Detektivka, točící se kolem Dalmácie – řeklo by se ideální čtení na léto, kdy se všichni chystají do Chorvatska. Ale bylo by naivní čekat od McDermidové uvolněnou pohodu. Naopak, možná se na Chorvaty budete dívat novýma očima…
Královna skotské detektivky rozehrává s grácií sobě vlastní spletitý a temný příběh pomsty. Sériově kniha patří k nepočetné řadě s vrchní inspektorkou Karen Pirieovou z jednotky pro staré případy (viz Vzdálená ozvěna a Temné struny) ale série je natolik volná, že znalost předchozích dílů netřeba.
Inspektorka řeší případ starých kostí, ukrytých ve věžičce zdevastovaného domu. Druhou dějovou linii vede profesorka Maggie Blakeová, která se po letech rozhodne sepsat své vzpomínky na lásku a hrůzy ve válkou zmítaném Dubrovníku. A konečně třetí linie se soustředí na dvojici neskutečně nepříjemných právníků u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, kteří dostanou úkol nad jejich síly: najít v kancelářích krtka, který vynáší informace o stíhaných zločincích (a také toho, kdo je potom likviduje.)
jak to tak vypadá, dostane se nám náhledu do nepříliš vzdálené a ne právě šťastné historie rozpadlé Jugoslávie, do časů hrůzovlády Karadžiče a Miloševiče. Ať už ve vzpomínkách profesorky, nebo ze spisů tribunálu, žádný ze zdrojů nevypovídá nic hezkého.
Pro nás coby časté návštěvníky přímořské části Dalmácie se čtení o jejich krvavé minulosti stává naprosto fascinujícím. Natolik, že se až zdály kapitoly s inspektorkou Pirieovou nadbytečné – a to měla být hlavní postavou… Namísto ní je v centru zájmu generál chorvatské armády Dimitar Petrovič. Za války se stal hrdinou, neúspěchy a pomalost poválečného tribunálu ho doháněly k šílenství. Možná proto se podle legendy stal samozvaným mstitelem na prchajících válečných zločincích. Vždyť i oba druhořadí právníci z tribunálu Petroviče obdivují – a kdyby na tom nestála jejich kariéra, určitě by po něm nešli. Lze vinit někoho, kdo vykonává rozsudky nad lidmi, kteří se za války dopustili těch nejhorších zvěrstev? Ve vzpomínkách profesorky Blakeové se ukazuje zas jiná stránka Dimitara Petroviče, až se navzdory tomu, že se v celé knize neobjeví přímo, stává jednou z hlavních postav. To kolem něj se točí všechny tři dějové linie, spějící k dramatickému finále na cimbuří oxfordské university…
Takhle touží psát všichni. Umět tak zdánlivě snadno skládat věty do strhujícího příběhu, docílit toho, že vás postavy vezmou za srdce – že vám nebudou lhostejné. Tak umí psát jen ti nejlepší, a Val McDermidová coby držitelka Diamantové dýky, nejprestižnějšího ocenění mezi autory detektivek, se k těm nejlepších po právu řadí.
Cesta kostlivců nepatří naštěstí k jejím brutálním psychothrillerům. Nabízí policejní procedurálku, výtečné mnohovrstevnaté charaktery a palčivé téma. Pro někoho může mít i osobnější rovinu – kdo někdy v poslední době byl v Dubrovníku a komu jako mně přirostl k srdci, ten měl na místě určitě problém uvěřit, že by tak nádherné město bylo terčem bombardování. Tenhle konkrétní (byť fiktivní) příběh však fungoval lépe než suché informace v průvodci. Až z toho mrazilo. A je opravdu náhoda, že jsem knihu četla právě ve dnech, kdy si celý svět připomínal 20. výročí masakru ve Srebrenici, nejhoršího krveprolití z doby, o které v románu nejvíc běží? Jak to ta McDermidová zařídila??
Autorce se podařilo napsat příběh, který ve čtenáři ještě dlouho rezonuje, s postavami, které mají do jasného černobíla daleko. Není to příběh veselý, a až pojedete do Chorvatska (a přečtete předtím Cestu kostlivců) budete se dívat po místních lidech zcela jinýma očima. Ztratil tenhle člověk před dvaceti lety někoho blízkého? Jak moc se s tím vyrovnal…?
Originál: The Skeleton Road, 2014
Překlad: Radmila Damová
Vydal: BB art, 2015
342 stran
