Čtvrtý listopadový den hostil Palác knih Luxor dvojici švédských autorů Anders Roslund a Stefan Thunberg, kteří přijeli do Prahy představit společný román s názvem Made in Sweden. Prvního z autorů čeští čtenáři už dobře znají – před časem napsal společně s Börgem Hellströmem úspěšný thriller Box 21.
V roce 2005 napsala švédská autorská dvojice Roslund – Hellström působivý a syrový román, který se zabýval obchodem s bílým masem. O sedm let později vzbudil Box 21 velkou pozornost i u českých čtenářů. Zatímco sám Hellström má za sebou kriminální minulost a posléze se angažoval v programu prevence kriminality, Roslund pracoval jako novinář a šéf zpravodajství. Kromě Boxu 21, který je jejich druhou společnou knihou, napsali ještě dalších pět románů.
Před rokem se Roslund spojil se Stefanem Thunbergem a z jejich spolupráce vznikl román Made in Sweden. Směs detektivky, kriminálního románu a rodinné ságy je založena na skutečných událostech, kdy ve Švédsku v 90. letech řádil tzv. Vojenský gang přepadávající banky. Anders Roslund se kromě psaní knih věnoval i reportérské činnosti a zabýval se také touto kauzou. Stefan Thunberg, který je ve své zemi úspěšným televizním scenáristou, je zároveň čtvrtým bratrem sourozeneckého tria oněch gangsterů. Přepadávání bank ani jiných zločineckých aktivit se však nikdy nezúčastnil.
Nejsilnějším momentem knihy pro Thunberga byla část, kterou příběh začíná a také končí a jenž spadá i do jeho osobní historie: „Před dvaceti lety, den před Vánoci, jsem viděl v televizi zprávy, kde se mluvilo o tom, že policie pronásleduje bankovní lupiče. Ti poté, co havarovali s autem, ve kterém prchali, utekli do zalesněné oblasti. Ve zprávách jsem viděl, že se ukryli v letní chatce, kde je policie obklíčila. Pochopil jsem z toho, že jedním z nich byl můj starší bratr a dalším můj otec. Nemohl jsem pochopit, že otec a bratr po letech konfliktů podnikli něco takového společně a naplánovali loupež. Když jsem o tom později mluvil s Andersem, vyšla z toho klíčová epizoda, kde jsou otec s bratrem tři hodiny zavření v chatě, obklíčeni policisty. Lupiči mají zbraně, policisté mají zbraně a situace je velmi složitá. Když jsem tehdy tu noc sledoval zprávy, myslel jsem si, že můj otec i bratr zemřou. Právě tahle část pro mě byla v knize nejemotivnější – snažit se vcítit do toho, co byste řekli svému synovi v takové situaci a naopak, co může syn říci otci,“ svěřuje se Thunberg.
Anders Roslund viděl v knize velký potenciál. Uvědomil si, že nejde pouze o kriminální thriller o téměř dokonalém a dobře promyšleném zločinu, ale i o něco víc. Ostatně ani jeden z autorů nechtěl udělat čistě dokumentární knihu, která by pouze popisovala jednotlivé zločiny. Pomocí uměleckého zpracování a za využití fikce se snažili čtenářům také nabídnout rodinné drama o lidech a o citech, o tom, čím vším si při těch událostech procházejí.
Pokud jde o společnou práci na knize, Stefan se smíchem říká: „Já mám poslední slovo, Anders je ten, kdo zmáčkne poslední klávesu.“ Jeho kolega však vážněji dodává, že to tak jednoduché zase není. Přiznává sice časté bouřlivé diskuse, nicméně uvádí, že oba pocházejí z velmi konfliktních rodinných poměrů a oba tak ví, že se hádkami a křikem daleko nedostanou. Nakonec vítězí pádné argumenty.
Zeptal jsem se, co knize říkají skuteční protagonisté – Stefanovi bratři –a zdali s nimi některé události při psaní probírali. Thunberg mi odpověděl, že sourozenci sice věděli, že nějakou knihu píše, ale nevěděli, jakým způsobem bude příběh vyprávěn. Autoři jim dali přečíst až hotové dílo. Jeden z mladších bratrů mu pak zavolal a řekl mu, že ho nenávidí, ale „úplně nejvíc miluje tu blbou knihu, co napsali s Andersem“. Pak prý praštil s telefonem a rok s ním nemluvil…
Kniha by se měla dočkat i své filmové podoby. Velmi vážně o ní uvažuje dokonce Spielbergovo studio DreamWorks, které už vyprodukovalo řadu úspěšných amerických kasovních trháků. Dokonce prý u nich dostal román přednostní právo. Nic bližšího k tomu však nebylo uvedeno.
Besedu v angličtině tlumočila překladatelka Irena Vičarová. Více než půlhodinové povídání zakončil křest knihy v podobě přípitku tradičním sektem. Spisovatelé podotkli, že tohle ve Švédsku neznají, ale určitě to tam zavedou. Zhruba čtyřiceti návštěvníků si pak mohlo nechat své knihy od sympatických autorů podepsat. Mimochodem velmi se jim líbil český obal (od Emila Křižky) – hlavně tím, že je na něm švédská vlajka, a také proto, že není tak tmavý, jak to u kriminálek obvykle bývá.
Recenzi Made in Sweden samozřejmě přineseme na našich stránkách.
