Ty dvě knihy zná asi většina čtenářů. Když už je sami nečetli, tak alespoň jejich děti jako povinnou četbu ve škole, nebo snad mohli lidé vidět některou z televizních a filmových adaptací, slyšet namluvené v podání různých herců. Snad mě nikdo neukamenuje, když řeknu, že je to zkrátka klasika české literatury.
Dost možná někdo dokonce používá nepřesné označení Povídky z jedné a druhé kapsy, rozhodně je ale třeba brát důsledně na vědomí, že se jedná o dvě knihy povídek! Každá s dvaceti čtyřmi příběhy, každá, jak ukážu, navíc tak trochu jiná. Společné ale rozhodně je, že Čapek povídky nejprve samostatně publikoval, pochopitelně především ve svých domovských Lidových novinách, některé kousky ale také v jiných periodicích.
Až v lednu 1929 vychází nejprve Povídky z jedné kapsy a poté v prosinci téhož roku Povídky z druhé kapsy.
Pojďme se tedy na ty dvě knihy podívat….
Povídky z jedné kapsy
Dvakrát tucet příběhů je zasazen do Prahy, na český venkov, ale tím Čapek zdaleka nekončí. Jedna povídka se totiž odehrává v Anglii, podle jmen některých postav můžeme soudit, že i další jsou zasazeny kamsi do ciziny, jeden příběh se odehrává dokonce do nebe!
Postavou prostupující několika povídkami je mladý policejní úředník z Prahy doktor Mejzlík, jakýsi Čapkův Velký detektiv. Kromě toho má ale hodně příběhů z řad policie jednorázové postavy. Páni inspektoři či četníci se navíc ani neobjevují ve všech povídkách, což úzce souvisí s charakterem příběhů. Najdeme tu případy vražd, dokonce i poměrně akční povídku („Oplatkův konec“), u řady příběhů ale nejde mluvit o zločinu, ale spíše o záhadné (někdy snad jen zamotané) události z běžného denního života, jako je třeba ztráta důležitého dopisu („Ztracený dopis“ zajímavý tím, že už v názvu můžeme hledat odkaz na E. A. Poea).
I způsob vyprávění je různý. Střídá se zde vyprávění v první osobě, ale také běžnější postup, kdy je povídka psána v er-formě, což u Povídek z druhé kapsy nenajdou čtenáři vůbec.
Povídky z druhé kapsy
Povídky z druhé kapsy, ač o stejném počtu příběhů, jsou navíc koncipovány výrazně sevřeněji. Na začátku příběhu najdeme vždy poznámku ve stylu „To vám povím, žárlivost je opravdu strašná vlastnost,“ děl pan Bílek, načež dotyčný muž (zdůrazňuji pohlaví!) začne vyprávět svůj příběh. K tomu je však třeba hned zmínit dvě podstatná ale.
V několika povídkách není celý prostor věnován jednomu člověku s jedním příběhem, ale třeba v polovině naváže někdo jiný s tématicky podobnou historkou. Druhé ale se pak týká zájmena „svůj“ příběh. Ano, pokaždé někdo vypráví událost, která už se stala, někdy jde sice o osobní zkušenost, vlastní zážitek (například jak chtěl pan doktor Vitásek ukrást koberec v povídce „Čintamani a ptáci“, o vraždě na Podkarpatské Rusi, o sbírce známek atd.), často se ale také jedná o událost, o které se onen hypotetický pan Bílek nějakým způsobem doslechl a nyní ji dává k dobru, přestože se na ní sám žádným způsobem nepodílel.
Ať už obsahující jeden nebo více příběhů, povídka po pár stránkách končí a následuje další, ve které se slova ujímá jiný pán (ano, opravdu samí muži), utrousí poznámku k právě vyslechnutému a začíná své vyprávění. A tak pořád dokola.
Můžeme si tak představit jakési setkání dospělých pánů, které mi trochu asociuje skupinu Pátečníků, i když dlužno dodat, že třeba bývalého kriminálníka by mezi s sebou asi třeba TGM nestrpěl. Tady se však kriminálník při jejich sezení neznámo kde – jde se tak jen domýšlet, jestli se scházejí například v salonku jakési restaurace či u některého z pánů doma – nachází, ve společnosti společensky významnějších lidí. Najde se tu již zmíněný lékař doktor Vitásek, páter Voves, detektiv od policie pan Holub, ale také řada mužů, u nichž se dozvídáme jen jejich jméno bez bližšího specifikování profese.
Stejně jako se liší profese vyprávějících mužů, liší se i charakter a vážnost jednotlivých příběhů. Od případů vražd přes „Případ s dítětem“, ve kterém se pátrá po malém miminku, touhu pana Vitáska ukrást vzácný koberec a kvůli tomu zabít psa (již zmínění „Čintamani a ptáci“) až třeba po „Příběhy sňatkového podvodníka“.
Najdou se výjimky (např. „Porotce“ nebo „Balada o Juraji Čupovi“), ale troufám si tvrdit, že příběhy „druhé kapsy“ jsou přeci jen o něco méně vážně laděny a není tu cítit tolik rozjímání o otázkách viny a spravedlnosti, jako v případě „první kapsy“ (výrazně například „Poslední soud“, „Propuštěný“, „Případ Selvinův“, „Zločin v chalupě“ nebo „Zločin na poště“).
Zločiny z jedné a druhé kapsy
Jeden citát Williama E. Harkinse, jak jej uvádí Josef Škvorecký v eseji Objev v Čapkovi, zmíněné již v prvním díle mého článku, myslím stojí za pozornost:
„V povídkách z ,obou kapes‘ jsou jen dva příklady typické pro detektivní žánr… ve všech ostatních povídkách je vynechán alespoň jeden prvek tradiční detektivky. V Případu dr. Mejzlíka chybí sama logika detekce. Ve Šlépějích schází řešení. V Kupónu nezáleží na totožnosti pachatele.“
Ano, pan profesor má samozřejmě pravdu.
Nevím, jaké dva typické příklady měl na mysli, ale brát Čapkovy povídky za příklad klasických detektivek se vším všudy nelze, a jak jsem snad nastínil, někdy mu ani nejde o ony tři základní otázky Kdo?, Jak?, Proč?, ale třeba o duši pachatele.
Za sebe si dovoluji jednoznačně a bez váhání jmenovat povídku „Zmizení herce Bendy“, která je podle mého názoru naprosto špičkovou detektivkou na malém počtu stran, a tak snad stojí alespoň za malou zmínku.
Zmizení herce Bendy
Je tu sice porušeno jedno z pravidel R. A. Knoxe, jak psát detektivku, takže s trochou nadsázky můžeme mluvit o předchůdci Škvoreckého Hříchů pro pátera Knoxe, jinak ale Karel Čapek hraje s čtenáři naprosto poctivou hru a v celé sbírce se jedná podle mého názoru o jednu z mála povídek, kdy jde celá záhada rozřešit na základě v průběhu děje rozkrývaných stop. Co se týče typu detektivky, všechny tři otázky jsou ze začátku nezodpovězené, hlavní role se zde samozřejmě soustředí na osobnost pachatele (WHODUNIT). Už menší roli zde hraje otázka motivu (WHYDUNIT), kterou si více méně můžeme domyslet na základě znalosti pachatele. Úplně nepodstatný ovšem není ani způsob provedení (HOWDUNIT) – neidentifikovaná mrtvola a především tajemné zmizení herce Bendy v noci.
Je tu navíc téměř úplná absence profesionálů od policie, která ovšem podle mého soudu nevadí, a ač Čapek stvořil svého doktora Mejzlíka či detektiva Pištoru s veverčímu zuby, právě osobní zaintervovanost jedné z postav, totiž doktora Goldberga, dodává celé povídce podle mého soudu osobnější ladění. A vzpomeňme si na detektivky Agathy Christie, u níž se také najdou kousky bez Poirota, Marplové a dalších jejích sériových postav.
Příběh nepatří k těm nejznámějším z „kapesních povídek“ Karla Čapka, nevybavuju si třeba ani televizní zpracování, z hlediska detektivních postupů se tu ale Čapek myslím vyznamenal.
Povzdech na závěr
Na závěr svého článku si nemůžu nerýpnout do politiky současných českých nakladatelství.
Je pochopitelné, že když se sedmdesát let od Čapkovy smrti uvolnila autorská práva na jeho dílo, nakladatelé začali hojně vydávat knihy tohoto autora. Přijde mi ovšem naprosto zbytečné a hloupé, pokud v knihkupectví vidím vedle sebe několik různých vydání kapesních povídek od různých nakladatelů. Nevím, co by na to říkal sám Čapek. Snad se ale právě díky až zbytečným dalším a dalším vydáním obě povídkové sbírky dostanou k co možná nejvíce čtenářům. A to je rozhodně dobře.
