1.
I u nás v Čechách se vždycky tradovaly zkazky o černých psech, a to obklopených aurou.
Někdy prý tato mívala i tvar nazelenalé koule. Byli takoví psi ve skutečnosti „jen“ kulovými blesky? Patrně. „Zjevují se, ale stejně rychle mizí v ohnivém výbuchu,“ čteme v jednom ze svědectví, „po kterém v ovzduší zůstane jen pronikavý sirný zápach.“
Nevím, zda je to s podivem, anebo není, ale ten vůbec nejstrašidelnější příběh o pekelných psech nám zaznamenala Božena Němcová.
Oč v něm jde? Jistý učitel slíbil lakotnému mlynáři, že ho bude tři noci po smrti hlídat. Stalo se. Co neviděl a neslyšel?
První i druhou půlnoc nebožtík otevřel oči: „Jste tu, sousede?“ ptal se. „Jsem.“ Třetí půlnoc už tělo leželo v hrobě, a tak učitel musel hlídal přímo na hřbitově. Nakreslil okolo sebe pro jistotu svěcenou křídou kruh a dobře udělal. O půlnoci se objevili u hrobu tři černí psi „s ohnivýma očima“ a… Počali hrabat.
Dostali se až k tělu, „stáhli je z kůže“ a roztrhali zbytek. Vlastní kůži zatím učitel stihl vtáhnout k sobě do kruhu a nevydal ji a nevydal, i když na něj psi doráželi až do rána, kdy s posledním příšerným zavytím zmizeli. A učitel potom lidskou kůži spálil – modle se za mlynářovu duši, po čemž z kouře vzlétla holubička.
Ale teď už méně od věci. Jak dnes víme, v krajích, kterými prošli Keltové, zůstali kdysi roztroušeni tzv. vlkodavové, obrovské bestie, které prý kdysi vypouštěli i Lučané…
Ale teď už do Anglie.
2.
Právě tamní pověsti totiž Sir Arthur Conan Doyle využil, a to i ve svých neholmesovských příbězích, mezi které patří třeba povídka Postrach z Kazivcové průrvy (1988). Autor v ní vlastně zvažuje, zda se pod Derbyshirem nemohlo zachovat jakési podsvětní moře plné pravěkého tvorstva, takže jde o jakýsi předzvuk románu Ztracený svět.
V případu psa rodu Baskervillů však nebyla inspirací pouze jediná zkazka z jediného místa Anglie. Je totiž faktem, že prakticky každý tamní kraj, tak jako i kraje v Irsku, má svého přízračného psa. Východu tak náleží tzv. Černá stvůra, v Lancashire se báli vyjícího Skrikera, kraj Staffordshire měl Měkkou tlapu, Yorkshire vlastnilo tzv. Pruhovaného hosta, Wales měl Psa temnot, ostrov Man tzv. Psa s obří mordou a Skoti se báli jednoduše „Velkého černého psa“… Mnohé tyhle obludy přitom náležely i k tomu typu zjevení, která střežila určitá místa, a to aniž by je mohla opustit – asi jako „připoutána neviditelným řetězem“. Jde tedy o samotářské strašidelné psy, psy – strážce pokladů, o hlídače posvátných křižovatek či tabuizovaných území, ale jindy také o strážné klidu mrtvých uložených v dolmenových mohylách. A tak tu tedy máme pravý opak Němcové báchorky!
3.
V Anglii ale navíc znají i postavu tzv. Hergesta, což je obdoba našeho Divokého lovce provázeného všude černým psem. „Přízračná smečka podsvětních psů se svítícíma očima a plamennými jazyky loví po kraji bludné duše těch, kteří zůstali nepohřbeni,“ varuje jedna z britských pověstí, „a pokud takovou duši polapí, odnese ji v zaťatých zubech až do říše mrtvých. Už jen dotek, ne, už jen spatření takového černého psa věstí neodvratnou záhubu!“
Ale v srpnu 1577 se přihodilo víc. Během ranní bohoslužby se v kostele města Bongay v Suffolku údajně objevil černý pes, zabil dva lidi a dalšího člověka popálil. Obdobný útok se brzy nato opakoval v chrámu v blízkém Blythburgu a netvor tam zanechal na dveřích stopy žhavých drápů, dodnes patrné.
Anebo nenechal? A šlo opět jen a jen o kulové blesky obalené temnou korónou, tj. zdánlivou srstí? Opravdu tu jen probleskovala skrz zmíněnou korónu žhavá jádra blesků?
Anebo to byly ohnivé oči a plamenné jazyky?
Kdo ví. Ale hypotézu o kulovém blesku rozhodně podporují svědectví o psech, kteří po svém „výstupu“ explodovali v gejzírech jisker, aby po sobě zanechali jen zápach spálené síry…
4.
Inspirace k románu Pes baskervilský však byla zřejmě ještě konkrétnější. Kdesi ve vrchovině Dartmooru se dodnes nachází křižovatka se starým keltským křížem, kde byl koncem 19. století nalezen muž raněný mrtvicí. V půdě okolo něj, rozměklé po nočním dešti, prý vězely spousty stop obrovského psa. „Smečka z pekla ho štvala vřesovištěm, dokud nezemřel hrůzou,“ začalo se říkat a je doložena i Doylova vycházka Norfolkem z dubna 1901, při které slyšel právě toto vyprávění.
5.
Se sídlem Baskervillů už je to složitější. V hrabství Devon (jihozápadní Anglie) existuje nejméně sedm čekatelů na tento titul. Ale jediným opravdu věrohodným je asi zámek Brook Manor, někdejší to sídlo šlechtice na míle známého svými ukrutnostmi, kterému se vesničané vyhýbali a jehož se nepřestali bát ani po jeho smrti, takže rakev zatarasili těžkým kamenným kvádrem, „aby ďábelská duše neunikla“. Inu, asi jako by se šlechtic měl stát upírem.
Podle vyprávění však pak stejně v každý výroční den svého skonu objížděla blata na koni doprovázen obrovským černým psem dštícím oheň…
