Derek Franklin je překážkový jezdec. Po bolestivém úrazu kotníku je nucen chodit o francouzských berlích. To však ještě není nic proti tomu, co ho postihne. Jeho o devatenáct let starší bratr Greville nachází smrt pod spadlým lešením. Ač si Derek s Grevillem nikdy nebyli tak blízcí, jak by bratři měli být, žokeje smrt sourozence zasáhne. Greville navíc za sebou zanechal malý podnik ochodující s polodrahokamy a spoustu otazníků.
Ten první se ale neobjevuje hned. Když smutný Derek odchází z nemocnice s věcmi po bratrovi, kdosi jej srazí k zemi a okrade. Tehdy tomu ještě nepřikládá žádný význam. Když však navštěvuje poprvé podnik, kterému Greville šéfoval, dozvídá se, že tu došlo k vloupání. Že by tedy Derekovo přepadení nebyla náhoda?
Čím déle objevuje Derek dosavadní život svého staršího bratra, tím více otazníků vyskakuje. V podniku tvrdí, že Greville nikdy neobchodoval s diamanty, ale přesto se ukazuje, že si nedávno jménem firmy půjčil jeden a půl milionu amerických dolarů na jejich nákup. Diamanty však nikde nejsou k nalezení. Navíc je někdo zřejmě také usilovně hledá. Ale je našel už? Ač byl Greville všemi oblíbený, žil tajnůstkářským životem, takže o jeho soukromí nikdo nic neví, a to mladšímu bratrovi hledání příliš neusnadňuje. Greville si navíc potrpěl na různé technické hračky, rébusy a tajné schránky, takže zjistit dříve než neznámý hledač, kde diamanty jsou, bude velmi obtížné. Navíc brzy začíná být jasné, že do téhle cílové rovinky nemusí Derek dorazit se zdravou kůží. Nebo živý…
Zdědil jsem život svého bratra. Zdědil jsem jeho psací stůl, jeho podnik, jeho hlavolamy, nepřátele, koně, i jeho milenku. Zdědil jsem život svého bratra a málem jsem přišel o svůj.
Str. 7
To není úmyslné prozrazení děje, to je první odstavec knihy, který ji v podstatě ve zkratce odvypráví. Domnívat se, že jsme se tím pádem o knize vše dozvěděli a že nemá cenu ji číst, by byl omyl. Předně, Dick Francis obohatil svůj román z roku 1989 řadou velmi sympatických a uvěřitelných postav. Podobně jako v mnoha svých jiných titulech prokázal velkou empatii k chování některých aktérů. A stejně jako v jiných románech, nehodlal zůstat pouze u toho, co sám nejlépe zná, tedy dostihů, ale pustil se i do tajů dalších oborů.
Některé profese s dostihovým světem tak trochu souvisely, některé vůbec. To je i případ Cílové rovinky, kde nás slavný mistr zavádí mezi obchodníky s polodrahokamy. Budiž mu ke cti, že neklouzl k nudnému popisu praktik nákupů a prodeje „barevných kamínků“, ale dokázal udržet čtenářovu pozornost i u tak pro většinu lidí málo zajímavého oboru.
Možná je to především sympatickým popisem entuziasmu, který se většiny zaměstnanců Grevillova podniku drží. Zkrátka a dobře, i když je kapitán mrtvý, nechtějí nechat svou loď potopit (z tohoto nadšení by si v leckteré firmě měli vzít příklad). Pomyslného kormidla se tak ujímá Derek, a i když o klenotech neví zhola nic, cítí, že musí podnik někdo řídit, a on sám musí hledat diamanty, už jen proto, že by si bratr nepřál, aby jeho podnik kvůli velké půjčce zkrachoval.
K zajímavému pohledu, jak si s firmou poradí (odmysleme si, nakolik by to bylo reálné), tak přistupuje i klasický motiv objevování tajemství někoho, o kom jsme toho dosud mnoho nevěděli. K tomu se přidává (nejen) ve francisovkách velmi oblíbená linie „pátrám, nevím vlastně pořádně po čem, ale někomu šlapu na kuří oko“.
Je zajímavé, že se na obalu prvního českého vydání z roku 1993 objevila informace, že za tuto knihu obdržel Dick Francis v roce 1989 prestižní cenu Asociace autorů detektivek. To však není tak zcela pravda. Francis za svá díla obdržel několik ocenění, mj. vyhrál třikrát Edgar Award a za další tři romány byl na tuto cenu nominován, ale šlo vždy o jiné tituly. V roce 1989, kdy Cílová rovinka vyšla, obdržel spisovatel Diamantovou dýku (Cartier Diamond Dagger), která se ale uděluje za celoživotní přínos žánru. Přesto bychom se nemohli nominaci Cílové rovinky nebo obdržení některé prestižní ceny divit. Kniha by si ji podle mého názoru určitě zasloužila. Díky nadprůměrné emotivnosti, neutuchající melancholii, zajímavému pohledu na další profesi a neopomíjení napětí, z Francisovy bibliografie přece jen poněkud vystupuje.
Některé velmi smutné pasáže nám pak připomínají známou pravdu, že bychom si měli včas najít vztah k lidem, se kterými se nestýkáme tak často, jak bychom měli. Ti lidé by nám možná měli co říci. Možná o nás stojí víc, než si myslíme. Neměli bychom něco oddalovat, protože jednou už může být pozdě a pak už nám zbude jen hořká lítost.
U března jsem se zarazil. Byl to dostihový diář, takže pod každým datem byl napsaný dostih, který se ten den běhá. Když jsem došel ke čtvrtku 16. března, stálo tam „Cheltenham“. Vytištěné slovo Cheltenham bylo zakroužkované propisovací tužkou a k tomu Greville připsal: Zlatý pohár“. Jiným perem potom: „Derek zvítězil!“
Najednou jsem měl oči plné slz. Nemohl jsem si pomoci.
V tu chvíli jsem strašně toužil po tom, aby žil, abychom se líp poznali. Plakal jsem nad chvílemi, které se už nikdy nevrátí, nad časem, který jsem promarnil. Tolik jsem si přál poznat bratra, jemuž záleželo na tom, co dělám, jemuž stálo za to zapsat do téměř prázdného diáře, že jsem zvítězil v jednom z hlavním dostihu celé sezóny!
Str. 45
Originální titul: Straight (1989)
Vydáno: Michael Joseph Ltd., Londýn (1989)
Vydání v České republice: Euromedia Group, k. s. — Knižní klub (2013)
Přeložila: Jaroslava Moserová-Davidová (1993)
www.euromedia.cz
280 stran
