Harcovnice Emily Tempestová se po letech vrací domů do centrální Austrálie. Tak jako mnoho jiných cestovatelů zjistila, že doma je nejlépe. Přijme ji však kmen z Měsíčního údolí zpátky, když byla tak dlouho pryč a se svou smíšenou krví vždycky patřila tak nějak nikam?
Když je však zavražděn vůdce kmene, projeví se naplno rozdílná mentalita člověka zvenčí – Emily nepropadá bezbřehému truchlení jako zbytek komunity, chce znát pravdu, chce pomstu. I když je místní blázen Blakie jasný podezřelý, pouští se Emily po stopách vlastních tušení a instinktů, o kterých ani nevěděla, že jí ještě zůstaly…
Emily je drsná a s ničím se moc nepáře. Její komentování života ve špinavém domorodém táboře rozhodně postrádá sentiment nebo úctu, zato přímo přetéká ironií a hořkými vtipy. Nemluvě o popisu života v Buřině, nejbližším hornickém městě: „… Je tu asi tak padesát milionů obyvatel: tisíc černých, tisíc bílých, zbytek švábi.“
Z Austrálie tak, jak ji líčí Emily, se vám chce smát a pak je zas k pláči – alkohol, úpadek tradic, nenávist mezi rasami, všechny tyhle problémy popisuje zkušenostmi ostřílená hrdinka tak barvitě a vtipně, že se usmíváte i tam, kde se to moc nehodí. Emily je vám sympatická nejen svým nadhledem, ale i nejistotou pod svou drsňáckou slupkou, neukotveností.
Příběh možná nepatří k těm se zběsilým tempem vyprávění. V buši má vše svůj správný čas, a tak i tady musí Emm na vše přijít postupně. Přes vzpomínky, domorodé legendy i boje s bělochy o návrat zabavené půdy. Austrálie má podle mýtů své kouzlo v každém kameni, a stránku za stránkou očaruje i čtenáře. Vtáhne vás svou línou letargií a otupujícím horkem, takže málem zapomenete, že je tu stále jedna nevyřešená vražda. A podezřelých jako much. Strhující finále v poušti vám to však připomene.
Adrian Hyland sám řadu let pracoval v podobné stanici, jako je Měsíční údolí, a coby běloch se dostal mezi Aborigince tak blízko, jak to jen šlo. V příběhu je dost poznat v osobě buřinského koordinátora „střediska pečujícího o potřeby domorodých obyvatel“ Kennyho. Autorovi se perfektně povedlo přenést na stránky vše, co měl na srdci – okouzlení tradicemi, úctu i smutek nad tím, co civilizace dělá s přírodními národy. A to vše se mu podařilo naroubovat na líné vyšetřování vraždy, kde podezření padá jak na místního blázna, tak i na bílého majitele sousedních pastvin nebo na úředníka z „místního rozvoje.“ Příběh je jak detektivkou, tak i románem o hledání kořenů a možná i náčrtem sociologické studie o místním obyvatelstvu, s trochou fantazie: „Obyvatelé Buřiny – větší spolek debilů a trotlů aby pohledal: ožralci, rváči, uživatelé všemožných látek, Němci s buldočí bradou a Jorkšířani bez brady, automechanici a hazardní hráči, řezníci, vypatlaní kulturisti, misionáři, maniaci, muži na útěku, muži na dávkách, muži v programu ochrany svědků. Podomní obchodníci, drogoví dealeři, kurvy a otrapové, desperáti všeho druhu. No prostě na koho si vzpomenete. Tihle se stahovali do města jako mouchy na mrtvolu…“
Originál: Diamond Dove, 2006
Překlad: Jaroslava Novotná
Vydala: Jota, 2017
325 stran
