Jednou z mých slabých stránek je, že nemohu vejít do cizí knihovny, aniž bych zrakem nepřelétl názvy knih. JOHN BUCHAN
Začal bych tím, že listopadový puč vyvolala tajná centrála energie – jedna z těch, které odnepaměti kvedlajících dějinami. Absurdní? Ale snadno představitelné právě pro Skota Johna Buchana (1875–1940), muže povýšeného i do šlechtického stavu, jinak historika (mj. monografie Sir Walter Scott), politika, za první světové války britského ministra propagandy, po roce 1935 generálního guvernéra Kanady a nakonec rektora edinburské univerzity. Ač býval obviňován z šovinismu a snobismu, měl ho rád třeba Graham Greene a psal o něm lépe než já. Jen dodám: Kdyby tvořil teď, zpracoval by i sametovou jako čin nějaké centrály, nějakého domu moci. Buchan ale žije už jen ve svých knihách.
Kdysi se ujal žánru naťuknutého sto let předtím Jamesem Fenimorem Cooperem (Vyzvědač, 1821) a v Anglii Childersovou Záhadou písčin (1903) a předešel první plnokrevný špionážní román od plukovníka Norda Dvojí zločin na Maginotově linii (1936). Z jeho Centrály energie citují i Bergier a Pauwels v Jitru kouzelníků. Hrdina tu odhalí takřka celosvětové spiknutí popotahující ze zákulisí za nitky dějin a uvádějících do pohybu těžká kola válcující i režimy. „Civilizace je spiknutí. Ti nejlepší nemají proč nežít mimo, v pozadí, kde skrývají i skutečné vědění a odkud působí pro chod světa nutné katastrofy, války a smrtící epidemie. Je neštěstím,“ říká diskrétní, distinguovaný pán při „golfové“ konverzaci, „že skuteční reformátoři nic nevědí, a ti, kteří ano, že se o reformy nepokusí. Přijde však den, kdy se vědění a vůle spojí. Svět pak poskočí.“
Podobně „zednářské“ představy (a Buchanovo jasně antikomunistické smýšlení) se staly důvodem, že jsme se s českými překlady „barona z Tweedsmuiru“ po únoru 1948 setkávali jen v antikvariátech. Škoda. Ve špionážním žánru ho sice dnes trumfují jak autoři realističtější (LeCarré), tak Fleming s Bondem, nicméně Buchanův styl a suše anglický humor jej dál činí hodným pozoru. Měli bychom reeditovat cyklus s Richardem Hannayem a jeho statečnou ženou Mary, „jejíž mozek je dvakrát tak dobrý jako můj,“ jak se nechá hlavní hrdina slyšet, a znovu čtěme o jejich exotickém příteli Sandy Arbuthnotovi charakterizovaném slovy: „Geniální kočovný Skot, který by za starých časů určitě vedl křižáckou výpravu.“ Pohybujme se zvolna za věčně mžourajícím Johnem Blenkironem i mezi ostatními gentlemany staré školy, jejichž kontury Buchan očividně přebírá od svých skutečných přátel, často význačných osobností britského impéria (např. lord Godalming je podle mě Aldous Huxley). Buchan je přímo mistrem v navozování tíživě dusivé atmosféry, předzvěsti to velkých událostí, i v navozování atmosféry hrůzy. Lovecraft píše: „V románu Čarodějnický les (1927) líčí Buchan s nesmírnou působivostí přežívání temného sabatu uprostřed osamělého skotského kraje v hlubokém lese s černým kamenem a strašlivé kosmické souvislosti poté, co je ta hrůza vyhlazena. Mnohé jeho povídky (česky vydány!) jsou až mimořádně působivé… ve svých přízračných náznacích. Zelený pakůň, Vítr v sloupoví, Ostrůvek Scule – příběh s náznaky arktického děsu.“
Odhalme ale i Buchanovu druhou tvář. „Líbí se mi na něm cosi hluboce britského a nazývám to understatement, ztlumené vyjádření (postoj, projev),“ říká Hitchcock. „Znamená to schopnost znázorňovat v naprosto lehkém tónu a zcela nezúčastněně i velice, ale velice dramatické události. John Buchan mě opravdu silně ovlivnil.“ O čem to „Hitch“ mluví? Jako příklad mě napadá finále románu Tři rukojmí, kde Buchan detailně líčí dlouhý hon na člověka v reálu britské přírody, ač očividně jen beletrizoval lovecký deník. Ale k Siru Alfredovi: co se lordova vlivu týká, nelže. Už snímek Muž, jenž věděl příliš mnoho (1934, remake 1956) je ovlivněn zaujatou četbou Buchana, a to ač jde o přepis příběhu Bulldoga Drummonda z pera brakopisce Cyrila „Sappera“ McNeilla. Zelený plášť (1916) pak Hitch nezfilmoval údajně jen proto, že před ním cítil „až příliš respekt“. Zmíněná kniha je inspirována nevšední postavou Lawrence z Arábie a prohlédla nebo dokonce předpověděla jeho roli v Orientě. Inspiraci v ní naopak našli tvůrci Dobyvatelů ztracené archy (1981) – té archy, po níž ovšem pátrali už Buchanovi hrdinové, i když ne pro Hitlera, ale jako po signálu k povstání Orientu proti Západu. A Spielberg nepřiznaně převzal i motiv vracejícího se snu (Blízká setkání třetího druhu, 1977), kde se hrdinovi pravidelně zjevuje uťatá hora, na jejímž vrcholu jak Buchanův, tak Spielbergův příběh vrcholí (i tento postřeh, prosím, připište mně). Buchanovými vzory byli mj. Stevenson a Dumas a nerozlučné přátelství mušketýrů v boji s Mylady jen přenesl v Zeleném plášti do kulis prvé světové války, kdy Německo reprezentuje ďábelská Hilda von Einem. A jako se Dumasovi do Mylady zamiloval d´Artagnan, Buchanovi do Hildy vypravěčův přítel Sandy. I u Buchana „nadžena“ umírá ve finále v náruči poblázněného, jen pro změnu zasažena střepinou, aby Sandy (alias plukovník Lawrence) vzápětí přejal titulní roli Zeleného pláště a obětavě stanul v čele útoku.
Za války Buchan pracoval i jako přidělenec ve štábu britského expedičního sboru, a třebaže se jeho hrdinové občas potkávají ve válečné Evropě, jako by šlo o vísku, síla jeho vyprávění dodnes působí. Copak on vše na vlastní kůži a s nedbalou nonšalancí neprožil a lehkým perem dokumentaristy pak na papír nenahodil? zdá se nám… Hitchcock chtěl točit i Buchanův román Tři rukojmí (1922, česky 1925), jenž se odehrává už po válce. „Detektivky už nejde psát postaru,“ píše zde autor. „Jsme náchylnější k dobrodružstvím a chybičky ve válkou zasažených mozcích vyvolají snáz šílenství zločinu.“ Bezděky tak uhádl vznik americké drsné školy (rok poté Carroll John Daly vydá v Černé masce vůbec první povídku „marlowovského“ typu), aby sám šel jinudy. Často „vysvětloval“ psaním své vlastní groteskní sny. Třeba právě tři lidé zajatí hypnózou… Hitchcockovi ale hypnóza nakonec nebyla dost spektakulární a opět od natáčení ustoupil, takže jediným ryzím „Hitchcockem dle Buchana“ zůstalo Třicet devět stupňů (román 1915, film 1935, poslední remake 1979). Osamělého Hannaye tu stíhá pitoreskní šňůra příhod na útěku jak před německými špióny, tak Scotland Yardem… Motiv pronásledování jedince v až dosud obyčejném prostředí, které se náhle stává peklem (už Doylova holmesovka Poslední případ) je pro Buchana stejně charakteristický jako „obyčejnsky maskovaný génius zločinu vprostřed zákulisní pavučiny“.
„Počínaje tímto filmem nakládáte s příběhy volněji,“ postřehl Francois Truffaut. „Přestáváte brát ohled na pravděpodobnost zápletky, kterou vždy obětujete zájmu ryzí emoce.“ Totéž činil už Buchan a měli to s Hitchcockem společné.
„Pravděpodobnost mě nezajímá,“ doznává Hitchcock. „Kdybyste všecko analyzoval a budoval jen z hlediska věrohodnosti, neobstál by žádný příběh a zbylo by nám jen točit dokumenty. Nikdy nefilmuji kousky života. Aby lidé viděli kousky života, za to nemusí platit.“ I díky této filozofii (jich obou) je dnes každá buchanovská „story“ tak snadno parodovatelná. Viz skvělý Palinův seriál Neskutečné historky (1977).
Buchan se v knize Třicet devět stupňů zaštítil jmény sira Henry Ridera Haggarda a sira Arthura Conana Doyla jako svými „vzory“ a říká, že s oblibou vymýšlí absurdní, nejneuvěřitelnější situace a až dodatečně logicky vylíčí, jak k nim mohlo dojít. Popisuje klub, kde takovou „hru“ i hráli, a do značné míry tedy vydává nepravděpodobnost svých zápletek už za autorský záměr. „Mám totiž rád ten typ povídek,“ píše příteli právě v úvodu Stupňů (mimochodem, nejde tu ani o stupně teplotní, ani úhlové, ani zeměpisné), „který Američané nazývají šestákovými romány a jež tu známe pod jménem SHOCKER. Tedy senzační příběhy, v nichž události předstihují pravděpodobnost a dějí se až na samé hranici možností. Tohle bude takový román a já bych na jeho první stránku rád vepsal vaše jméno na památku starého přátelství. A to právě v těchto dnech, kdy i nejdivočejší výmysly jsou mnohem pravděpodobnější než skutečnost.“
