Asi se shodneme, že skoro v každé knize Agathy najdeme nějaký vtipný moment a co teprve film The Witness for The Prosectution s Marlen Ditrichovou! Při Úkolech jsem se bavil mimořádně. Tak už jenom úvodní pasáž, ve které se Poirot setkává s doktorem Burtonem. ,,Ale, tak si v duchu představuji takový imaginární rozhovor: vaše matka a nebožka paní Holmesová sedí a šijí šatičky nebo pletou. Achile (Poirotův bratr), Sherlock, Hercule, Mycroft (Holmesův bratr),“ poznamená pan doktor. A to není jediná poznámka, narážka na belgického detektivka.
Dle mého názoru (a můžu se pochopitelně mýlit) je všech dvanáct povídek napsáno velmi čtivě a typicky agátovským stylem. Třeba takoví Stymfalští ptáci – nádherná ukázka Agathina stylu. Na každé povídce je samozřejmě také zajímavá její spojitost s herkulovským úkolem. Kritik Christie si sice možná položí otázku, jak je možné, aby se Poirot dostal k dvanácti případům, které mají nějakou podobnost s úkoly, a k tomu ještě ve stejném pořadí! Upřímně řečeno, i já jsem si tento dotaz položil, ale náhody se přece stávají… Ještě dodávám, že k snad polovině případů se Poirot nedostane tak, že ho jednoduše klient navštíví v kanceláři, ale různou náhodou. Alespoň se povídky odehrávají i na jiných místech – třeba na jedné švýcarské hoře nebo u Jadranu.
Už jsem napsal, že jsou povídky čtivě napsané. Všechny se mi líbily, ale v knize mi chyběla vražda. Pár vražd sice v knize je, ale ne takové, které bych označil jako klasická vražda.
A že už i tehdy – a i v Británii – měli politici problémy, o tom vás přesvědčí povídka Augiášův chlév.
Originál: Labours of Hercules
Překlad: Věra šťovíčková-Heroldová
2. vydání – Knižní klub, Praha 2006
