V květnu letošního roku se v Praze uskutečnil 18. ročník knižního veletrhu pod názvem Svět knihy 2012, kterého se zúčastnila i švédská autorka Åsa Larssonová. Stejně jako dánský spisovatel Jussi Adler-Olsen, o kterém jsme již psali, absolvovala Åsa dvě besedy se čtenáři, jednu v pražském knihkupectví Luxor a druhou o den později na Výstavišti.
Na páteční pátou hodinu byla naplánována beseda s Åsou Larssonovou, švédskou autorkou úspěšných titulů jako Sluneční bouře nebo Prolitá krev. Beseda měla představit především zatím poslední do češtiny přeloženou knihu s názvem Temná stezka. Drobná blondýnka v safari kostýmku tak po hodině vystřídala svého severského kolegu za konferenčním stolkem, kam usedla s překladatelkou prvních dvou zmíněných titulů, Janou Holou.
I tentokrát byla účast hostů nízká. Díky tomu měl téměř každý šanci se na něco zeptat, ale dotazů opět padlo jen pár. Podobně jako Adler-Olsen i Larssonová (která měla mezi hosty syna) odpovídala velice podrobně.
Zákonitě muselo dojít na shodu jejího příjmení se slavným kolegou Stiegem. Hned první dotaz tedy zněl, jak se jí žije v současném Švédsku se jménem Larsson. Asa odpovídala, že v její domovské zemi je příjmení Larsson jedno z nejrozšířenějších. Ona sama se Stiegem nijak příbuzensky spojená není, ale pochází ze stejné oblasti na severu Švédska jako on a je na to hrdá.
Åsa prozradila, že původně vystudovala práva a stala se daňovou právničkou. Soustředila se na kariéru, ale zanedlouho cítila, že je její život poněkud prázdný. Pak si řekla, že si dá šanci, aby napsala alespoň jednu knihu. Odjela do Kiruny, kde se setkala s přáteli z dětství. V domácnosti kamarádky viděla fotografií jejího syna, kterého znala jako děcko, ale už to byl dospělý muž. Měl krásné blond vlasy, hrál na housle a Åsa si říkala, že vypadá jako světec. A řekla si: „Nebyla by z něj nádherná mrtvola?“ Tuto představu měla na začátku psaní své první detektivky (v roce 1998), kdy ji držel obraz mrtvého mladého muže se závojem blond vlasů, ležícího na zemi s vlasy rozprostřenými jako svatozář. A tak Åsa začala psát, knihu dokončila v roce 2001 (vyšla na jaře 2003) a od napsání své prvotiny neměla žádné stálé povolání.
Přesto (nebo možná právě proto) padla otázka, zdali Åsa nepřemýšlela o tom, že by jako právnička vydělávala více. Úspěšná autorka odpověděla, že se člověk nestává spisovatelem proto, aby zbohatl, ale přiznala, že se svým psaním docela dobře uživí.
Moderátorka besedy se také s úsměvem omluvila za Českou republiku za vyřazení švédského hokejového týmu z mistrovství světa (o den dříve). Blondýnka se smíchem odpověděla, že ve Švédsku hokejem opravdu hodně žijí a z vyřazení radost pochopitelně vůbec nemá, ale cestu do Prahy, že kvůli tomu zrušit nechtěla. Celá debata byla o to pikantnější, že moderátorka byla Slovenka…
I v případě Larssonové skončila beseda zhruba po třiceti minutách, následována autogramiádou. Jeden ze starších účastníků besedy si namísto knihy nechal podepsat jakýsi památník a pak ještě poprosil Åsu, zdali by nepodržela v rukách výtisk Temné stezky, aby si ji mohl i s knihou vyfotografovat. Åsa s trpělivým úsměvem vyhověla. Autoři úspěšných titulů hold musejí být zvyklí na ledacos…
Foto: © Richard Spitzer