1. MOTTO:
Po dvou dalších půldeci se malíř stává snílkem,
na zahradu přistál talíř a Marťan s tykadýlkem,
strká nosík do hlíny, on pozoruje broučka,
odpusťme to malíři, že v mládí hltal Součka
Karel Plíhal
2.
27. 12. uběhne třicet let od předčasné smrti spisovatele Ludvíka Součka (nar. 1926), i když, co víme, třeba se tento detektivkář, mystifikátor a sběratel záhad jenom někam ukryl! „Nedostanete mne! My zasvěcení jsme zbraněmi smrtelníků nezranitelní. Teď zmizím, ale až se vynořím…“ říká nám totiž až dodnes prostřednictvím jednoho ze svých nejslavnějších hrdinů, Desetiokého…
3.
Život zubního lékaře (původně) Ludvíka Součka připomněla nedávno i poměrně objemná knížka Luboše Koláčka a je tak bohatý, že připomenu jen základní fakta. Byl synem knihkupce, za války se ocitl v tzv. Kuratoriu pro výchovu mládeže, pak byl i totálně nasazen, v květnu 1945 raněn, ale vyznamenání prý odmítl. Více se jistě dočteme v chystané knížce Josefa Kubáta… Po pak válce Ludvík Souček vystudoval medicínu a vstoupil do armády. Jeho práce v Komisi pro příměří v Koreji vede i ještě dnes k senzačním dohadům, zda jeden čas náhodou nefungoval i jako jakýsi český doktor Mengele. Ve skutečnosti to tak však sotva bylo a jde nejspíš o naprostý nesmysl, ba možná i cíleně šířenou fámu, i když…
Jiné pomluvy i pravdy zůstávají neotřeseny. „V padesátých letech schvaloval procesy, ba i popravy,“ podotýká například známý historik František Dvořák.
4.
Poprvé zřejmě publikoval ve skautském Vpředu, jak roku 2000 doložil i obsáhlý knižní výbor z tohoto časopisu Třináct nožů z Jamboree, který doporučujeme. Celoživotní Součkova posedlost četbou začala přerůstat v posedlost psaním, která se navíc snoubila s jeho hlubokou potřebou mystifikovat i provokovat. „Máte nějaký názor? Máte? Tak já jsem proti.“ Ano, to byl jeho styl. A on sám… Vzdorný rytíř, nazval ho ve své eseji Dr. Ondřej Neff a daleko později (2007) Součkovi jako hrdinovi věnoval i jeden ze svých nejlepších románů: Tušení podrazu. Roku 2008 se tento bestseller dočkal i dotisku.
V nemocnici Souček pracoval jen do roku 1964. Pak řídil kulturu na Ministerstvu obrany. Jako armádní podplukovník to dotáhl až na Ústřední výbor KSČ, ale rok 1968 přeťal lano strmě kariérního výstupu. Shodil Součka… a obézní muž prý shodil dvacet kilo. Psychicky byl nejspíš nějaký čas na dně…
Ve skutečnosti ale nešlo o žádnou skutečnou osobní tragédii.
Stal se prostě jenom pro změnu šéfem zpravodajství armádního filmu a dokonce televizním moderátorem. Musel sice také odejít, ale později pracoval jako redaktor Albatrosu. Žádné skutečné „politické“ problémy nikdy neměl, minulý režim mu naopak seděl jako ulitý a on ze svých postavení svým způsobem vytěžil maximum. Mnohé by dnes mohl dělat lépe a svobodněji, to je pravda, jiné věci by ale byly právě dnes až nemyslitelné. Na mysli tu mám teď hlavně Součkův přístup k „využívání“ pracovní doby.
5.
Od mládí fotil. Stejně dobře, ne-li lépe o focení psal. Nakonec o tom přednášel i na univerzitě. Žil ale celou řadu životů, nejenom fotografický a redaktorský a vojenský a lékařský a spisovatelský a… Prostě celou dlouhou řadu životů.
A pro každý měl srdce. Po obdobné řadě srdečních příhod však putoval někdy v padesáti do invalidního důchodu, aby… Začal ještě intenzivněji psát.
Nezradila ho ale úplně ani televize. S Milanem Švihálkem natočil těsně před smrtí působivý TV seriál Od zmizelého diplomata k jiným vesmírům (1978, 6 dílů) a, čistě mimochodem, když dva z protagonistů zemřeli, podle legendy řekl: „A teď jsem na řadě já!“
6.
Jak nedávno upozornil psychiatr Josef Blažek, nebyl Ludvík Souček patrně přímo paranoidní, třeba kamarádovi, překladateli Františku Jungwirthovi se však údajně před smrtí svěřil, že „je sledován“. A potom odešel. Devátý infarkt. Nic víc? Asi ne. Souček sám svůj konec předpověděl s chybou jednoho jediného měsíce…
7.
A on a já?
V sedmdesátých letech, kdy jsem dospíval, stal jsem se Ludvíkem Součkem přímo fascinovaným. Plnil mezeru na trhu skoro nebo zcela prostém tzv. záhadologie a chrlil knihy natolik produktivně a mocně, až ho později Ondřej Neff („dr. Souka“ známe již z Ondřejova románu Jádro pudla) přirovnal k sopce. Navzdory kvantitě ale psal v takové kvalitě, že rovnou vešel do čítanek a plným právem mu podle mého názoru i náleží titul „posledního českého polyhistora“. A co by vytvořil Souček v éře internetu, které se teoreticky mohl dožít, nedokáže si představit nikdo z nás, ale možná to bohové v pararelní verzi dějin zažili, a tak ho v té naší radši zničili.
8.
Souček byl génius a dodnes poutá jakýmisi spanilými jízdami napříč obory. Ne, ani slavný filmař Roger Corman neumí za svou kamerou tak skvěle „uhánět po úhlopříčce“ – a že je tím pověstný… A ne, ani idiotství hrozící některým specialistům se velikého Ludvíka, této moderní obdoby Alexandra Dumase staršího, nedotklo. Ani v náznaku ne. Byl, je a zůstává jako nějaká Mississippi a když chceme, proudí nám do žil, abych tak řekl. Ano, ještě dnes jde zaslechnout sirény „po Součkovi“ přeplouvajících parníků, tedy jím inspirovaných a postrčených literátů… I třeba Pavel Toufar náleží k takovým. Nicméně… Pozor! J8 sám neobdivuji ani tak Součka-chodící encyklopedii s fenomenální pamětí a „prvního českého interneta“. Ano, paměť jistě měl, to mu neupřeme, nicméně sám spíš žasnu, jak bryskně uměl seskládat i ty nejodtažitější věci a s jakou samozřejmou pochopitelností mu držely. Někdy přitom prostě vytvořil „jenom“ famózní mystifikaci, to je taky pravda, ale co bychom vlastně chtěli? I mystifikace může být zároveň poučnou variantou světa v pararelním vesmíru.
9.
Ludvík Souček vždycky vstřebal fakta, ano, co nejvíc faktů, a potom TO ze sebe už rovnou vydával jako pavouk. „Ten jemně tkaný gobelín s nejúžasnějšími obrazci“. I ctíme ho, a také pro jeho fantazii a dětskou zvídavost. Pro charakter jistě méně, ale Shakespearův charakter zase vůbec neznáte, vážení…
„Právě jsem sehnal Burroughsovy romány o Marsu, a tak jsem se hned pustil do čtení,“ svěřil se třeba bezelstně dětem v časopise Pionýr (1974) a stejně dobře napsal o epizodě z války Severu proti jihu (kniha Rakve útočí) jako o mravencích (Malí rytíři velkých měst), stejně se vyznal v houbách a dílo Nebe plné balónů stvořil totálně nadšen a prodchnut dějinami vzduchoplavby. I TY byly totiž jedním z jeho zmiňovaných světů!
S pěknou knížkou o vzduchoplavbě ostatně radil i Karlu Vrchoveckému (von Wetzkému) a zvládl, byť s proklínám, i celou dvoudílnou encyklopedii Kdo byl kdo, i když, pravda, s chybami a za pomoci Lukáše Luhana. Obratně sestavil i hned dva opravníky „obecně oblíbených“ omylů a jeho více než poutavý svazek Blázniví vynálezci zůstává hledanou antikvární raritou… Ačkoli nechtěl řídit a nechával se tedy vozit, psal dokonce o dopravní výchově, a to stejně živě jako o historii knihtisku. Věřil si zkrátka skoro ve všem a tvrdil by vám do očí, že svede napsat cokoli. A přece nebyl „jenom“ novinář. Měla by to být knížka o tomhle…, ujelo někomu – a Souček na nic nečekal, nerozmýšlel se (už věděl), vůbec nikoho nehledal a šel a tu knížku napsal a nechal si i zaplatit.
V Otaznících nad hroby se zabývá Lincolnem, Napoleonem, Rasputinem i hrabětem Draculou, nicméně slušně uměl zkomponovat i divadelní hru (Záhada s M), zajímal se o maňásky (dvě knihy na téma) a jaké vám zvládl předepsat i scénáře pro komiksy!
Jeho Desetioký je v jednom takovém odhalen i jako skutečný tvůrce sněžných mužů, k čemuž prý stačí pár řezů do lidského mozku a huňatý kožich navlečený oběti. Ale „raněné Desetioký zabíjí,“ dočetli jsme se jako děti vystrašeni a spojme tenhle fiktivní příběh (známý i jako povídka z knihy Bratři černé planety) se zmíněnou už Koreou a americkými zajatci a… Hle, právě tady asi bude ležet jedno z hlavních semenišť klepů o „dr. Mengelem“.
Anebo že by to bylo právě naopak?
Anebo že by knihy ukrývaly i utajené viny, jako tomu bývá u mnoha spisovatelů?
Ale ne!
Sám Desetioký by jinak totiž byl alter egem „krutého zubaře“ Součka!
10.
Materiál zužitkovaný při psaní beletrie uplatňoval Ludvík Souček v literatuře faktu a naopak. Obé se mistrně doplňovalo a on svedl popularizovat vědu, ale uměl ji prodávat i jako sci-fi. Vždy působivě domýšlel a… Ta rychlost! Počítače neexistovaly, ale on tvořil takovým tempem, jako by tomu tak už bylo!…
A své paní Dagmar, která mu pomáhala, prý přímo nakázal: „Říkej, prosím tě, že to píšeme celé měsíce.“ Přitom však „spíchli“ fingovanou „reportáž“ Cesta slepých ptáků (zvolenou později za nejlepší českou sci-fi všech dob!) za pouhých čtrnáct dní. A ta kniha byla z valné části prostě nadiktována.
S láskou v ní přitom navázal na román Cesta do středu země (ke kterému zase jindy připravil obsáhlý doslov…) a Islandem si moc rád vyšel ve stopách Vernových hrdinů až ke kráteru Sneffelsu, té podivuhodné sopky… Stejně tak však vytvořil pozoruhodnou detektivku Případ baskervillského psa. Ne, nevím, zda byl Souček i agent. Docela jistě však vím, že byl v jednom ze svých životů a světů i holmesologem.
11.
Přidám teď i krátkou osobní vzpomínku z besedy u sluncem ozářeného zápraží letního Šolcova statku v Sobotce, v Českém ráji. Přírodovědec a „český král roztočů“ doktor Karel Samšiňák pořad uváděl, ing. Karel Pacner seděl vedle Součka a s vědeckou akribií představoval pečlivě fakty podloženou sci-fi Cesta na Mars (1979). „A chňapne tam po nich něco?“ skočil mu do řeči až dětsky bujný zubař a už vzápětí zklamaně mávl rukou. „Nic? Tak to nic není.“ Hned jsem ho měl radši.
Ale kritici?
U beletrie mu občas vytýkali například to, že se touž měrou vtěluje do VŠECH svých postav a že jaksi mnohomluvně zůstává ponořen stále v tomtéž myšlenkovém řečišti.
Měli snad i pravdu, ale co měl, chudák, dělat, když nebyl jenom jeden, jak už řečeno? Měl se rozštěpit i v knihách? Snad. Ale bolelo by to, nejspíš, a on psal právě proto, aby se spojil.
12.
On je šest bytostí, smával se již Součkův kamarád Kamil Lhoták, a právě jenom Mississippi o tolika proudech mohla zrodit i zbrusu nového českého pátrače, vozíčkáře Martina Anděla alias Nero Wolfa. Vysnil si ho a rozvinul tak současně i nezakořeněný u nás typ „ušákové detektivky“.
A ty čtyři příběhy (na jeden už jsme tady narazili) rozhodně stojí za přečtení. Martin Anděl najde přátele v jistém redaktorovi, který všechno vypráví, a jeho pozdější ženě. V případě potřeby se ti dva stávají jeho rukama i nohama. Po Praze, Čechách i světě ověřují to, co Martin vydedukoval v skrytu domova, a dodávají materiály k dedukcím dalším, přičemž zárodek Martina Anděla spatřuji už v doktoru Holubovi z Cesty slepých ptáků. Takže jaký Mengele? To Holub a Anděl (příznačná jména, že) jsou Součkova skutečná alter ega.
Škoda jenom, že o své trojici pátračů stačil napsat právě jenom čtyři příběhy (dvě povídky a dvě rozsáhlejší prózy), přičemž ten pátý a šestý příběh dotvořil až s odstupem spisovatel a novinář Jan Jandourek pro knihu Městopis (2000) a jednu ze sbírek nakladatelství Listen, které však ho až dosud nevyužilo…
Odváží se snad ještě on anebo někdo další napsat i třeba sedmý a osmý…? Bude to opět Honza Jandourek? Docela tomu věřím a jestli kdokoli namítne, že není důvodu, aby se to stalo, oponuji. Naopak! On není důvod, aby k tomu nedošlo.
13.
V dětství jsem byl ovšem víc než jeho detektivkami nadšen právě Desetiokým anebo Velkými otazníky (1967), a tedy záhadami, které Souček celoživotně sbíral, což byl i další jeho svět. Také první dva „Erichy von…“ z mnoha ostatně osobně přeložil z němčiny a… ještě i doplnil… Ten druhý z překladů se bohužel ztratil…
Přímo posedlý byl Souček taky Atlantidou (=další svět) a zajímalo ho toho nakonec už tolik, až se docela programově začal vyhýbat mnohým „novým oblastem“.
„Ne, neumím klouzat po povrchu,“ stěžoval si dokonce. „Toužím věci znát hloub.“ A kdekomu říkal lenochu. „Nepředstavitelně moc četl,“ vzpomíná jeho paní, a to byl fakt, ale… Jsou čtenáři – a čtenáři. Souček byl ČTENÁŘ. S velikým Č. Měl sloní, i když zřejmě ne totálně fotografickou paměť, a vidíte, přesto se zdá, že si do téhle paměti snad rovnou tiskl celé stránky. Souček Ludvík sám sobě fotoaparátem, sám sobě i scannerem, řeklo by se dnes.
Jednou přečtené nezapomínal snadno a „velké otazníky“ sbíral natolik dychtivě, až k němu samy začaly přicházet. Anebo snad přicházely vždy? „Start UFO jsme viděli z chaty,“ ujišťoval rozhodně lidi na besedě. „Se ženou.“ A v jeho přítomnosti prý občas mizely věci.
Opět jen velký mystifikátor a jeho hry?
Kdo ví! Byl… rozhodně unikátní, zvláštní… a uzavřený… Skutečně tajemný. I ještě po letech svou ženu překvapil. Znalostí nového jazyka, ale záleží snad na tom na všem? Život… a dílo… Ne! Čtěme Součka raději, a to i kriticky, ale dál. A dál. Zkoumejme knihy zubaře, od kterého to prý v ordinaci dost bolelo. Aspoň tedy nějaká chyba, i když, pravda, byl i uznávaným odborníkem na tajnou schránku ve stoličce!
14.
Číst ho můžeme i díky tomu, že dílo nyní vychází znovu. Jako Spisy. I vnímejme to dobré a kdo nechce, ať to nečte (na shledanou) a přenesme se jako slepí ptáci přes místa, kde kdysi účel posvětil prostředky, ano? Prosím vás, protože, a to je taky pravda…
Chce Souček podtrhnout nějakou svou vizi?
Upraví fakta.
To skutečně dělal… Anebo… Aspoň fakta vhodně vybíral. Někdy? Vždycky? Co já o tom dokáži říct?
Ale byl takový. Copak se mi víc hodí do krámu? ptával se. A ne vždy výpůjčku doznal.
Spíš skoro nikdy. „Herman Melville, ten výpůjčky doznával,“ napsal doslova do Tvorby, ale mezi řádky se tomu jistě jenom smál. A jak!: Nejste sčetlí? Nejste? Váš problém!
A například nedávný článek na Sardenu o Lemově knize Sezam (1954) mi znovu připomněl i podobnost jedné její povídky (Křišťálová koule) se Součkovým románem Pevnost bílých mravenců… V Ludvíkově knížce Případ jantarové komnaty je zase zakleta známá pasáž z Haggardova románu Ona a… A syžet Případ ztraceného suchoplavce? Tak ten má dokonce bezpočet inspirujících předchůdců… On i ten Desetioký je má, a tak dále, a tak i podobně… Edgar Allan Poe nebo William Shakespeare ovšem zřejmě nepracovali jinak.
15.
K Součkově legendě však nepřispělo jeho (občasné) plagování toho, co měl načtené.
Přispěla k ní… spíš ona už pověstná trilogie Tušení (1974, 1978, 1992). Ano, ta.
Za normalizace se zdála zjevením, podobně jako i zmíněný už TV seriál natočený (pouze!) podle poslední kapitoly jejího prostředního dílu. Vlastně je to natočeno až banálně, uznávám, a kdo ví, zda to vůbec ještě existuje, ale jako kluk jsem díky tomu cyklu žasl nad Součkem i v televizi a obdivoval, jak skvěle to ze sebe sype. Zpaměti a jako když tiskne, i bez papíru. Ne, nečekal bych, že to bude naposled, co dostal šanci…
A „osudný“ třetí díl trilogie?
Měl prý celých tři sta stran a zřejmě skutečně existoval. V jediném výtisku.
Tento výtisk vláčel Ludvík Souček všude sebou a nakonec „díky“ komusi zmizel. Snad tu hrála roli závist? Česká? Nejspíš. A nakonec vyšlo zkrátka jenom torzo, respektive, a to ještě spíš… něco úplně jiného. Útlá kniha Po stopách bludiček (1992).
A jedenáct pokračování Tušení světla z Tvorby 1976?
Tady jde, jak známo, jenom a pouze o základ druhého z dílů trilogie, tedy o Tušení souvislosti. O nic víc. A kde je tedy Tušení světla dnes? Asi? Nevím… Ale v povídce Tajnosti Starého Plzence (Mladý svět 16/1996) jsem záležitost přece aspoň okrajově „uvedl na pravou míru,“ protože píši (citace): … a reportérka Ivana našla trezor s Tušením světla a se zbytky Součkova autobiografického románu Železo přichází z hvězd!
Našla… anebo nenašla? Ve skutečnosti?
Pokud opravdu našla, nu, pak v reálném světě až dosud ani nepípla. Ta ženská. Ostatně… Vymyslel jsem si to – a roku 2007 povídku znovu vydal v knize Zabiju Putina v Karlových Varech (NAVA). A Součkův odkaz dnešku?
Zkusme to takhle a podle těchto hesel:
1. I my, občané, alespoň občas mysleme, pěkně prosím, součkovsky! Jo?
2. I my, občané, čtěme pomyslné, ale hned zde i následující věty z poslední stránky ztraceného Tušení světla:
Ne, nedostanete mne.
Já, text zasvěcený, jsem rukama smrtelníků nezranitelný.
Teď zmizím, ale až se vynořím…
