* 28. srpna 1814 – 7. února 1873
Patří beze sporu k dalším praotcům detektivního žánru, ale paradoxně k tomu ho lze současně oznámkovat i jako „MUŽE VELMI SILNĚ UPOUTANÉHO NADPŘIROZENEM…
Narodil se 28. srpna 1814 a zemřel 7. února 1873.
„Svět je jako parabola,“ napsal ve svém románu Strýček Silas. „Je nádobou pro symboly a pro fantómy ideálu…“
Joseph Sheridan Le Fanu se narodil i zemřel v irském Dublinu, tento původ má tedy společný se sirem Arthurem Conanem Doylem, ale oba psali anglicky. Le Fanu dnes odpočívá na londýnském hřbitově Highgate.
Byl synem duchovního a pra-prasynovcem velice významného irského dramatika a autora oper i politika Richarda Brinsleye Sheridana (1751-1816). Tento ctihodný muž býval i hlavním vlastníkem nejdůležitějšího londýnského divadla Drury Lane, ale to koncem jeho života bohužel vyhořelo, zatímco Brinsley Sheridan, muž s dobrodružným mládím, se k stáru potýkal s nemocemi a finančními těžkostmi…
Ne tak mladý Sheridan Le Fanu.
Už v devatenácti klidně skoupil dublinské noviny a stal se vydavatelem i novinářem zdejšího Evening Mailu. Kromě mnoha povídek potom postupně napsal a vydal čtrnáct románů. Takových, že forma je občas jako by důležitější než obsah a děj! Mnohé pasáže každopádně působí strašidelně, a to ještě dnes. Ty knihy nejsou vůbec špatné, naopak. Byly ovlivněny z několika tradičních zdrojů.
Jednak klasickými gotickými román hrůzy, především však dílem irského romanopisce a dramatika Charlese Roberta Maturina (1782-1824), autora slavného románu Poutník Melmoth (1820). Joseph Sheridan Le Fanu ale pouze nefantazíroval! V určitém ohledu byl i velmi racionálním následovníkem Edgara Allana Poea a některá jeho díla můžeme opravdu právem označit za první detektivky.
Tehdy s tím byl obrovskou výjimkou, což už si dnes ani tak neuvědomujeme. Ve Sheridanovi se rozhodně pojí poeovský básník se stejně poeovským novinářem. Vykonával obě ty činnosti, obě slušně a současně byl hrdý na vbrzku mu už přiřčený titul „hlavního zástupce senzačního románu“. Což byl trochu paradox.
Bylo mu čtyřiačtyřicet (1858), když zesnula jeho choť, krásná Zuzana Bennetová. Sheridan Le Fanu se potom na nějaký čas stáhl do ústraní, ale mezi roky 1861-1869 se stal redaktorem časopisu Dublin University Magazíne, kam ostatně už předtím přispíval. Především však zůstal mistrem strašidelného a napínavého vyprávění. Tento muž dokázal už tenkrát opravdu velmi solidním způsobem stupňovat čtenářskou zvědavost a věnoval právě postupu vypravování snad veškerou, až přehnanou péči.
Jeho rozluštění bývají překvapující, ale charaktery postav jsou spíše v náčrtu a renomovaný literární historik Leon Kellner o něm dokonce příkře napsal: „Jednajících osob využívá jako šachových figurek a jsme věru překvapeni, když náhle dialog mezi starou paní Alicí a mladou lady Jane v románu Guy Deverell (1865) vyjadřuje i přirozené cítění přirozeným způsobem.“
Nad tím se nelze než pousmát, Sheridana Le Fanu ale poutalo opravdu nadpřirozeno spíš než psychologická prokreslení. Roku 1864 se právě v úvodu k románu Strýc Silas pokusil i ospravedlnit celý onen svůj aparátek složený z tajemství a zločinů, přičemž se dovolával samotného sira Waltera Scotta (1771-1832) a jeho „senzačního“ (i když slabšího) románu Antikvář.
A abychom se krátce vrátili: Walter Scott zemřel, protože se „upsal“, když bylo Sheridanovi Le Fanu osmnáct.
Román Strýc Silas (1864), jehož česká úprava od Josefa Voláka vyšla v letech 1974 a znovu 1999, je až dodnes dost děsivým příběhem sedmnáctileté Maud, která se stává nebohou obětí titulního hrdiny. Zůstal navždy nejúspěšnějším z románů Josepha Sheridana Le Fanu, zatímco dobová kritika vyzdvihávala spíš námi dávno zapomenuté Osudy plukovníka Torlogha O´Briena (1847).
Povídky sbírky V temném zrcadle (1871) vyšly česky poprvé roku 1922 pod názvem Zelený děs, a pak roku 1970 a 1991. Je mezi nimi i pověstná Carmilla. Ta byla roku 1970 vydána i v knize Rej upírů, roku 1971 vyšla dokonce v Literárním magazínu, roku 1989 opětovně v Půlnočních povídkách, roku 1992 vyšla hned dvakrát jako samostatná publikace(!) pod názvy Carmilla a Prsty ze záhrobí atd.
A naposled je její digest v nedávném albatrosím výběru klasických hororů pro děti, ba dokonce tento výběr zahajuje.
Ale pozor, nemylme se, protože dnes už existuje jak delší, tak i zkrácená verze tohoto příběhu – a obě jsou střídavě vydávány.
Ale pokračujme! Literární historik Marcel Arbeit označil i zbylé povídky ze Zeleného děsu za „brilantní studie lidského zla a podvědomých hrůz“. A ještě posmrtně vydali Josephu Sheridanovi Le Fanu hned tři svazky fantastických příběhů plus básně nazvané Purcellovy listiny (1880).
Když se však kritici skutečně nezaujatě ohlédli zpět, odhalili, že Sheridanova balada Shamus O´Brien v mnohém předčí všechny jeho romány…
DALŠÍ DÍLA SHERIDANA LE FANU ::
- Krčma U kohouta a kotvy (1845, román)
- Duchařské povídky a tajemné příběhy (1851)
- Vše v temnotách (1866)
- Strašidelné bydlení (1868)
- Dům u hřbitova (1863, román, česká úprava Josefa Voláka vyšla roku 1972)
- Wylderova ruka
- Wyvernské tajemství
- Povídku Zavražděná sestřenice najdete ve sbírce od různých autorů Zmizení zvláštního vlaku (česky 1995)
JOSEPH SHERIDAN LE FANU A FILM ::
Nesčetněkrát už byla zfilmována (anebo filmaři spíše „vykradena“) klasická Carmilla, přičemž jednou z nejlepších verzí zůstal film Rogera Vadima z roku 1960.
A dnes? Když producentům a scénáristům po letech došla všechna už mnohokrát vyvařená a slavnější literární díla viktoriánské éry, začali se pojednou v nouzi obracet i k těm méně známým spisovatelům a dílům. Děje a zápletek tu totiž nacházeli také dost.
Tak třeba došlo i na Wilkie Collinse a jeho román Basil, anebo právě na Sheridana Le Fanu. A tak vznikl britský snímek Wyvernská záhada (2000). „Mladou a krásnou Alici, které zemřel otec, vezme pod svá bohatá ochranná křídla square,“ dočítáme se v anotaci. „Teprve po letech dívka zjistí, že právě on je odpovědný za otcovu smrt, i prchá se Squirovým starším synem, ale minulost je pronásleduje jako noční můra až do vsi Carwell, kde se spolu usadili…“
Co dodat? Snad žert. Skoro nejčastější větou užívanou ve viktoriánské Anglii byla prý otázka: „A co by tomu řekl můj (tvůj) strýc?“ Pro Sheridanova díla to určitě platí dvojnásob!
