Co mají společného pasák sežraný rosomáky, osm uprchlých prostitutek z východní Evropy a kandidát na Nobelovu cenu usmrcený a pověšený na hřbitově? Údajně nejčtenějšího současného švédského autora a jeho fantazii…
Zfetovaný mladý muž prchá pronásledován démonickými vidinami. Zdánlivý úkryt nachází za plotem stockholmské zoo, kde je na druhý den ráno nalezen mrtvý ve výběhu rosomáků. Ti dostali k večeři nečekanou pochoutku.
Z pochybného hotelu na předměstí, který slouží jako azylové centrum pro uprchlíky, zmizí během jedné noci osm imigrantek z východní Evropy. Policejní pátrání ukazuje, že hotel sloužil i jako případný nevěstinec. Jde snad o válku gangů obchodujících s bílým masem?
Na stanici metra se jeden z výrostků pokusí ukradnout sexy oblečené ženě mobilní telefon. Se zlou se však potáže, napadená jej několika chvaty zneškodní a pak jej chladnokrevně pohodí na koleje před přijíždějící soupravu.
I profesora Leonarda Sheinkmana pronásledují noční můry. Cosi ho neodvratně nutí navštívit židovský hřbitov. Tam však nachází krutou smrt. Je pověšen za nohy na strom, do spánku mu kdosi vrazil jehlici na pletení. Komu mohl vadit člověk, který přežil koncentrační tábor a který byl adeptem na Nobelovu cenu?
Je to zamotané, že? Ale zvláštní jednotka stockholmské policie, označovaná jako „Skupina A“, si s tím musí poradit. Zpočátku ani oni nechápou, co se to najednou děje. Když se však ukáže souvislost mezi zavražděným pasákem v zoo a zmizelými prostitutkami, začnou hledat spojení i s ostatními případy. Čím více propojení se objevuje, tím jsou detektivové udivenější, kdo za tím vším může stát a hlavně – jaký má motiv.
Z prvních odstavců se může zdát, že půjde o naprostou — s prominutím — fantasmagorii. Ale ono tomu tak není. To, co se zprvu zdá jako nelogické, nesmyslné, bez jakékoliv návaznosti, se postupem času naopak ukazuje jako velice logické. Jednotlivé díly do sebe začnou zapadat, jen to chce vidět je v jiném světle. Navíc v tomto příběhu je jen málokdo tím, za koho jsme ho zpočátku (společně s policií) považovali.
Arne Dahl (vlastním jménem Jan Arnald, narozen 1963) představil Evropské blues na autogramiádě v loňském roce v pražském knihkupectví Neoluxor. Sám tehdy řekl, že půjde o příběh zla, jehož kořeny sahají daleko do minulosti, až do druhé světové války a že děj reflektuje zlo napříč Evropou, které má katalyzátor v dnešním globálním světě. Společně s autorem se tak opravdu během čtení knihy přesuneme na různá místa Evropy, ať už je to Itálie, Německo nebo pobaltské státy. Díky nalezenému deníku profesora Sheinkmana se pak ocitáme i v minulosti, v koncentračním táboře. Tyto pasáže tvoří mnohem působivější část příběhu.
Spisovatel také předeslal, že se snaží, aby jeho knihy byly něčím víc než jen pouhými detektivkami či thrillery. Že jsou určeny pro čtenáře, kteří v něm chtějí najít i další hodnoty. Nejsem si zcela jistý, nakolik se to podařilo. Zejména v úvodu jsou celkem nudné pasáže, které například líčí duševní chmury Leonarda Sheinkmana nebo filozofické úvahy Paula Hjelma, jednoho z vyšetřovatelů. Pro mě byly natolik rušivé, že jsem občas uvažoval o přeskočení několika stránek, ač to normálně nedělám.
Článek o pražském křtu knihy Evropské blues za účasti autora
S rozvíjejícím se dějem Arne Dahl naštěstí upustil od těchto pasáží a soustředil se na příběh. I s minimem dramatických scén se mu víceméně daří stupňovat napětí, které vychází nejen z hrůz popisovaných ve zmíněném deníku, ale především z odhalování dalších souvislostí. Zejména druhá polovina knihy tak má daleko větší spád a dokáže čtenáře více zaujmout.
Příběh je to spletitý, možná nereálný, ale jak už jsem napsal, ne nelogický. Po přečtení mi dávala smysl otázka jednoho z návštěvníků besedy spjaté se zmíněnou autogramiádou, který se ptal, jaké pomůcky využívá autor pro orientaci v ději. Zdali nějaké papírky, diagramy v počítači atd. Dahl přiznal, že papírky, a já se mu vůbec nedivím — bez podobných pomůcek by se v tom člověk mnohem hůře vyznával.
A ještě poznámka pro ty, kteří si při čtení recenze či anotace na obalu knihy řeknou: „Cože? Už zase obchod s prostitutkami z Východu?“ Pak ale vězte, že ač byla kniha u nás vydána v roce 2013, vznikala už v roce 2001 (podle některých zdrojů, v knize je však datum vzniku 2004), tedy zhruba ještě tři roky předtím, než Stieg Larsson začal psát první díl své trilogie a kdy další podobné tituly jako Box 21 ještě čekaly na sepsání.
Případy Skupiny A byly také zfilmovány švédskou televizí. Zatím vzniklo pět dílů, přičemž Evropské blues je posledním z nich. Všechny díly nedávno odvysílala i Česká televize. Pár z nich jsem zhlédl, a musím říci, že se tvůrcům podařilo najít typově celkem odpovídající herce, což se u zfilmovaných knih stává málokdy. O to více udivuje, že šéf oddělení Jan-Olov Hultin byl z neznámých důvodů ve všech dílech zaměněn za komisařku Jenny Hultinovou.
Co se týče televizní verze příběhu, drží se knižní předlohy jen z části. Některé pasáže úplně vypadly, naopak zase přibyly nové postavy. Opravdu nechápu, co filmaře nutí „znásilňovat“ příběh po svém, zvlášť když sám o sobě nabízí celkem slušný základ pro atraktivní podívanou umístěnou do různých evropských lokalit.
Evropské blues asi nebude zaujímat v žebříčku vašich oblíbených skandinávských detektivek přední místa. Přesto není špatné si ho přečíst, už jen jako důkaz, do čeho všeho dokáže autor čtenáře zamotat a jak mu z toho bludiště zase najít cestu ven. Tak tužku do ruky, blok na nějaké ty diagramy a směle do čtení!
Originální titul: Europa Blues (2001)
Vydáno: Albert Bonniers Förlag (2001)
Vydání v České republice: Mladá fronta, a. s., Praha (2013)
Přeložila: Linda Kaprová (2013)
344 stran
www.kniha.cz
