Carrovy knihy jsou zvláštní. A většinou se těžko odkládají nedočteny. Jsou esencemi šarád.
Dokonce i velký sci-fi kombinátor Isaac Asimov přiznal: „Mým zvlášť oblíbeným autorem byl v mládí John Dickson Carr – neboli Carter Dickson.“ I když hned povýšeně dodal: „Později jsem ho četl znovu a zjistil, jak mi jeho knihy připadají emocionálně přitažené za vlasy a nepřirozené.“
Tak či onak, za báječný Carrův počin lze určitě pokládat jeho třicet detektivek vklíněných porůznu do dějin a mapujících vývoj policejních metod, přičemž autor s chutí dělá pátrači své „kolegy z branže“.
Třeba Edgar Allan Poe tak vystupuje v povídce Host v domě a Wilkie Collins, tento původce vůbec prvního detektivního románu Žena v bílém (1860), zase pilně pátrá v Carrově knize Dychtivý démon.
Nu, a s nejmladším synem sira Artura – s Adrianem – stvořil John Dickson Carr dokonce hned dva díly nových „Hrdinských činů Sherlocka Holmese“ (1949 a 1964) a na žádost téhož muže napsal i oficiální životopis jeho otce (1949).
*
„Rodiče mě poslali na univerzitu, abych se stal advokátem jako táta,“ vypráví Carr, „ale to nebylo nic pro mne. Já chtěl psát. Detektivky.“ A je si i jist: „Ne, nikdy jsem netoužil tvořit klasické romány. Mou jedinou ctižádostí je napsat jednou doopravdy vynikající román detektivní. Což se mi ještě nepodařilo.“
John Dickson Carr chtěl stvořit knížku, která by veškeré ostatní detektivky „dokonale zesměšnila a smetla…
Samozřejmě, vím,“ dodává, „že to není to reálné. Ale zkoušet to snad mohu, ne?“ Byl až příliš skromný a kdyby nic jiného, jedno téma k dokonalosti dotáhl. Vraždu v hermeticky uzavřeném pokoji.
*
Mistrovsky propracovaný třídílný román Tři rakve (1935) je toho nejlepším důkazem. Carr se v něm nebojí zapojit do textu i celou přednášku o problematice.
„Proč?“ ptají se hrdinové dr. Fella, ale ten s klidem odpoví: „Protože jsme v detektivce a čtenáře neošálíme předstíráním, že nejsme. Nesnažme se hledat komplikované záminky, abychom mohli diskutovat o metodách vražd, a radši se nepokrytě vyhřívejme na výsluní slávy při nejušlechtilejší činnosti, kterou si hrdinové knihy mohou dopřát.“
Banální tajné štoly co řešení ovšem Carr už předem vylučuje. „Chodba vybočuje z mezí slušnosti a žádný autor s jen špetkou sebeúcty se ani nemusí zmiňovat, že nic podobného v místě vraždy není.“ A zbývající alternativy?
1. Vrah vůbec neexistuje. Nešlo o vraždu, jen o neštěstí, jež jako vražda pouze vypadá. „Nejdůkladnější a nejuspokojivější řešení tohoto typu představuje román Tajemství žluté komnaty od Gastona Lerouxe, nejlepší detektivka, jaká kdy byla napsána,“ míní Carr.
2. Kamuflovaná sebevražda. Obvykle aby bylo na někoho nevinného vrženo podezření z vraždy. Sebevrah ovšem často nucen držet zbraň tak, aby ani nezanechal otisky, ani nesetřel ty už existující. Čin lze provést i rampouchem, nejlépe z krve. Vůbec pak nejlépe z krve oběti. Anebo kamuflujme pomocí dlouhé gumičky, jež krbem vtáhne pistoli do komína. Zbraň ale může mizet i za závážím přes hranu zábradlí na dno řeky (Doyle: Thorský most), neboť modelová pokojová vražda je problém obecnějšího rázu, kam se pod společnou střechu rád vejde třeba i Čapek a jeho dvě povídky o šlépějích. Mimochodem: jak Čapek, tak Carr shodně ctili mistra paradoxu Chestertona.
Většinou ovšem vrah existuje, a pak Carr dělí situace do dalších poštovních přihrádek.
1.Oběť se zabila sama, někým však donucena. Buď psychicky, nebo drogou, plynem atp. Smrtelně raněný se např. zamkl sám (na útěku) a nepořádek vznikl panikou při umírání. Variantou s výpary je i Doylovo Ďáblovo kopyto, kde Holmes s Watsonem, jak vzpomeneme, takřka uhynuli. Ale to už se prolínám k dalšímu bodu.
2.Vražda provedená ďábelským vynálezem. Závaží padá z opěradla. Postel, zahřáta tělem, uvolní jed. Samostříl, po objevení mrtvoly ovšem pachatelem stopený. Dost přesvědčivě popsal tento způsob S. S. Van Dine ve Vyvraždění rodiny Greenů (1928). A kolik jen šancí skýtá elektřina, libuje si Carr.
3.Vražda se záměnou osob. Vrah ji spáchá, převlékne se za oběť a nechá se vidět, jak vstupuje do dveří. „Ahoj!“ řekne… ale prázdnému pokoji a někdy si i břichomluvecky odpoví. Zase vyjde, už v pravé podobě.
4.Vražda typu „škvírkou vstřelený rampouch“. Jím prý kosili nepřátele už Medicejští, ví Carr, a stejnou metodu líčí Martialis. Freeman zas napsal modelovou povídku Hliníková dýka. Nejde tu ovšem o zcela regulérní způsob „hermetické vraždy“, ale nešť. V Proroctví psa provedl Chesterton zločin čepelí v holi prostrčené živým plotem. A jsou i jiné šance. Nastrč hada! Štíra. Slunce, ano, i slunce. Láhev pálenky nechť čočkou, a ta soustředí paprsky na zápalku náboje v pušce (Melville Davisson Post: Doomdorfova záhada).
5.Vrah vyrazí před svědky dveře a „mrtvola“ je v tu chvíli ještě spáčem. Či omámeným. Vrah ovšem tělo rychle, nenápadně usmrtí, anebo jen konstatuje smrt, ale pošle všechny pryč a… V jedné verzi se dokonce oběť sama dohodne s budoucím vrahem a jako apríl předstírá probodení, přičemž dýku drží v podpaží. Netuší, že dojde ke zradě. A ještě jindy oběť zakopne vprostřed náměstí a jen pozbude bezvědomí, jen na pár vteřin, ale pohotový zloduch se už skloní a… Náhoda přeje připraveným, přičemž etika v tomto typu šarád nikdy nehrála roli. Tak to i berme.
6.Vrah je skryt v pokoji ještě v okamžiku objevení těla (např. v krbovém komíně) a až po chvíli se nenápadně vmísí mezi přítomné. Opět ale jde o neférově „nečisté“ řešení a Carr tuto variantu dokonce úplně pomíjí.
*
Závěrem odbočme k jinému spisovateli a vzpomeňme na wallaceovku Stopa nové jehly (česky vyšla jako Záhada podzemí). Vzpomněl na ni ovšem vlastně již povídkář Radko Vyhlíd v časopise Knokaut 6/1990:
„Wallace podává návod,“ říká Radko Vyhlíd, „jak zamknout podzemní betonovou místnost s mrtvým a klíč dveří nechat na témž stole, kde spočívá hlava oběti. Jak tedy na to? Do stolu zapíchněte jehlu s nití navlečenou na onen klíč. Nit protáhněte pode dveřmi, aby zvenčí utvořila smyčku a dovnitř vedla ventilačním otvorem. Zamkněte, klíč venku položte na zem a táhněte za nit. Ta se bude zkracovat, až klíč zmizí v místnosti, a napínat, až bude klíč uvnitř stoupat a až sjede jako po skluzavce na stůl. Trhněte – a jehla se uvolní.“ Jenže ouha a chyba lávky, Wallaceovu pachateli se vzpříčila právě ve ventilačním otvoru, spadla na podlahu, detektiv ji našel a… Mohl triumfovat.
*
Ani ty nejlogičtější kombinace by však nestačily, aby nás Carrovy knihy dodnes tak lákaly, a naštěstí se i on řídil právě Wallaceovým heslem: Opravdu dobrá detektivka může jen získat dotekem bizarnosti.
