I svoji druhou detektivku napsala J. K. Rowlingová pod pseudonymem Robert Galbraith a znovu v ní vystupuje soukromý detektiv Cormoran Strike a jeho asistentka Robin. Právě z jejich pohledu (obzvlášť Strikova) je celá kniha vyprávěna ve třetí osobě a alespoň jeden z nich je přítomen všemu, co se aktuálně odehrává.
Strika navštěvuje manželka spisovatele Quinea s tím, že její muž – nikoliv poprvé – zmizel. Strike se tedy pouští do pátrání v nakladatelském prostředí a zjišťuje, že pohřešovaný není v jakémsi spisovatelském doupěti, jak se jeho žena domnívala. Hlavně se však dozvídá informace o Quineově dokončeném rukopisu Bombyx mori (což je latinský název bource morušového, odtud titul detektivky). Spisovatel se kvůli své nové knize pohádal se svou agentkou a hrozila mu i žaloba. Vystupují v ní totiž nelichotivě vylíčené postavy, které mají snadno rozpoznatelnou předlohu v Quineově okolí – v románu plném obscénních pasáží je z někoho hermafrodit, znásilňuje se tu nebo vytéká sliz z těla.
Ve třetině příběhu Strike nachází Quinea zavražděného – a to zvlášť nepěkným způsobem, jenž odpovídá onomu románu a čítá mimo jiné vyrvaná střeva.
Strika sice proslavil případ vraždy ve Volání Kukačky, což je v Hedvábníkovi několikrát zmiňováno bez vrahovy identity, ale musí se teď činit, takže čteme dosti okrajové zmínky i o dalších případech, jež vyšetřuje. Dotváří to představu o detektivovi, kterému činí finanční problémy časté ježdění taxíkem a stravování v restauracích, jak činí v rámci případu.
Detektivní práci prokládají pasáže, které se týkají soukromého života Cormorana a Robin. On má bolesti kvůli válečnému zranění (v Afghánistánu přišel o část nohy a nosí protézu) a také vzpomíná na svoji bývalou lásku, o které se dočítá v bulváru.
Připomínka, že takové pasáže musí být čtenářsky neatraktivní a otravné (a otravný i sám Strike), ovšem není správná, Strike přes určité vzlykání působí sympaticky a nevadí, že se dozvídáme i věci o něm.
Rovněž sympatická Robin se má vdávat a ráda by svého snoubence konečně seznámila se šéfem. Chtěla by uznání od milého, kterému její práce i Strika vadí, i od Strika, s kterým řeší, že by absolvovala vyšetřovatelský kurz. Jejich vztah, který byl v prvním díle bez sexuálních podtextů, ale s jasnou známkou jistého souznění i společného zápalu pro práci, se jen pozvolna rozvíjí. V českém překladu si začínají tykat, avšak čtenář musí dál čekat, jestli mezi nimi (ne)dojde i k sbližování citovému.
Spisovatelské prostředí je atraktivní, byť v detektivkách rozhodně není ojedinělé (zmiňme Vraždy v nakladatelství P. D. Jamesové). Rowlingové to umožňuje jako ve Volání Kukačky vylíčit každému nepřístupné prostředí lidí s komplikovanými vztahy, leckdy plnými nevraživosti; i v souvislosti se Strikovými úvahami o bývalé lásce vyznívá prostředí bohatých a slavných a jejich obraz v médiích jako něco, co není až tak záviděníhodné. (Vtipná vyznívá narážka, že na titulní straně jednoho časopisu se objevuje Emma Watsonová, tedy představitelka Hermiony z filmových adaptací potterovské ságy.)
Osoby z okolí zavražděného tvoří krom jiných nakladatel, redaktor, spisovatel, jenž se kdysi přátelil s Quinem, autorka erotických románů, která byla jeho milenkou, a její ochránkyně či Quineova agentka. Bez přehánění je možné říci, že každý je nějakým způsobem podivín a zároveň možný vrah.
Různé náznaky, co se má zjistit dál, nebo třeba poznámka, čeho si měla Robin všimnout (a tedy i čtenáři), nutí pokračovat ve čtení, aby se našly odpovědi. Až do konce jde přitom podezírat kohokoliv, pozornost vyšetřování se opírá různými směry.
Rozuzlení je uspokojivé v tom, že je k němu možné dospět pomocí roztroušených vodítek (jen Strikův nápad, kde a jak Robin nalezne jistý důkaz, je vpravdě věštecký) a ukazuje, že nás autorka dokázala vodit za nos a vše není tak, jak se zdálo.
Nejen tím Rowlingová navazuje na klasiku Agathy Christie. Až na akční závěr, bez kterého už asi není možné napsat cokoliv s kriminální tematikou, je kniha založena na zjišťování informací, pátrání mezi lidmi a na dialozích, napsaná Rowlingové čtivým, nekomplikovaným stylem, který baví číst.
Je však třeba říci, že Hedvábník má 500 stran a vyprávění nikam nespěchá. Domlouvají se schůzky a ty pak nějak dobu trvají, v různých restauracích se neustále objednává a přináší jídlo a pití, Strike a Robin se přemisťují po současném Londýně – metrem, taxíkem či pěšky, a to s místopisem, včetně uvedení názvů linek a stanic metra, navíc s podzimním deštěm nebo sněhem.
Nic by se nestalo, kdyby některé pasáže chyběly nebo byly kratší, ale dlužno dodat, že vytvářejí atmosféru Londýna i celé knihy.
Originál: The Silkworm (2014)
Překlad: Ladislav Šenkyřík
Plus, Praha 2015
512 stran
