( 28. květen 1904 – 12. srpen 1964 )
Čtenáře je nutno stimulovat všemi prostředky. Ian Fleming
Jedna z akutních výhrad vůči agentu 007 se týká jeho odosobněného vztahu k ženám. Nejen k nim uměl být až k sadismu bezohledný, nelidský. Jeho duchovní otec (1908-1964) byl přitom distinguovaným skotským gentlemanem a od výtek se uměl nonšalantně distancovat: Milování bez lásky plyne už z psychologie špióna. Nemáte iluze. Každý okamžik můžete být odesláni do nenávratna! Sám Fleming se po letech romanticky dočkal dávné lásky lady Ann, která se podruhé rozvedla a dorazila za ním až na Jamajku, kde se vzali. A co se erotiky týká, bondovky jen zdrženlivě naznačují. Až přijde-li čas zabíjet, popisem nešetří. I to je britské? Nevím, ale Italové Bondovi s úšklebkem říkali pan Kiss Kiss Bang Bang. A my?
Nu, byl přece na indexu. Rudé právo o něm referovalo prostřednictvím Jaroslava Kojzara: „Viděl jsem na obrazovce běhat chlapíka, který bez zábran vraždí,“ brojil 11. 12. 1987. „Proč britsko-američtí producenti natočili, proč svou přítomností na slavnostní premiéře oficiální hosté posvětili tento film v době, kdy se celý svět snaží posunout laťku směrem k mírové hranici? Co je vede k tomuto aktu? Víme to? Ano. I dál existují síly, které chtějí torpédovat nadějnou mezinárodní situaci a všemožnými prostředky se snaží podkopat důvěru mezi státy. Jednou z cest jsou pomluvy, zkreslování našich záměrů, podsouvání jiného obsahu našim návrhům, ekvilibristika s čísly, která mají dokázat naši údajnou vojenskou převahu, vymýšlení špionážních afér s cílem vyprovokovat vzájemnou nedůvěru. I uvedené filmy jsou součástí těchto plánů.“ A k tomu výstraha ze Zápisníku 8/1988: „Jednoho dne byli v USA zatčeni tři mladí muži. Plánovali, že vniknou na palubu jaderné ponorky, zmocní se jaderných hlavic a budou vydírat vládu. Když se do věci vložili agenti FBI, vyšlo najevo, že nápad tří výtečníků není nijak původní. Inspirovali se filmem Špión, který mě miloval!“
No nic, Fleming se kvůli Kojzarům a Zápisníkům v hrobě neobrátil. Byl ostřílen. V devíti mu padl otec, plukovník. Nekrolog do Timesů psal sám Churchill. Syn studoval v Etonu a jeho rekord ve skoku dalekém (1926) tam léta nepřekonali. Při fotbale mu zato (nebo za to) přerazili nos. Už vždy ho bude mít vyspraven zlatou plotýnkou. I odtud tituly Goldfinger a Muž se zlatou zbraní! Po vyhazovu z vojenské akademie se stal na matčinu přímluvu dopisovatelem Timesů (1929) a korespondentem agentury Reuter v Moskvě. Roku 1933 se tam účastnil procesu s šesti britskými inženýry obviněnými ze špionáže. Zbyl mu dopis, jímž prosbu o rozhovor odmítá sám Josip Vissarionovič. Ještě ho vyslali do Šanghaje, ale to už prodával akcie v bance Gull and Co. a pak Rowe a Pittman. Guvernér Anglické banky ho doporučil kontraadmirálu Johnu Godfreymu. Ten byl roku 1939 jmenován ředitelem tajné zpravodajské služby v Admiralitě, námořní rozvědky. Fleming se stal jeho osobním pobočníkem. Z poručíka se vypracoval na korvetního kapitána a komandéra, válku však prožil „v kanclu“. Vyhodnocoval návrhy na obranu Ostrovů. Mnohé šílené. Přivlečte z Arktidy led. Opevněte ho! Něco pak použil v bondovkách. Přišel i do styku s odbory britské špionáže MI 6 a kontrašpionáže MI 5. S centrálou vysílající Němcům do týlu parašutisty.
Roku 1941 si mohl v USA projít archiv FBI. Laboratoře, podzemní střelnice. Sepsal smlouvu o zřízení zpravodajské kanceláře koordinující spolupráci s Británií a setkal se v Kanadě s milionářem Stephensonem. Ten organizoval diverzní síť a služebnu „M“ schopnou napodobit kterýkoli psací stroj světa až do poslední chyby v úhozu. Padělali pasy. Štábní rozkazy. I Fleming prošel výcvikem špionážní školy u jezera Ontario. Zneškodňoval plovoucí miny. Jiné připevňoval k lodím. Za pohotovosti veškeré policie pronesl bombu až k dispečinku městské elektrárny. Kdyby byla pravá, ponořila by Toronto do tmy. Naostro se účastnil krádeže, filmování a tajného vrácení japonských diplomatických kódů, pro přímý boj se však nehodil. Nedokázal vystřelit na člověka. Britskou Admiralitu ovšem inovoval, když založil takřka soukromou přepadovou armádu Útočná sekce 30. Pronikla do štábu italského námořnictva a vyfoukla plán pobřežní obrany Sicílie, zatímco Fleming sestavoval seznam dalších míst Evropy, která by „stála za návštěvu“: Odpalovací rampy V1. Zkušebna magnetických min v Norsku… Za invaze zorganizoval útok na největší radarovou stanici. Pak přepad podzemní pěstírny žampiónů, kde vznikal prototyp akustického torpéda. Na pláži v Nizozemí vytušil a našel základnu jednomístných ponorek. Hessova osobního astrologa učinil svým agentem a zrádce pak vypracoval horoskop, díky němuž prý Rudolf Hess prchl do Anglie. V předvečer kapitulace Fleming v zámku u Tambachu osobně zachránil před spálením archiv německého námořnictva. A po válce? Si žil. Až do roku 1959 byl zahraničním manažerem Sunday Times. Měl přepychovou kancelář na Fleet Street. Dům u Buckinghamského paláce. Vilu na pláži v Sandwichi. Každý rok dva měsíce volna v Karibiku. A přece zůstal i knihomolem a vášnivým bibliofilem. Pro svého šéfa, vydavatele Timesů lorda Kemsleye, však jen „přeplaceným, arogantním gentlemanem“. Kdoví. Býval prý od mládí víc než britsky uzavřený a posléze až nepředstavitelný snob. Kouřil jen speciálně vyráběné cigarety Morland Specials s třemi zlatými kroužky (až sedmdesát denně) – a nutil je i Bondovi. Když se dal ve vile Zlaté oko u Jamajky do práce, vypil za den láhev ginu a vyprodukoval dva tisíce slov. Vliv alkoholu však na textu nepoznáte, což se třeba o skutečném literátovi Hammettovi říct nedá.
Bond byl podle Fleminga syn Skota a francouzské Švýcarky. V jedenácti osiřel, když rodiče zahynuli nad Chamonix, a pečovala o něj svobodná teta. Co agent byl absolutně neúplatný, nikdy neužil falešné jméno ani převlek. Jezdil původně v Bentley Continental, kopal kol sebe obuví s ocelovými špičkami a pil šampaňské Taitinger. Zabíjel osmirannou automatickou berettou a byl „nejstarším z tří agentů British Secret Service s povolením zabíjet“. Fleming si ho vysnil koncem roku 1951 a vzor tu byl. Kpt. Hugh Bull-Dog Drummond z deseti brakových románů (1919-1937) Hermana Cyrila Sappera McNeilla (1888-1937), jenž udělal Moriartym v pavučině v pozadí arcilotra Petersona. Toť i pravzor Flemingova Blofelda.
Bonda však inspiroval i britský špión jugoslávského původu P. Dusko a autorův kolega od námořnictva Patrick Dazel-Job (1913-2003), jenž „lyžoval pozadu, řídil miniponorku a zvládal nejriskantnější seskoky“. A agentovo jméno i příjmení Fleming prostě sebral ornitologovi, autoru Ptactva karibské oblasti. „My name´s Bond. James Bond,“ stalo se stereotypem. A číslo 007? Francouz Jean Bruce (1921-1963) byl tvůrcem agenta Huberta Bonisseura de la Bath známého jako Max či pod šifrou OSS 117, kde OSS byla zkratka Kanceláře strategických služeb (první špionážní agentury v USA). Mohlo to Fleminga opticky inspirovat? Snad, ale jako „007“ pracoval proti Španělsku už dvorní astrolog a alchymista dr. John Dee (1527-1607), špión královny Alžběty.
Tucet jen lehce ironických románů o Bondovi napsal Fleming „pro zábavu a peníze“ o dovolených na ostrově Ocarabesa u Jamajky a dva další svazky shrnuly devět bondovek povídkových. Vše vyšlo za pouhých třináct let (1953-1966) a Fleming si tak nahradil původně slíbené „nenudné“ dějiny špionáže. Literaturu faktu však nezradil – viz cestopis Vzrušující města a kniha Pašeráci diamantů.
Zemřel pár týdnů před premiérou filmu Goldfinger, aniž se dožil skutečné bondománie (umocněné ovšem snad i jeho smrtí). Nemohlo mu to vadit, vždyť už tehdy bylo bondovek na trhu pětadvacet milionů. „Sláva je pochodeň,“ napsal však. „Držíš-li ji dlouho, spálí.“
„Promiňte, že ruším uprostřed noci,“ omluvil se pak 12. srpna 1964 v Kentu lékařům, než skonal na druhý infarkt. Korektury románu Muž se zlatou zbraní (1965) už neodevzdal. Bond je v něm těžce raněn… Odešel předčasně, jeho dílo však zůstává a románem Plukovník Slunce (1968) na ně navázal i jeho dlouholetý přítel Kingsley Amis (1922-1995). „Co do stylu a struktury obstojí Fleming v každé zkoušce,“ postřehl, ale my nebuďme snobi a pišme pravdu vcelku. Byl i pornografem popisů ve své vášni pro detaily a možná mistrem barvité faktografie, s Albertem Moraviou však opakujme: „Z literárního hlediska nemá o bondovkách vůbec smysl hovořit.“
Leda když na úlevnou chvilku předefinujeme literaturu pouze na precizní využití jazyka za účelem osvobozujícího zážitku. I ten však bývá už dnes u bondovek ošemetný…
