1.
Překladatel a nakladatel Ivo Železný vydával ledacos. Dobré věci. Třeba román Kallocian.
Taky ale různé krimi řady. Například už roku 1992 pro něj Marta Staňková přeložila z němčiny i svazeček Trosky Wellingtonu. Tehdy už přestalo být nutné vracet se „skrze antikvariáty“ až kamsi do časů první republiky, protože se obdobné edice opět staly žhavou současností – a kriminální knižnice Žena v ohrožení taky.
Že ji neznáte?
Posedlý z hradu Eiseneck. Záhadný zámek. Pil krev svých obětí. To jsou jen názvy. Útlé svazečky se tenkrát poznávaly v trafikách snadno., vyznačovaly se totiž pestrými, až kýčovitými obálkami, na kterých skoro vždy čekala nějaká vyděšená kráska. A vyděšená mužem.
Přítelem? Ne. Mužem, který byl očividně zdrojem onoho zděšení. Nebo aspoň obav.
2.
Ivo Železný prezentoval celou sérii jako Knihovničku Večerů pod lampou, takže přece trochu úkrok do první republiky, a konkrétně Trosky Wellingtonu líčí dramatické osudy pětadvacetileté Němky, která jako detektiv, ale inkognito pátrá po bratrovi. Ten se totiž „propadl“. Kdesi v Anglii. Na zámku.
Hrdinka Elke je však i sledována ztepilým synem zámeckého pána, vdovcem Edwardem a brzy pocítíme, kam až sálá její averze k němu. Čtu: Elke se rozvzlykala. Sklesla na křeslo. Usedavě se rozplakala. Ať se ten hrubián klidně baví na její účet, jí je to dokonale jedno.
Edward však přisedl. Položil jí paži kolem ramen.
Vyskočila, jako by ji uštknul. „Nesahejte na mě! Jakou roli v tom hrajete?“ Její oči Edwarda propalovaly.
3.
Hezké, ne?
Už brzo však Elke začne instinktivně chápat, že padouchem není vcelku ztepilý Edward, nýbrž sám její bratr (naštěstí nevlastní). Ano, to bratr se podle skrývá se v nedaleké zřícenině, i když není zrovna strašidlo – a ani ne Marty Hopkirk.
Bettině Clausenové ovšem spočíval na srdci spíš vývoj vztahu mezi Elke a Edwardem. Jemu aspoň věnovala nejvíc prostoru a je to nepochybně i hlavní téma naplňující „redakční zadání“ dotyčné knižnice. A ne, chlapi nebudou jen zlotřilí, i když…
„Poslyšte, miss Baumannová, vraťte se zpátky do Německa! Tady nemáte co pohledávat.“
4.
Právě tyto „bystré rady“ Elke dostává od podlé Edwardovy sestřenky Melissy. Tato se obává svého odhalení, neboť (spoiler) se přičinila o Edwardovo vdovství. Ale nikoli na Melisse, nýbrž právě na Edwardovi lpí podezření, že svrhl svou ženu z věže.
Svazečky této edice ovšem nenabízely mnoho místa k rozletu a Bettina tudíž nemohla psát nějakou novou Mrtvou a živou (Daphne Du Maurier), natož pak s rozmachem Agathy Christie. Anebo snad mohla? Nevím. Hlavně se každopádně dost urputně snaží, aby Elke dosáhla svatby…
„A tuhle pohádku vyprávíte každé ženě?“
„Kterou?“ Byl neúprosný. Pevně se na Elke zadíval.
„Každé ženě, kterou zrovna chcete dostat?“ pokračovala plna vzdoru.
Tvrdě jí sevřel paži a přinutil ji, aby se na něho podívala zpříma.
Přestože pevný stisk bolel, nevydala ani hlásek. Jako uhranutá mu hleděla do očí. Prudce ji strhl k sobě a uzamkl jí ústa horoucím polibkem. Tonula v moři blaženosti. Poprvé v životě milovala. Oddaně spočívala v jeho náruči.
„Elke, moje malá, sladká Elke,“ šeptal. „Budeš mi věřit, když ti řeknu, že jsi první žena, kterou opravdu miluji?“
Nebyla mocna slova. Jen šťastně přikývla – a nechtěla už myslet na tu, s níž býval ženatý.
A on… Líbal ji s vášní tak uchvacující, že se jí téměř děsila. „Řekni konečně, že mě miluješ,“ žadonil.
„Miluji tě, Edwarde, a prosím, nesmíš mě zklamat.“ Pevně se k němu přitiskla.
Vzal ji do silných paží a přenesl na lenošku. V okamžiku, kdy se nad ní chtěl sklonit, se však dveře zprudka otevřely.
„Takhle to tedy je!“ zaječela Melissa. „Však já tě zničím, Edwarde. Dokážu to – a ty to víš. A teď už vás nebudu rušit.“ Zase zmizela.
„Udej mě pro vraždu, když ti to nedá,“ volal za ní. „Nenechám se od tebe vydírat. Jsi zlý člověk, Melisso, a v mých očích klesáš stále hlouběji.“
5.
Bídnice! A co my, čtenáři?
Sice jsme už úplně zmámení, než abychom přespříliš přemýšleli, vzápětí však stejně pochopíme, že Melisse vůbec nekráčí o lásku. Místo toho s Elčiným bratrem jen tajně hledali poklad. Ano, v troskách Wellingtonu. A on se stal i (spoiler) pravým motivem vraždy.
Čímž je detektivní pátrání u konce. I Melissa se přiznává a navíc kajícně i páchá sebevraždu. Tím se zdá i jaksi očištěna a řeší se mnohé.
6.
„A šperky? Ty mě nezajímají. Ty předáme státu,“ završuje tuto krimi-moralitu čestný Edward.
Ne však dřív, než ve skříni vyhmátne zbabělce – Elčina bratra, aby jej i inzultoval ostrým direktem na sanici. A je tu finále! Elke s Edwardem stáli u malého lesíka poblíž zříceniny.
Něžně vzhlížela k milovanému muži. „Ne, nikdy bych neuvěřila, že tvůj otec bude souhlasit, aby se zase začalo s vykopávkami,“ řekla zasněně.
„Ale on souhlasí. Velice se změnil. A je to tvoje zásluha, Elke. Změnilas nás všechny. Už bylo načase, abys přišla do Wellingtonu.“
Šťastně se na ni zadíval.
Co dodat? I takovéto „detektivky dívčích srdéček“ mají nátok na život!!
