Cestující do Frankfurtu (Agatha Christie)

Čtenář, který sáhne po Cestujícím do Frankfurtu, musí počítat s tím, že jde o naprosto raritní titul Agathy Christie, ačkoliv ho v knihkupectvích najdeme v oddělení detektivek mezi stejně vypadajícími svazky autorčiných děl. Je totiž třeba upozornit, že příběh detektivkou není a další důvody, které by obhájily psaní o knize na tomto webu, jsou splněny pouze zčásti: o čistě špionážní čtení totiž také nejde a napětí se postupně vytratí.
Jméno autorky, jež tak nějak a priori vyvolává představu čtení o zločinu, a žánrové „zaškatulkování“ prodejců je důvodem, proč knize věnovat pozornost a popsat, v čem se vymyká.

V rámci tvorby Agathy Christie není zcela obvyklé už zařazení předmluvy. Autorka se v ní vyjadřuje ke svému dílu a rovněž hodnotí – což je daleko podstatnější – společensko-politickou situaci roku 1970, kdy příběh napsala a v den svých 80. narozenin také vydala. Z pasáží lze získat dojem, že stará dáma byla znepokojena z toho, o čem se dočítala v tisku. Vyjadřuje se k násilí, pašování drog, přepadávání, demolování, únosům či nepokojům. Podle ní „strach burcuje – strach z toho, co by mohlo být“. Podotýká, že Cestující do Frankfurtu patří do fikce, ale události v něm líčené se prý skutečně dějí nebo mohou stát.

Na začátku musí letadlo mimořádně přistát ve Frankfurtu, takže se sir Stafford Nye, který se vrací z diplomatické mise, ocitá v letištní hale. Oslovuje ho neznámá žena v ohrožení života, která potřebuje Nyeovy doklady, aby se mohla dostat bezpečně do Londýna. Výchozí situace tak působí slibně, byť vyvolává otázky po reálnosti: Cizí žena si od sira Stafforda bere jeho kabát, doklady (v plánu vydávat se za muže) a výstřední Stafford dobrovolně vypije pivo, jež ho na čas uspí, aby mohlo vše vypadat tak, že byl omámen a okraden. Můžeme si však zatím myslet, že nás čeká další z odlehčenějších špionážně-napínavých kousků, které Christie čas od času psala.
V Anglii se o událost s doklady problematického diplomata začnou zajímat mnozí lidé nějak napojení na britskou vládu a kdosi, pocházející zřejmě z „druhé strany“, prohledává diplomatovy věci, když není doma. Sir Stafford je na ženu zvědavý a podává do novin inzerát, aby ji mohl znovu vidět. Přání se mu samozřejmě vyplní, a s ženou se dokonce vydává do Bavorska zachraňovat svět.
Určité zázemí by zde totiž měla mít jakási organizace, kolem níž se soustředí moc a peníze a jež může za všelijaké nepokoje na různých místech zeměkoule.

Získání nadvlády nad světem Christie ve zmíněných odlehčených knihách již někdy popisovala, jenže to se věnovala i dalším motivům a dokázala udržet zápletku a také čtenářovu pozornost. V Cestujícím do Frankfurtu se zhruba po polovině děj přestává posouvat. Různí mocipáni – už nejen britští – dlouze diskutují nad aktuální situací a řeší, co by se mělo podniknout. Debatovalo se už na předchozích stránkách, to však ještě mohlo zvědavost vzbuzovat, co podnikne Nye, jenž pak ovšem na určitou dobu mizí ze scény.
Jistě je možné v přehršli diskusí nacházet pozoruhodné nadčasové názory, chápat obavy nebo se zamýšlet nad přirovnáními k nadšení z Hitlera a uvažovat, jestli nám něco podobného někdy znovu hrozí. Jen by debat mohlo být méně, a ačkoliv to v případě Agathy Christie zní neuvěřitelně, pasáže jsou místy až nudné, otravné svým opakováním a mohou nutit k přeskakování. Byť je třeba k dobru říci, že přes nudu a chaos najdeme lehký humor a (hlavně zpočátku) rovněž klasický christieovský styl, který baví číst.

Čtenář bude rovněž žasnout, kam až autorčina fantazie zašla: některé „zlé“ postavy hajlují a je nám předestřena divoká teorie týkající se „skutečných“ osudů Adolfa Hitlera. V posledních kapitolách se krom toho najednou zmiňuje zcela nová záležitost – to  dobře vystihuje celou knihu, která vyznívá nekonzistentně.
Po přečtení pak zůstává nemálo otázek. Odhlédneme-li od věcných nesrovnalostí, nejsou vyjasněny úmysly některých postav. Celkový dojem z knihy je rozpačitý, což nezachraňuje ani závěrečný zvrat.

Jde pochopitelně namítnout, že autorka text napsala v 80 letech, když už vytvořila množství povedených a úspěšných děl. Proč by si tedy jednou nemohla zkusit něco jiného? Pro fanoušky tehdy zřejmě nebylo důležité, co Agatha Christie napíše, pouze chtěli další knihu s jejím jménem na obálce; dnes si román přečtou, aby si udělali představu o nezvyklém počinu, my skalní chceme mít svoji knihovničku kompletní.
Jen bychom se neměli bát říct, že se Cestující do Frankfurtu nevyvedl. Nezavedený autor by takovou knihu musel hodně přepracovávat, aby mohla vyjít.

Originál: Passenger to Frankfurt (1970)
Překlad: Jana Ohnesorg
Knižní klub, Praha 2015
240 stran
www.agatha.cz