Smrt mladé ženy přivede stárnoucího profesora k rekonstrukci posledních dní jejího života. Co vše se lze o člověku dozvědět z různých internetových médií? A přivítají pravdu skutečně všichni?
Patnáctiletá Alice Salmonová vyhraje školní soutěž na téma pojednání o svém jménu. Z její práce je jasné, že by se jednou chtěla psaním živit. O deset později je nalezena mrtvá v řece.
Co se pětadvacetileté ženě stalo? Vykonávala vysněnou profesi novinářky, vystudovala relativně prestižní školu, žila na kraji Londýna, samostatná, i přítele měla. Vztahy s rodiči také nebyly špatné. Vzala si život? Proč, co jí mohlo chybět? Byla to nešťastná náhoda? Tyhle otázky trápí řadu lidí z Alicina okolí a hojně o nich diskutují na sociálních sítích. Jen jeden člověk chce znát pravdu. Profesor Jeremy Cooke, který Alici na střední škole učil. Hodlá poskládat střípky z posledních měsíců života mladé ženy a napsat o tom knihu. To však není několika lidem zrovna po chuti. Svou činností rozčeří dosud stojaté vody univerzitního městečka, kdy se začínají objevovat tajemství, která možná měla zůstat ukryta…
Co po ní zůstalo je prvotinou britského novináře, recenzenta a publicisty T. R. Richmonda (vlastním jménem Tim Relf). Po publikacích o událostech na venkově a uměleckých pojednáních pro různá uznávaná média se soustředil na myšlenku napsat knihu o fenoménu internetu a sociálních sítí. Nápad přišel v roce 2012 při pročítání některých příspěvků na Twitteru, kdy se začal zajímat o to, co vlastně se z nich o člověku dá dozvědět. Jaké digitální stopy za sebou necháváme.
Jeho kniha, která se spíše než k detektivce řadí k psychologickému dramatu, by mohla být mimo jiné oslavou různých forem žurnalistiky. Ale o žurnalistice vyloženě není. Především pojednává o současné fascinaci jednotlivých aktérů sociálními sítěmi a všemožnými elektronickými médii. Jakoby pro Richmondovy postavy nebyla jiná možnost jak se vyjádřit, jak komunikovat, než prostřednictvím Twitteru, Facebooku, textových zpráv či e-mailů. Zřejmě i proto je celý příběh vyprávěn bez klasické osoby vyprávěče, ale jen pomocí datovaných přepisů příspěvků na internetu, různých deníků, poznámek či protokolů z výslechů.
Román přináší čtenářům zneklidňující příběh o nás samých, o skrytých příkořích, které by leckdy ani nevyšly na světlo. Pro své vyprávění zvolil autor zajímavou a ne příliš obvyklou formu, která se ovšem rozhodně nečte nijak snadno. Především čtenáři detektivek, který čeká nepolevující napětí, spád a šokující odhalení. To sice na konci přijde, avšak až na posledních stránkách a dobrat se k němu, toť cesta velmi trnitá.
Čtenář se musí vypořádat s neustálými časovými skoky v rozmezí několika let. Skáče se do období před Alicinou smrtí, ale i po ní, často zabrousí některá z postav ve vzpomínkách i dál, až do osmdesátých let. Samotné vyprávění je navíc z hlediska spádu obaleno těžkým balastem v podobě četných odboček, filozofických úvah, lyrického popisování nějakého stavu nebo okolí, zamyšlení a postřehů.
Pohodový požitek z četby nám neusnadní ani samotné charaktery postav, mezi kterými v podstatě nelze najít někoho sympatického. Hlavní postavou je profesor Jeremy, jenž právě on je díky dopisům svému příteli do Kanady v podstatě tím hlavním vyprávěčem příběhu. V knize je líčen jako starý sexuální loudil, zřejmě skrytý bisexuál (což se sice přímo nepotvrdí), člověk, který zřejmě ani neví, co vlastně chce. Považte sami – uhání svou dávnou lásku, matku Alice. Ta o něm po smrti dcery zprvu nechce ani slyšet. Vyčítá mu, že se chce hrabat v Alicině životě. Jenže pak zčistajasna a bůhvíproč zcela změní názor. Sejde se s Jeremym a zase by ho chtěla zpátky. Co ale udělá náš (ne)milý profesor? Jen blábolí, na jasné otázky odpovídá zcela nesrozumitelnými filozofickými úvahami.
„Miluješ mě?“ zeptala se.
„Páni, to je mi otázka.“
„Ano, to je otázka – a já teď chci odpověď.“
„My antropologové s tímto pojmem dost zápolíme,“ řekl jsem. „Obecně se má za to, že láska neboli romantická láska se vyvinula jako prostředek k vyvolání plodivé energie u partnerů, neboť takový vztah umožňuje výchovu mláďat jakožto týmovou spolupráci. Jistá Američanka na tomto poli odvedla úžasný kus práce. Tahle oblast bádání, k čemu je láska, je nanejvýš podnětná“.
Str. 197 až 198
Na zabití, že? A podobných výplodů, kdy postavy najednou začnou mluvit úplně o něčem jiném, zcela bez souvislostí, je tam více. Opravdu by se takhle bavili skuteční lidé?
Co se týče Alice, tam se sympatie různě mění. Zpočátku ji litujeme, možná chvíli obdivujeme, aby nám po čase byla protivná, protože to s ní zřejmě také nebude jednoduché. Na druhou stranu je nutno uznat, že ne všechny postavy jsou těmi, za které je zpočátku považujeme a že jsme mnohdy nuceni svůj názor na ně poopravit.
Je nutné si říci, pro koho je kniha vlastně určena. Protože od toho se také bude odvíjet váš názor na ni. Pokud nepotřebujete, aby se děj rychle posouval dopředu, ale libujete si v množství na první pohled nesouvisejících filozofických úvah, pokud jste čtenářky podobně laděné a věkově zhruba stejné mladé ženy jako Alice, ženy, které neví co se životem, mají potřebu za každou cenu najít ke svému problému viníka, nebo případně už dokonce držíte žiletku v ruce, pak je to čtení pro vás.
Protože právě kvůli vám se autor dívá na její příběh ze všech možných úhlů – otáčí ho, naklání ho, dívá se na něj pod různými světly, z různé perspektivy. Stejně jako akademik v nějaké dobře „zašité“ pracovně si dává na čas. Nikam nepospíchá. I on, stejně jako jeho profesor antropologie Jeremy ví, že pravda nakonec stejně vyjde najevo a že nikam neuteče. Při tom všem si ještě autor vyzkouší či procvičí všechny možné styly psaní a předvede, jak dobře je ovládá.
Klasický čtenář, libující si v napětí, si možná kysele řekne, že to u toho stylistického procvičování různých forem psaní zůstalo. Samozřejmě, smrt mladé dívky je zneklidňující, smutná a pro její okolí tragická. Ale když se kolem toho točí čtyři stovky stran, aniž by se něco zásadního dělo, může to být poněkud uspávající. I když je už od nějaké třetiny knihy jasné, že smrt Alice nebyla nešťastná náhoda, ono pozvolné rozplétání nitek a poodhalování temné pravdy je tak zdlouhavé, že se obávám, že si pozornost zmíněného čtenáře detektivek, zvyklého na spád a tajemno, neudrží.
Jak už jsem se několikrát zmínil, kniha je také o různých formách médií a když už je o nich řeč, tak asi víte, že v poslední době je běžné spojovat knižní originál s dalšími médii. Podobně jako např. v románu Kříže u cesty Jefferyho Deavera i k této knize můžete najít pár fiktivních webových stránek, které se k příběhu váží. Jednak je to „stránka profesora Jeremyho Cooka“ (http://professorcooke.tumblr.com/), jednak „dosud nezveřejněný dopis Alice Salmonové“ (http://www.foyles.co.uk/cms-uploaded/A%20letter%20from%20Alice.pdf). Obojí je samozřejmě v angličtině.
A ještě jedna krátká zastávka u jiných forem médií. Pokud jste fanoušky kultovního seriálu Hra o trůny, pak vás možná bude zajímat, že Alici v originální audioknize namluvila herečka Emilia Clarke (blonďatá Daenerys). Hlas profesoru Cookovi pak propůjčil herec Charles Dance (Poslední akční hrdina).
Přiznám se, že jsem měl původně připravenou mnohem příkřejší verzi recenze, ale nakonec jsem si řekl, že musím brát v úvahu cílovou skupinu čtenářů. Jak říkám, není to čtení pro každého a není to lehké čtení. Milovníkovi detektivek by pro podobné vyprávění stačilo o nějakých tři sta stran méně. Pokud ale nikam nepospícháte a rádi si hrajete se slohem, povalujete ho na jazyku jako dobré víno, případně si sami píšete nějaký klasický deník nebo modernější verzi v podobě blogu, bude pro vás čtení Richmondovy prvotiny zajímavou, možná až výjimečnou knihou.
Originální titul: What She Left (2015)
Vydáno: Penguin Books Ltd., Londýn (2015)
Vydání v České republice: JOTA, s. r. o. (2015)
Přeložila: Jaroslava Novotná (2015)
400 stran
