Knižní debut Nely Rywikové je v nakladatelské anotaci označen jako příběh s detektivní zápletkou, autorka sama ho považuje za detektivku a jedna z recenzí rovnou radí, že by detektivky mohlo být méně. Především je však třeba konstatovat, že se jedná o povedenou knížku, která stojí za pozornost.
Pětatřicátník Adam Vejnar z ostravského oddělení vražd se na začátku příběhu náhodně dozvídá o případu jakéhosi Marka Prchala, který je zhruba rok nezvěstný. Zmizení ho zaujme a vzhledem k tomu, že ho přítelkyně poněkolikaté, leč tentokrát zřejmě definitivně, vyšoupla ze svého bytu, nejprve přespává na stanici a pak se přesouvá do volného bytu v domě, kde bydlel Prchal.
Poslední stojící panelák v bruselském stylu v areálu vítkovických železáren. Ač v reálu neexistuje, jeho vylíčení — jako i celkový popis prostředí — zanechává silný dojem. Dům čeká na zbourání, aby mohl vyrůst moderní komplex bytů. Prchal se snažil dům zachránit, vždyť by se mohlo jednat o kulturní památku, jenže narážel na nezájem sousedů.
Příběh je vyprávěn z perspektivy různých postav, Rywiková umí znenadání, třeba jen na pár vět, pohled změnit a situaci najednou vylíčit z pohledu někoho jiného. Ze současnosti se vyprávění vrací rovněž do minulosti, rok staré, jež zachycuje události, když dům obýval zmizelý Prchal. Vrací se i více, do doby před rokem 1989 a odhaluje události z minulosti postav, často i pracovně spojených se zdejším areálem. Jen tento přechod ze současnosti do minulosti není vždy úplně přirozené, někdy se příliš znenadání přechází k něčemu jinému.
Žije zde bývalý fotbalista se svou přítelkyní, který kvůli zranění přestal s hraním. Šedesátnice, která má v péči svoji malou vnučku a kromě toho asi stále jeví zájem o mužské, kdysi jako kantýnská ulovivší pana inženýra. Stará paní, dříve dominantní matka. Podivínský chlapík, jenž plní funkci jakéhosi správce domu. Slovenský Rom, který jednou za čas vyráží za svou rodinou na Slovensko.
Jedná se o lidi, kteří v domě často strávili několik (desítek) let života, ženy i se svými partnery. Když se zazvoní, často nejprve kouknou přes kukátko, „hlídkování“ a pozorování děje na chodbě je vůbec častou činností zdejších nájemníků. Z jejich osudů čiší bezútěšnost a rezignace, radost nepůsobí ani příběhy z jejich minulosti. Kdo by se o jejich dům zajímal a proč tu ten policajt zase pátrá. Nechybí obvyklé hospodské kecy, včetně nezbytné poznámky, že za komunistů přece bylo lépe.
„Dříve existovala spravedlnost. Všichni měli stejné nic a o každého se postarala jakási vyšší moc, která řídila jejich životy. Ale teď? Každý na ně kašle. Jsou zmatení a zklamaní z toho, že se dožili něčeho takového, kde všechna tíha odpovědnosti padá jen a jen na jejich těžkou, už tak dost ustaranou hlavu. A kdo je nakonec zachrání, když se všechno podělá?“ (str. 160) píše trefně Rywiková.
Přes rezignované osudy je poutavé postupně odhalovat další momenty z jejich života, byť vždy nesouvisejí s pátráním. Pomalé pátrání způsobuje také nezájem sousedů spolupracovat. Použití vulgarismů není laciné a zapadá do vyprávěného. Knihu ozvláštňuje i použití ostravštiny v často jadrných promluvách.
Zmínka v úvodu, jež ukazuje stereotypní představu policistů s problémovým manželstvím, by klidně mohla chybět. Časové události úplně nesedí (příběh se odehrává kolem roku 2010, ale vypadá to, že se holčička v péči babičky narodila ještě za dob Veřejné bezpečnosti) a anotaci prozrazující zbytečně mnohé je lepší nečíst.
Dům číslo 6 je víc než obyčejná detektivní oddechovka. Některé čtenáře může odradit svým sociologickým pohledem, což by byla škoda, může totiž také zajistit kvalitní čtení.
Host, Brno 2013
280 stran
www.nakladatelstvi.hostbrno.cz
Foto: archiv Nely Rywikové
