Čtvrtá oběť je druhou knihou švédského spisovatele Håkana Nessera (1950), kterou na český trh přináší brněnské nakladatelství Moba. Předchozí se jmenovala Síť a v plánu je vydání knihy Hlavolam.
V čem se Čtvrtá oběť liší od předchozí knihy a v čem jsou si podobné? Oba příběhy je možné označit za psychologické thrillery. Jen Čtvrtá oběť je víc psychologická a Síť byla víc thriller. Důvodem je to, že u Sítě jste nedokázali odhadnout, kam se příběh bude ubírat. U Čtvrté oběti je děj víceméně jasný: v ospalém letovisku začne řádit masový vrah, který si díky způsobu vraždění získá přezdívku Hrdlořez, policie po něm pátrá a Hrdlořez vraždí dál. Čtvrtá oběť netěží z bombastického děje plného šokujících zvratů, ale to všechno vám plně vynahradí pointa. Síť měla svižnější tempo, Čtvrtá oběť je více psychologická a má prokreslenější charakteristiky jednotlivých postav.
Totožný je i hlavní hrdina, komisař Van Veeteren. Ten ve Čtvrté oběti přidal na aroganci a cynismu. Vůči podezřelým i svým podřízeným nešetří na jízlivosti a vy můžete sledovat nejen jeho chování, ale i myšlenky. Osvěžující je, že policisté v Nesserově podání nejsou žádní polobozi nebo supermanové, ale obyčejní lidé z masa a kostí. Kromě komisaře Van Veeterena tu dostaly hodně prostoru dvě postavy: místní policista Bausen, který je krátce před důchodem, a jeho podřízená, ambiciózní policistka Beata Moerková.
Podobný je i styl psaní, i když ve Čtvrté oběti přibylo vtipných scén a ubylo snahy o vytvoření uměleckého díla. Jazykové prostředky jsou tu podobné jako v Síti, ale i tak je Čtvrtá oběť o něco civilnější a uvěřitelnější. Autorův styl je poměrně originální a troufám si tvrdit, že i snadno rozeznatelný. Děj posouvají dialogy a v textu se to hemží krátkými větami, větnými ekvivalenty, řečnickými otázkami, úvahovými větami či neukončenými výpověďmi. Autor dává svým postavám hodně prostoru, aby mezi sebou komunikovaly, což je ze čtenářského hlediska výborný tah, protože právě v tomhle je Nesser pevný v kramflecích. Množství dialogů je tady leckdy na úkor vnějších popisů, ale to podle mého názoru není vůbec na škodu.
Jednu věc bych přesto vytkla: překladatel nebo redaktor měli být důslednější v dodržování českého slovosledu. V knihách se často objevují plnovýznamová slovesa na konci věty, ale tak lidé přece normálně nemluví. Pokud věta začíná podmětem, měl by následovat přísudek. Cpaní přísudků na konec věty mě pokaždé vrátilo do reality a já si uvědomila, že jde o pouhý příběh na papíře. Jinak by mě kniha stoprocentně vtáhla do děje a já bych ani nepostřehla, že to celé je fikce.
Pokud čtete detektivky proto, že vás baví hádat vraha, nejspíš vás bude zajímat, jaké jsou vaše šance. Upřímně řečeno: vraha můžete tipnout, protože tu není příliš postav a z logiky žánru vyplývá, že to musel být jeden z těch, co tu vystupují. Na druhou stranu vám autor od začátku do konce servíruje množství falešných stop, takže skutečného vraha nejspíš vyloučíte nebo ho ani nebudete podezírat. Zato budete podezírat několik osob, které s brutálními vraždami nemají nic společného.
Čtvrtá oběť je napínavá a překvapivá detektivka, kterou ocení zejména ti čtenáři, kteří rádi poměřují svůj důvtip s důvtipem autora. Tady je to Kdo s koho. Celá kniha je napsaná tak, že se vás autor snaží napálit. Bohužel (nebo bohudík?) se mu to podařilo dokonale.
Originál: Borkmanns punkt (1994)
Překlad: Čeněk Matocha
Moba, Brno 2013
256 stran
www.mobaknihy.cz
