Devatenáct povídek zkušeného autora Antonína Jirotky (* 1946) je propojeno ústřední dvojicí detektivů – bezejmenného majitele detektivní kanceláře, který příběhy vypráví, a jeho podivínského parťáka Jiřího Hadrbolce.
S touto dvojicí vycházejí povídky časopisecky od 90. let a objevují se i ve sborníku nejlepších detektivních povídek roku. Do sbírky zařazený Králičí král dokonce získal třetí místo v Ceně Havrana za rok 2003. Zařazené povídky se totiž v blíže nespecifikovaném období objevily (zřejmě všechny) nejprve časopisecky, byť jde o výběr, v Krimisignálu, kde vycházejí, lze dohledat i další příběhy s těmito detektivy.
V krátkých povídkách, jež nikdy nepřesáhnou deset stran (a jsou tedy ideální pro zaneprázdněné čtenáře nebo jako čtení před usnutím), detektivové vyšetřují rozličné případy. Unesená dcera; žena, která se potřebuje zbavit kompromitujících fotografií; vydírání; muž podezíraný z loupeže nebo například pohřešovaný manžel. Klientem přitom může být kdokoliv – od „běžných“ zadavatelů přes školáka a psa, jehož Hadrbolec objeví, až po inženýra, který se kvůli obvinění z vraždy vydává za bezdomovce (onen bezdomovec s titulem z názvu knihy).
Jirotkův styl je stručný, pár slovy nebo větami dokáže nastínit situaci a vylíčit prostředí, oproti svým vrstevníkům příliš nepoučuje a nelamentuje nad poměry.
Vypravěč popisuje, jak pátrá, zatímco Hadrbolec většinou tropí podivnosti, často notně posilněn například pobývá v hospodách. Právě Hadrbolcovy postřehy a zjištění však pomáhají ve vyšetřování, ač si jeho šéf myslí, že nic nedělá.
Povídky nejsou založeny na šokujících koncích ani pátrání mezi skupinou podezřelých, z nichž někdo je pachatel; obhlíží se v nich okolí klienta a pak se zkrátka (často právě díky Hadrbolcovy) poměrně znenadání dospěje k pachateli a potřebným poznatkům – a případ je uzavřen.
Řešení jsou jednoduchá, někdy až banální, což však není myšleno jako výtka; aniž bychom chtěli prozradit konkrétní rozuzlení, naznačme, že se například v jedné povídce lidé s kriminální minulostí ocitnou v blízkosti někoho solventního a prostě toho využijí.
Přečtěte si ukázku ukázku z úvodní povídky Pitomá Karkulka.
Kouzlo povídek totiž tkví v něčem jiném, než jsou záhady: ve dvojici odlišných detektivů, různých prostředích (byť je znát časový odstup při psaní jednotlivých povídek, a tak se například dvakrát vyšetřuje na dostizích v Chuchli), vtipu, nadhledu i pasážím, jež se netýkají detektivní práce. Ve většině povídek je totiž Hadrbolec do něčeho bláznivého zapálen (jednou třeba zkoumá minulé životy) a často se svůj aktuální zájem snaží propojit s vyšetřováním, aniž by to pro šéfa-vypravěče působilo smysluplně.
Jednoduchá zápletka je tak u Jirotky podána jako netradiční oddechové čtení, které pobaví.
XYZ, Praha 2014
224 stran
