Chorvatský spisovatel Goran Tribuson (1948) publikoval v letech 1985 až 2004 celkem šest knih s Nikolou Banićem. Česky vyšla jako první a zatím jediná Hlubší strana zálivu (1991), v níž je ze záhřebského policejního inspektora soukromý vyšetřovatel, jeden z prvních v porevoluční Jugoslávii.
Banić v povedeném příběhu dostává zakázky na sledování (potenciálně) nevěrných manželek, až ho kontaktuje antikvář Kosor s tím, že chce za slibný honorář v markách vypátrat svoji zmizelou ženu.
Při pátrání, ve kterém dojde k několika zvratům, se dostává i mimo Záhřeb, na ostrovy Lošinj a Unije. Chorvatsko je příjemná změna oproti angloamerickému či skandinávskému prostředí, ale vztahy a zločiny pochopitelně nepřekvapí.
Postupně dochází k několika vraždám a objevují se i podezřelá úmrtí v minulosti, třeba jachta na obálce českého vydání není jen ilustrační obrázek. A jak se zdá, případ by mohl souviset s obchodníky s diamanty.
Přes výskyt mrtvol kniha není jen vážná. V blízkosti Banićovy kanceláře a zároveň bytu pracuje podivínský promítač pornokina Pancho a díky němu je v knize několik vtipných situací, humorně vyzní i rozhovory s éterickým příbuzným zmizelé a především celá kapitola, v níž Banić navštěvuje sedmdesátiletou paní vzpomínající na svého milého.
Celá kniha je vyprávěna ve třetí osobě, ač detektiv-vyšetřovatel snad vůbec nezmizí ze scény a na události se nahlíží hlavně z jeho pohledu. Je rozvedený, otec náctileté dcery, u níž se opakovaně diví, že kouří, poslouchá jazz, mezi jeho oblíbence patří třeba Chet Baker. Nejvydatnější – a oproti rozvedenému samotářskému detektivovi nebo hudebním zájmům originální – je sledovat Banićovo nové postavení, kdy se nedostane lehce ke všem informacím a lidem může ukázat leda licenci soukromého vyšetřovatele, za soukromého detektiva jako v knihách americké drsné školy se nepovažuje. Když se zaplete k objevení mrtvoly, jeden policista ho dokonce zmlátí, nevěda, o koho jde.
„Všechno, co mám, je pronajatá kancelář, telefon s dvojlinkou, plán města a ojetej renault. Legitimitu dokazuju úředním povolením, jaký mají i cukráři, pekaři a sklenáři. Když policejní inspektor někomu zaklepe na dveře, dotyčnej ztuhne strachem. Když já někomu zaklepu na dveře a ukážu mu to šměšný povolení, dotyčnej mě může žalovat kvůli porušování domovní svobody. Když policejní inspektor hledá vraha, stojí za ním celej mocnej státní aparát a tradice instituce, ke který patří, ale za mnou je jen vlastní tvrdohlavost a hloupej právní předpis ohledně mý činnosti, kterej klidně už zejtra může někdo zrušit nebo upravit.“
str. 178–179
Hlubší strana zálivu se odehrává v podzimním, předvánočním i vánočním čase roku 1990 – což se projevuje líčením nehostinného počasí, jež zasahuje i ostrovy, ale důležitý je i konkrétní rok.
Nové, svobodné poměry se řeší, avšak naštěstí poměrně obecně, takže poznámky i pro české čtenáře a po letech působí srozumitelně a není jich tolik, aby byly rušivé. Třeba zmínka o změnách názvů ulic bude pochopitelná ve vícero postsocialistických státech a ukazují se i paradoxy: v obchodu s videokazetami, kde Banić shání dárek, je spousta pornofilmů, zatímco před šesti lety byl na stanici předveden muž inzerující prodej dvaceti pornofilmů.
Jen zbývá otázka, byť zdůrazněme, že se jedná o pouhý detail, proč u německého příjmení Hagen nedošlo u ženy k přechýlení, i když se tu jinak běžně mluví třeba o příjmení Grubićová. Ať si o přechylování myslí každý své, ale v českém beletristickém textu prostě žena bez -ová vypadá divně. A u jinak dobrá knihy je to o to více škoda.
Originál: Dublja strana zaljeva (1991)
Překlad: Jan Doležal
Runa, Praha 2013
272 stran
www.runakladatelstvi.cz
