chvíli hleděl na praporčíka a říkal si, jestli má Gardon něco v hlavě, a pokud ano, tak co.”

V nejnovějším absurdním dobrodružství netradiční komisař zkoumá mýty a legendy pověrčivých Normanďanů za asistence nabručeného majora Danglarda, zraněného holuba a svého syna, který se tak nějak po osmadvaceti letech zjevil. Buďte si jistí, že případ bude nakonec dávat smysl, i když se v něm jedná především o kostky cukru, provázek od joja a napoleonského maršála.

Autorka, píšící pod pseudonymem Fred Vargas, uhranula čtenáře i v angličtině, a tak si Kavalkáda po právu odnesla prestižní Dýku od Asociace spisovatelů detektivek (CWA).

Není tak nečekaně dramatická jako předchozí díl Záhada mrtvých nohou, zato předkládá fascinující zápletku, plejádu nových excentrických figurek (do už tak rozsáhlého panteonu vargasovských podivínů) a hned tři souběžné případy – upáleného starce, Zuřivé armády a svázaného opeřence. Přičemž všechny tři mají v komisařově surrealistické mysli přibližně stejnou důležitost. Číst Vargasku je zkrátka čiré potěšení. A ty krávy na úbočí kopců se doopravdy pohnuly…

Originál: L´Armée furiense, 2011
Překlad: Kateřina Vinšová
Vydal: Garamond, 2015
438 stran