Kostel může skrývat různá tajemství. Třeba tělo mrtvé dívky… Další z nových vydání detektivek Jaroslava Velinského, odehrávající se v šedesátých létech minulého století v jednom severočeském městě.
Komu se někdy nestalo, že si ho „označkoval“ holub. I strážmistru Habáskovi jednou něco dopadlo při pochůzce na rameno. Jenže to bylo nějak těžší. Strážmistr záhy zjistí, že se jedná o kousek masa. Považuje všechno za nejapný vtip. Proč by po něm někdo házel kusem flákoty? Svou příhodu později vypráví v restauraci penzionovanému kriminalistovi Augustýnu Velikému a jeho společníkům – malíři Josefu „Jozífkovi“ Smetanovi a pražské sochařce Grétě Hornové. Všechny humor přechází ve chvíli, kdy náhodou přítomný lékař zjistí, že jde o lidské maso… Jak to, že spadlo z nebe? A kde se nachází tělo, kterému patří?
Takto téměř hororově začíná v pořadí třetí příběh s bývalým šéfem kriminálky Augustýnem Velikým a jeho bohémskými přáteli, se kterými jsme se seznámili v knize Spravedlivá pistole. Pokud se ptáte, kam se poděl druhý díl (Mys mrtvého muže), tak vězte, že nikdy nevyšel. Stejně jako u recenze prvního titulu i tady doporučuji přečíst si podrobný a fundovaný doslov, který napsal syn zesnulého spisovatele, Frederik Velinský. To je totiž sám o sobě zajímavý a téměř detektivní příběh. Vlastně bych mohl s klidem doporučit přečíst si doslov netradičně jako první, protože pokud jste se k této e-knize (vychází pouze v této podobě) dostali náhodou, bude pro Vás následné čtení o to zajímavější.
Jaroslav Velinský se narodil v roce 1932 a zemřel v roce 2012. Byl známý pod více pseudonymy. Knihy s Augustýnem Velikým vyšly svého času pod pseudonymem Václav Rabský, country a folková veřejnost ho jistě zná pod přezdívkou Kapitán Kid. Byl to muž mnoha profesí a napsal řadu dalších detektivních a dobrodružných příběhů. Ty s Velikým se mezi autorovými příznivci a ctiteli detektivního žánru staly klasikou. Díky peripetiím s vydáním za komunistického režimu i vzácnou klasikou.
Zatímco Spravedlivá pistole se odehrávala v roce 1958, Hra na smrt se odehrává o několik let později, v roce 1964. Stejně jako první titul i tady je patrná doba jistého uvolnění a atmosféra ničím nezaměnitelných šedesátých let se všemi těmi večírky smetánky na jedné straně a intelektuálskými pijatykami na straně druhé. Pro nás čtenáře je potěšující, že Hra na smrt je ještě lepší než předcházející kniha. Je daleko ucelenější, děj není tak komplikovaný, a přitom je lehce bizarní, napínavý i zábavný. Ano, jemný humor vyplývající ze špičkování hlavních postav, mezi které přibude mladá horolezkyně Kristina, nechybí ani tady a já si při čtení nejen uvědomil, jak se mi po něm od přečtení „Pistole“ stýskalo, ale jak rád bych podnikl exkurzi v čase do té doby a alespoň pár dní s Velikým, Jozífkem (který měl zřejmě vypadat trochu jako Matuška, za mlada, pochopitelně) a Grétou pobyl.
Skaláry ve velkém akváriu neřvaly hlady jenom proto, že ryby neřvou.
Kromě slušné detektivní linie a zmíněného humoru tu najdeme něco málo duchařské zápletky, jednoho kanadského žertíku, je tu silný milostný motiv a mnoho dalšího. Postavy citují nejeden známý román či báseň, nechybí mezi nimi i rusismy nebo biblické literární odkazy. Vždy je to ale podáno tak, že to nepůsobí křečovitě, zkrátka to v daný okamžik „sedne“.
Velinského fiktivní město, kde se příběh odehrává (ve skutečnosti Liberec, kde autor v letech 1959 až 1968 pracoval a žil), hraje v příběhu důležitou úlohu. Kromě znovu použité restaurace „V sadech“ je to tentokrát kostel nebo místní jacht klub. V závěru knihy se odehraje několikrát rekonstrukce toho, jak se všechno mohlo stát. Ať už jde o rekonstrukci přímo na místě činu nebo v podobě shrnutí z úst Augustýna Velikého, jde především o to, kdo kde byl v daný okamžik, kam šel poté a co mohl vidět. Je to vyprávěno téměř filmovým stylem a dovedu si představit, že by to mohlo ve filmové podobě (nejlépe černobílého snímku) – s patřičným důrazem na atmosféru jednotlivých lokalit – vypadat velice působivě.
„Nevesely, truchlivy jsou ty vodní kraje,“ zarecitoval Veliký, když zastavili na návsi, kde v bahnitém rybníčku sportovalo hejno otužilých hus. Nedaleko stál opuštěný autobus s nápisem ZÁJEZD. Kromě tohoto výplodu černého humoru nebylo v okolí nic, co by dokazovalo, že onen pověstný pes chcípl někde jinde.
Během čtení se několikrát zdá, že už by příběh mohl skončit. Když jsem měl přečteno nějakých osmdesát procent knihy, myslel jsem si, že už znám pravého pachatele, ale nakonec všechno bylo jinak. Myslím si, že čtenář v takto mnohovrstevnatém závěru pachatele asi těžko odhadne. Nebo možná odhadne, ale už si nesesumíruje, jak a proč to všechno bylo a proč do děje zasáhla ta či ona postava. V každém případě se Veliký opět prokazuje jako stále geniální detektiv, kterému popíjení vermutu Tesavela Bianco rozum rozhodně nezatemnilo.
V nakladatelství Mystery Press už vyšel i třetí (vydaný) případ Augustýna Velikého, Mrtvý z Olivetské hory. Kromě toho se připravuje čtvrtý titul s tímto detektivem a jeho přáteli – Krvavá fontána, která byla nově dopsaná v roce 2010 a měla by vyjít ve druhé polovině května.
Text: Jaroslal Velinský (1972)
Vydáno: Mystery Press s.r.o. (2018, 1. elektronické vydání)
270 stran
