Do Prahy přijela na konci dubna autorka humoristického krimi románu Brambory na vloupačku, švédská spisovatelka Catharina Ingelman – Sundberg. V Paláci knih Luxor čtenářům představila volné pokračování s názvem Půjčiti stříbro, loupiti zlato. Hostem byla herečka Milena Steinmasslová, která přečetla dvě ukázky z této knihy.
Úterý 28. dubna 2015 bylo navzdory datu chladné a deštivé. Dalo by se říci, že panovalo počasí jako v severské detektivce. Kdo nemohl být v teple domova, mohl se jít ohřát třeba do známého pražského mega-knihkupectví a poznat na vlastní oči sympatickou dámu, která dříve pracovala také jako archeoložka a nyní se se svými laskavými humoristickými romány prosadila v pětadvaceti zemích. Přičemž jen v jejím rodném Švédsku prodala na čtyři sta tisíc knih.
Catharina Ingelman – Sundberg (nar. 1948) své romány založila na satiricko-kritickém postřehu o současné mnohdy neutěšené situaci švédských seniorů, se kterými je často zacházeno hůře než s vězni. Zmíněný první česky vydaný román Brambory na vloupačku je založen na zápletce, kdy se skupinka přátel rozhodně utéci z domova důchodců a chce se dostat do vězení, protože tam s nimi bude zacházeno lépe. Ve druhém díle se pak dostávají do Las Vegas, kde po vzoru různých filmových hrdinů chtějí vyloupit tamější kasino.
Paní Catharina, která přišla na besedu v černých kožených kalhotách a blůze se safari vzorem, se dnes cítí být především spisovatelkou a svou kariéru námořní archeoložky (cestovala po světě s různými výzkumnými týmy) považuje spíše za omyl. Dnes je také autorkou patnácti historických knih. Krimikomedie o partě pěti důchodců je v podstatě počin spíše z poslední doby. Nikdy se však nebála, že by si humorem zkazila pověst „seriózní“ autorky.
V souvislosti s jejím zaměřením na faktografické historické knihy (mj. na Vikingy) a populárně naučnou literaturu dostala otázku od paní Steinmasslové, která chtěla vědět, zdali podle názoru autorky měli Vikingové smysl pro humor. Catharina odpovídá, že jí humor byl vždy blízký, ale měla s tím problémy, když psala seriózní články na téma Vikingů. Vydavatelé totiž soudili, že tam legrace na místě není. Takže podle autorky Vikingové rozhodně měli smysl pro humor.
Poměrně vtipné české názvy knih samozřejmě vybízejí k otázce, jak to bylo s překladem originálních titulů, zdali i v originálu znějí stejně nebo došlo k nějaké nám bližší úpravě. Přítomná překladatelka obou knih Helena Matochová uvedla, že první titul zní v originálu Kaffe med Rån, což znamená „Káva s oplatkou“, ale slovo Rån má také ve švédštině ještě méně používaný význam coby „loupež“. Takže Švédové si knihu mohou vyložit buď jako Káva s oplatkou nebo Káva s loupeží. V češtině by dle překladatelky Káva s rakvičkou nebo Káva s věnečkem příliš nezapadaly, takže hledala, jaká jiná jídla se v knize ještě vyskytují. Určitou roli tam také hraje pytel brambor, a tak se z brambor „na loupačku“ staly „na vloupačku“.
Slečna Matochová ostatně uvedla, že překlad knih byl složitý co do převedení vtipů, aby kniha správně vyzněla. Byla tam spousta narážek, které Švédové pochopí jako vtipy, včetně řady písniček, řady hlášek, které jsou ve Švédsku notoricky zavedené, ale kdyby se přeložily tak, jak byly v originále, tak by to nikdo nepochopil. Kniha by pak samozřejmě ztratila význam jako humoristické dílo. Proto se tedy překladatelka rozhodla všechno nahradit českými reáliemi a vtípky, což bylo na celé práci asi nejtěžší.
Za to si vysloužila od publika oprávněný potlesk. A vzácný – nebývá tak časté, aby se překladatelům veřejně tleskalo.
A nebývá ani moc časté, aby k nám čtenářům ze severu Evropy přicházel humor. Spíše jsme zvyklí na chmurné příběhy, plné násilí, různých úchylek v rodině, týrání dětí nebo obchodu s lidmi. Světlá vlaštovka – výjimka – přilétla před třemi lety v podobě úspěšného humoristického románu Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel (Jonas Jonasson), a který byl o rok později poměrně úspěšně zfilmován. Nyní tedy mají čtenáři možnost posoudit, nakolik mají i jiní severští autoři smysl pro humor.
Foto: Richard Spitzer, celá fotogalerie na Facebooku
