Detektivové Carella a Meyer se opět pouští do pátrání! Na 87. okrsek neprozřetelně přiletí dáreček v podobě takové malé vraždičky, něco jako „baculaté, vrnící škvrně, které v košíku našli na svém prahu.“ Ale nic pochopitelně nebude tak snadné, těch vraždiček bude přibývat, protože budou mít co do činění s odstřelovačem…
Co je však opravdu lahůdkové, tento případ spadá do těch velmi starých, konkrétně je to 17. román v řadě, byl napsán v roce 1963 a přeložen panem Jungwirthem v roce 1972. A tomu tedy odpovídá jak překlad, tak dobové prostředí. Je naprosto kouzelné číst o běžných policejních postupech, ale o padesát let zpátky. Lhostejný policejní fotograf fotí mrtvolu a přitom rychle vyměňuje vypálené žárovky u aparátu. Carella shání pozůstalé větou „Mohl bych prosím mluvit s paní matkou?“
I když je příběh pěkně drsný a dost se tam umírá (sotva nějaká postava vyjde ven a začne se těšit krásnému jarnímu dni, dostane obvykle kulku mezi oči), musela jsem se většinu času usmívat. Nejen záměrné McBainově ironii, ale i neúmyslně humorným výrazům, vycházejícím z tehdejšího překladu, a té nádherně starosvětské mluvě. Používá se tu obvyklý dobový žargon, až mi to připomíná starou dobrou pražskou galerku. Některé kouzelné výrazy z kriminálního prostředí bylo možno rozšifrovat z kontextu (kupříkladu tuším, že „muzika“ tu patrně znamená kocovinu), ale některé výrazy zůstaly nerozklíčované, a já se můžu jen dohadovat, co to asi znamená „frajnoha.“ Obzvlášť úsměvné byly ty situace, kdy si překlad musel poradit s výrazy, které, jak z kontextu vyplývalo, měly být kapku vulgární. Ale výsledné věty byly nakonec tak komické a absurdní, až zbouraly veškerou vážnost a napjatou atmosféru, která měla na místě panovat. (Nazvat někoho „budulínem“, to se může jít rovnou zahrabat.)
S vyšetřování to nicméně jde od desíti k pěti, jak už to tak bývá, a McBain už i tady věrně zachycuje všechny ty piplavé policejní postupy, občasnou policejní brutalitu a opravdu moc přínosnou kooperaci jednotek, jako třeba tuhle:
„U aparátu Mannheim, sto čtvrtý revír, Riverhead.“
„Jak se máš, Mannheime?“
„Ujde to. Poslyš, toho odstřelovače děláš ty?“
„Ano, já. Máš pro mne něco?“
„Jo, mám.“ Řekl Mannheim.
„A co to je?“
„Další mrtvola.“
Román věrně líčí naprostý morální úpadek americké společnosti. Krom toho ale dává tušit, že i „poldíci“ jsou jen lidi a že práci detektiva je závislá z půlky na rutině a z půlky na vrtoších Štěstěny. Prostě klasický McBain.
Tak mě napadá, jak vůbec McBainovi hrdinové stárnou? Kolik je Carellovi v současných knihách, když tady se teprve vypracovává na detektiva 2. třídy? Nejsem v mcbainovských románech nijak kovaná, ale v tuhle chvíli by mě to vážně zajímalo. Protože tady vychází najevo, že Carella už je ženatý, dvě děti a čtyřicítka na krku…
Originál: Ten Plus One, 1967
Překlad: František Jungwirth
Vydal: Odeon, 1972
Edice Čtení na dovolenou
188 stran
