Co bude dál (John Katzenbach)

Unesli ji za bílého dne. Teď ji vězní v temné kobce. O jejím osudu rozhodnou… internetoví voyeuři.

Profesor Adrian Thomas neměl lehký život. Jeho bratr Brian se zastřelil, protože zřejmě neunesl deprese z vietnamské války, syn Tommy zahynul v Iráku, kde působil jako válečný zpravodaj, když jejich auto najelo na minu. Profesorova manželka Cassie neunesla ztrátu jejich jediného dítěte a zemřela poté, co ve velké rychlosti schválně najela autem do stromu. Nyní Adrianovi lékař diagnostikoval počáteční stadium vzácné formy demence.
Profesor se jako spráskaný pes vrací od lékaře domů. Nemá už pro co žít a nechce čekat, až jemu, bývalému vědeckému pracovníkovi a univerzitnímu pedagogovi, nemoc zcela zatemní rozum a po několika letech ho nakonec zabije. Je rozhodnut ukončit svůj život hned, jak se vrátí domů. Na ulici před svým domem však zahlédne letmo šestnáctiletou Jennifer, která ho na chvilku zaujme rázností chůze. Dívka kamsi odhodlaně míří. Na zádech má baťůžek s plyšovým medvídkem a na hlavě růžovou kšiltovku. Zakrátko u ní zastaví bílá dodávka, posléze se rychle rozjíždí. Dívka je pryč, na chodníku zbyla jen kšiltovka.
Adrian doma vytahuje revolver, který mu zbyl po bratrovi a chce pro odchod z tohoto světa použít stejný způsob, jaký kdysi zvolil Brian. V halucinacích však vidí svou manželku Cassii, která ho přesvědčuje, že právě viděl něco důležitého a že zde ještě má nějaké poslání. Ale je si profesor jistý, co vlastně viděl? Od svého záměru nicméně dočasně upouští. Uvědomuje si, že byl možná svědkem únosu. Na tísňové lince ho ale nikdo díky neuspořádanému projevu nebere vážně.

Jennifer je skutečně unesena a zavřena do temné sklepní místnosti. Únosci jsou milenecká dvojice Linda a Michael, kteří provozují webové stránky cobudedal.com. Na nich mohou předplatitelé z celého světa za nemalé peníze rozhodovat o tom, co se se zajatkyní stane dál. Všechno, co až dosud Jennifer zažila, se pro ni stává minulostí. Nyní má jméno pouze „Číslo 4“, protože je hlavní aktérkou už čtvrté zrůdné série, a je vydána na pospas jak únoscům, tak zvráceným přáním internetových předplatitelů. Má se Číslo 4 svléknout? Má být vyděšená? Má cvičit? Má být znásilněna? Je jasné, že nakonec ve „velkolepém finále“ umře. Ale kdy k tomu dojde? A jak? To vše přenáší několik špičkových kamer v reálném čase.
Matka Jennifer zmizení nahlásí. Nejde však o první případ, kdy dívka chtěla utéci z domova, a tak policejní inspektorka Terri Collinsová považuje dívčino zmizení jen za další pokus utéci od matky, se kterou si nerozumí a od otčíma, který o ní projevuje až nezdravý zájem.

Adrian Thomas se nakonec sám pouští do pátrání. Setká se s inspektorkou Collinsovou, ale ta ho díky jeho podivnému chování, kdy v přechodných halucinacích promlouvá se zemřelou Cassií, k níž se přidá později i bratr Brian a syn Tommy, považuje spíše za lehce vyšinutého staříka.
Jennifer je zatím upoutána ve své cele, téměř nahá, s kápí na hlavě, neví, kdy je den a kdy noc. Bez prodlení musí plnit příkazy svých věznitelů a slíbit, že bude hrát podle pravidel, i když sama neví, podle jakých. Za každé porušení či zaváhání následuje trest. Voyeuři po celém světě jsou nadšeni a posílají Michaelovi a Lindě další náměty, co by měla Jennifer zažít.

Rovnou se přiznám, že jsem dlouhou nečetl něco tak napínavého a také často hodně syrového. Temnou atmosférou a postupnou gradací strachu pomocí zdánlivě nenápadných narážek by se dal román přirovnat k námi nedávno recenzované Unesené od Mo Hayder. Děj knihy se v podstatě rozděluje na tři roviny — profesorovo pátrání s pomocí svérázných „pomocníků“, kteří vedou jeho kroky, inspektorku Collinsovou (asi nejslabší rovina) a scénami z „vězení“, které dokážou čtenáře napínat jako struna. Naprosto perfektně vnímáme spolu s Číslem 4 hrůzu ve zlověstném okamžiku, kdy se ozve zvuk otevíraných dveří cely. Jennifer nic nevidí, slyší jen zvuky, my sice vidíme, ale stejně jako ona nevíme, co přijde. Víme však, že to nebude nic příjemného a že se to bude stupňovat.

Autor nás nechává nahlížet přes rameno i na plány Michaela a Lindy a není to o nic méně stísněné čtení. Narcisismus obou věznitelů, nezpochybnitelná víra, že je jejich zrůdné chování uměleckým dílem zasluhujícím obdiv, představuje naprosto dokonalý obraz o to nebezpečnějších šílenců. Podle nich povýšili přežilou internetovou zábavu typu různých „reálných“ pornostránek a síťových her na něco mnohem vyššího. Je jim jasné, že diváci chtějí být překvapováni každým okamžikem tím, co se stane dál. To vše naživo, bez najatých herců a digitálních triků. To, že je pro ně trýznění, naprosté ovládání jiné osoby a psaní scénáře příštích okamžiků jejího života tím nejlepším afrodiziakem, způsobuje, že jsou možná mnohem působivější a děsivější než banda agresivních „buranů“ nebo chladnokrevných ruských zabijáků. Jeden příklad za všechny — s blížícím se koncem knihy se blíží i plánovaný „konec“ Čísla 4, a když si Michael sepisuje seznam propriet, potřebných pro finále, které chce nakupovat v železářství, opravdu z toho běhá mráz po zádech.

Linda se otočila a náhle začala přecházet po místnosti. „Musíme být opatrní,“ prohlásila a zaťala ruku v pěst. „Musíme jim dát víc toho, co dokážou ocenit. Ale zase jim toho nemůžeme dát příliš, protože až dospějeme ke konci, bude strašně těžké ji…“
Ani nemusela dokončit větu. Michael si také naléhavě uvědomoval, jaké dilema mu Linda předestírá. Nemůžeme lidi nutit, aby se zamilovali do něčeho, co pak budou sledovat při umírání, pomyslel si.
Str. 218

V každém případě musíme ocenit to, jak se John Katzenbach, jehož specialitou je mj. perfektní psychologické pozadí, vžil do pocitu malé Jennifer. V mnoha ohledech můžeme její pocity sdílet, víme, že bychom nejspíše v dané situaci reagovali podobně. Každý si určitě najde moment, kdy si řekne, „Ano, tohle je přesné, tohle bych si říkal také“ nebo „Tohohle bych se bála také, přesně z téhle nejistoty bych se asi zbláznila“.
Zcela jinou kapitolu tvoří postava profesora Thomase. Je to opravdu velmi neobvyklý „detektiv“ a ještě neobvyklejší jsou jeho pomocníci. V pasážích, kdy jsme Adrianovi po boku, hodně často zaznívá smutek, čímž autor podle mého jen opět prokazuje velkou dávku empatie. Je ale možné, že každý z nás, kdo někdy někoho ztratil a dosud se s tím nedokázal úplně smířit, by mohl profesorovi jeho rozmluvy s blízkými dokonce závidět.
Nelze si také nevšimnout neustále se opakující polemiky ohledně násilí na internetu. Autor se nás ptá: „Kdo je horší? Ti, co tohle provozují, nebo ti, co za to platí a podporují tak provozovatele?“ Ano, Michael a Linda jsou zrůdy, dělají to nejen pro potěšení, ale hlavně proto, aby splnili požadavky zvrhlých zákazníků. Aby uspokojili hlad po překvapení a vzrušení. A tak ve scénách, kdy sledujeme reakce některých — teď už na kanálu zcela závislých — předplatitelů, ať už jsou to bohatí ruští byznysmeni, párek umělců někde v ateliéru v Soho nebo třeba dva studenti na koleji, může se nám dělat špatně spíše z nich.
Jejich „zaháčkování“ na nových událostech jsou srovnatelné s těmi, kdo podobným způsobem hltají současné reality show jako Big Brother, SuperStar apod. Nicméně tihle vědí, že je to všechno doopravdy, a i když Číslu 4 třeba i fandí, nikdy by neudělali nic proto, aby ho zachránili. Ač by si to třeba nepřiznali, fascinovaně na obrazovku zírají a těší se, až přijde ten „konec“. Mezitím dokonce uzavírají sázky o to, kdy přijde zajatkyně o panenství — rozuměj, kdy bude znásilněna.

Oba si uvědomovali, že popularita Čísla 4 navodila situaci, v níž musí být závěrečné dějství nezapomenutelným zážitkem, a že původní scénář není pro tento úkol vyhovující.
„Musíme vymyslet něco památného,“ prohlásila Linda pomalu. „Rozhodně to nemůže být jenom nějaké Bum! Prásk! a konec. Musíme udělat něco, na co nikdo nikdy nezapomene. Takže až rozjedeme pátou sérii…“
Str. 362—363

Fascinace světem násilí je v tomto románu vykreslena nelichotivě a bohužel mnohdy pravdivě. A obávám se, že se podobná stránka může někde dříve či později objevit, pokud už někde neexistuje. A že podobné věznění a mučení zas až takový výmysl není, to víme všichni — ještě máme v živé paměti jména jako Josef Fritzl nebo Natascha Kampusch.
John Katzenbach si tedy dokázal vymyslet pěkně pekelnou show. V jeho biografii se uvádí, že chtěl vždy být buď zločincem, nebo spisovatelem. Doufejme tedy, že někdy nezmění názor a nerozhodne se být přece jen tím prvním. Protože pak Pánbůh s oběťmi… Pokud vás tedy už nudí Facebook, YouTube nebo třeba World Of Warcraft, zaplaťte členský poplatek v podobě koupi této knihy a čtěte, co bude dál…

Formát recenzního titulu: e-kniha
Oiginální titul: What Comes Next (2012)
Vydáno: The Mysterious Press, New York (2012)
Překlad: Jiří Kobělka (2013)
Vydání v České republice: Domino (2013)
456 stran
www.dominoknihy.cz