1.
Zdeněk Karel Slabý napsal nejen známý bestseller Pohádkový detektiv Břetislav Hostivít, o kterém už Centrum detektivky psalo (loni vyšel již podruhé), ale taky populární knížku Kocour Vavřinec, detektiv, sportovec (1971), a v tomhle druhém případě se na textu podílela i manželka PhDr. Z. K. Slabého, paní Dagmar Lhotová.
Obě knížky, Hostivít a Detektiv, sportovec, mají i víc společného, hlavně však to, že obě dvě původně vznikaly na pokračování v měsíčníku Mateřídouška – přelom šedesátých a sedmdesátých let – a obě se taky pro veliký úspěch na stránkách časopisu dočkaly nejen knižních vydání počátkem let sedmdesátých, ale i moderních knižních reedic, a Vavřinec dokonce v úplně nezměněné podobě (Jiří Buchal – BB art 2003). Zatímco „Hostivít“ je nově ilustrován taky nově, Vavřinec se vynořil i v tomto tisíciletí s obrázky Věry Faltové a nelze si ho samozřejmě ani jinak představit.
Připomínám už jen, že tato publikace zároveň náleží do série hned PĚTI knižních Vavřincových příhod a přinejmenším do své reedice byla z nich taky tou nejintenzivněji sháněnou v antikvariátech (mně stará verze třeba chybí dodnes). Buchalovo vydání z roku 2003 se tedy setkalo se zájmem, nicméně dnes je navzdory tomu stále na trhu a původní cenu 199 korun už přitom platit nemusíte, protože Levné Knihy tento svazek začaly nedávno distribuovat za cenu poloviční. Tedy přece neúspěch? Ale ne: V novém tisíciletí totiž vyšlo i souborné knižní vydání VŠECH pěti původních knižních Vavřinců, a to se s nijakou slevou už rozhodně neprodává, není-li tedy dokonce již rozebráno. Ale zaměřme se na naši detektivku.
Kocour Vavřinec, detektiv sportovec je knížka povídek, ale i komiksů a obojí se v ní střídá, prolíná a doplňuje. Některé kreslené seriály v téže podobě najdete na stránkách dnes už nesehnatelných Mateřídoušek, jiné však byly pro knihu přepracovány, anebo… Anebo byly naopak některé překresleny podle knihy pro Mateřídoušky?
Na to není úplně lehká odpověď, a proto se otázkou detailněji zabýváme i na stránkách Pavla Chrze Knihovnička Čtyřlístek. A proč ne na stránkách Knihovnička Vavřinec?
Jednak žádné takové stránky ještě žádný Pavlovi podobající se nadšenec nezaložil a za druhé souvisejí hrdinové Zdeňka K. Slabého a Dagmar Lhotové se Čtyřlístkem hned několika způsoby souvisejí a byly tu koneckonců ještě před Čtyřlístkem, a tak si vlastní kapitoly na stránkách o Čtyřlístku plně zasluhují.Ale teď už opravdu „k meritu věci“, jak by řekl Sherlock Holmes, a tento případ je jinak „vcelku prostý, drahý Watsone“ a všecko prostě začalo Vavřincovým svátkem.
Skoro by na něj zapomněli, ale pak mu chtěli jeho kamarádi Otylka (=fenka), Mojmír (=prasátko) a Spytihněv (=kozlík) něco dát, až to skončilo trakařem plným knížek převázaných obří mašlí, a když Vavřinec onu mašli uvolnil, nalezl mezi knížkami a tu nejlepší – knížku příběhů pro začínající detektivy, do které se brzy hluboce, nejhlouběji zabral, i když ho, pravda, zprvu zaskočilo, že je to kniha věnovaná psům.
U psů se totiž detektivní povolání jaksi předpokládá spíš… než u kocourů… a psům taky postavil autor „knihy v knize“ za vzor detektiva Godluba. Se zmíněným už Hostivítem buldoka Godluba spojuje, že oba často pracují pro panovníka své vlastní země, u Hostivíta to byla královna a tady je tím vládcem jistý „J. Z. Včík“.
V haveloku vystupující detektiv Godlub musí nejprve vypátrat zmizelou část královského pokladu, kterou je zlatá kost, odznak to vladařské hodnosti. Příběh je, uznávám, i trochu pohádkou, ale která detektivka jí není a toto zařazení ještě nezabrání, aby Godlubovi během jeho pátrání nesvištěly okolo uší kulky.
Přežije, uspěje a sláva, dokonce převezme i „řád chrabrosti prvního stupně“, jenže problémy v říši pokračují a tentokrát dočista zmizí Včíkova dcera Kokra, i začíná detektivka druhá. Ohavelokovaného Godluba v ní skoro vcucne bažina, i když ne baskervillská, ale nakonec… Co měl slavný detektiv dělat? dočítáme se. Přiženil se do královské rodiny, z čehož měl užitek i Včík, protože teď byla bezpečnost zámku zabezpečena. Tak aspoň Z. K. Slabý končí „causu dvě“ své knihy – a skutečně se domnívám, že výhradním autorem próz je v knize spíš jen on – a nikoli tedy Dagmar Lhotová, která měla na starost (jako většinou i v Mateřídoušce) spíš scénáře komiksů.
A jestli bychom mohli Slabého detektivky k něčemu přirovnat? Ano, nejspíše a dobově by to byl Steklačův Bondybej. Ale pokračujme. V třetím detektivním příběhu se Godlub střetne s největším a nejsilnějším obyvatelem království, známým rváčem, výtržníkem a anarchistou Dog-Dogem, který se vkrade do královského paláce s pumou a touhou odpálit Godlubova královského tchána do povětří. Skoro se i stane, ale díky chrabrému zeti Dog-Dog bídně zhyne sám roztrhán na kousky. Spíš než detektivní dedukci, to je však také pravda, propaguje tento příběh džudo a karate. Nu, a čtvrtý a poslední Godlubův případ? Týká se lesní tlupy loupežníka Voříška, mezi niž se detektiv Godlub vloudí v přestrojení.
Aby si ho lotříci vyzkoušeli, donutí Godluba přepadnout poštovní vůz. Netuší, že to je pouze na ně uchystaná léčka i vězení. Pak… V říši krále Včíka zavládl klid – a slavný detektiv Godlub? Ten žil šťastně a spokojeně po boku své drahé Kokry a vychovával spolu s ní pětadvacet detektivních štěňátek. Což přejeme i vám, drazí psi…
2.
Tak končí „Kniha v knize“, kterou zaujatě pročítá kocour Vavřinec, ale tyto čtyři případy se současně stávají i základem „Vavřincovy“ knihy zaujatý jejich čtenář Vavřinec se díky nim odráží s holmesovskou čapkou na hlavě k vlastním pátráním, která jsou ovšem už zpracována ve formě komiksů, jejichž scénáře asi opravdu jsou víc anebo úplně už dílem Dagmar Lhotové.
Ani hned první dva seriály se nicméně nezdávají silné dávky akce, jak se dnes říká, a nezapomenou dokonce ani na střelné zbraně. I zde sviští okolo Vavřince kulky, tedy když je přepadena „pokladna“ a on na motocyklu pronásleduje lupičský vrtulník. V druhém případě už nejde jen o peníze, ale Otylka sama volá o pomoc, když je – ano, ovšemže kvůli výkupnému – unesena loupežníky. Sledujeme tedy i určitou obdobu případů Godlubových!
Další komiksové příběhy však už jsou, pravda, banálnější, byť stejně bravurně nakreslené Věrou Faltovou. Vavřinec se v jednom třeba i dokáže ukrýt za dým z vlastní lulky, jindy trénuje rohování (=box), jindy šerm, pak zase jízdu na koni, ale třeba i košíkovou plus X dalších sportů i vč. sjezdu na lyžích.
Dodejme ještě, že ani v této knize nechybí Vavřincova sokyně myš Julie, známá už z Mateřídoušky, a dokonce i její družky-zlodějky. A Vavřinec? Vyzbrojen lupou uhání po stopách těchto hlodavců a jimi zcizený dort získá ještě neporušený!
Už dramatičtěji ale proběhne únos Vavřincova přítele Mojmíra, který má být pachatelem únosu dokonce sněden! Naštěstí se hostině podaří zabránit, a to i díky lepidlu. A co víc? Je nutno, myslím, říct, že kocour Vavřinec zdaleka nečerpá jen z výše zmíněné „knihy pro začínající detektivy“, nýbrž třeba i z detektivních gramodesek. To ovšem jen do chvíle, než záznam zaslechne kozel Spytihněv, který má dramatickou hru za realitu a učiní jí i gramofonu přítrž.
V dalším komiksu Velký případ detektiva Vavřince putujeme pak až do zoo, odkud byla uloupena vzácná opička nespecifikované rasy, a v pátrání Vavřincovi pomáhají i Otylka, Spytihněv a Mojmír. Snad veškerá zvířata zahrady jsou postupně vyslýchána, z čehož Vavřinec na psacím stroji sepisuje na jediný, nekonečný papír i jediný nekonečný protokol připomínající poněkud původní verzi Kerouacova románu Na cestě (například).
Ouha ale. Do úvodu protokolu (který už se sune do dáli) se pustí všežravá Julie. Jen proto ji pronásledují, a to na pštrosu a pak na koloběžce, čímž se ale stanou i bezděčnými účastníky závodů koloběžek, které vyhrají. Místo aby pak v cíli převzali první cenu, vyřítí se na koloběžce i dál branou a ven ze zoo, poruší značně dopravní předpisy na křižovatce (a málem, po pravdě řečeno, přijdou o život pod autem), načež za Julií vletí do muzea, kde Vavřince i napadne, že myš možná protokol žrala i z toho důvodu, že je se zloději opičky spolčena.
Aby Julii konečně dopadli, ozbrojí se tedy hrdinové v muzeu husitskými zbraněmi a brzy myš skutečně odhalí v jednom brnění. Během další honičky však nejen Julii, ale i je vystraší vycpaný krokodýl, takže všichni z muzea utečou a myš znovu najdou až na letišti, kde ona ale vyskočí s prakem na ocas letadla. Ani po jeho startu se však Vavřinec a jeho druzi nevzdají a „půjčí“ si jednak košík, jednak deset barevných balónků. Všechny by je neunesly, a tak se vznese za vrtulovým letadlem jenom detektiv Vavřinec. Nu, a nyní do děje definitivně zasahuje náhoda, či snad boží vůle, což je totéž. Jen shůry totiž kocour spatří jakýsi náklaďák uhánějící bílou silnicí a dokonce z korby i uslyší volání o pomoc. Lidským hlasem volá právě unášená opička a statečný kocour nejen že sešplhá za jízdy až dolů do korby auta, ale díky předchozí průpravě ohne i mříže klece a vyšplhá zase s opičkou na zádech zpátky do košíku, který dokáže i navigovat zpět nad zoo (jak, to vysvětleno není)!
Julie se ale ještě nevzdává! Schrastila kdesi padák – a hup z letadla, jen aby v letu prakem rozstřílela Vavřincovy balónky jeden po druhém. Nakonec nezbude žádný, ale povedlo se až nad zoo a – je to zázrak – košík s opičkou a kocourem-detektivem zachytí těsně nad zemí ostatními hrdiny navigovaná žirafa.
A Julie? Nesnáší se na rovnou zem, nýbrž do jakési jámy, z jejíhož dna se pak musí prohrabat. Naneštěstí rovnou do tygří klece, ale přežije to a „domácí pán“ ji před zraky našich hrdinů jen vyhodí mřížovím jako smetí (jaká potupa!). Ze závěrečného, už nekomiksového textu se nicméně dovídáme, že Otylka upekla i další dort a pozvala „na kousek“ právě Julii, protože Otylka ani Mojmír ani Spytihněv, natož Vavřinec se s nikým nehněvají na věky. Vážně! I když to v celém příběhu vypadalo docela jinak.
P. S.
A to je celé, ale nelze si nevšimnout i určité podobnosti závěru knihy s jiným kresleným seriálem Věry Faltové vycházejícím v letech 1971-72 ve čtrnáctideníku Ohníček. Jmenoval se Mořští vlci a sedm trpaslíků a taky tady se bojovalo proti koši neseném balónky prakem a taky tady došlo k pádu hrdinů ze vzduchu ROVNOU jámy vedoucí do podzemí… Scénář onoho seriálu psal Vojtěch Steklač a porovnáme-li obě díla časově, jasné je, že opisoval, nicméně tohle snad ani opisování nebylo, nýbrž spíš volné inspirování se…