Jedním z hostů 20. mezinárodního veletrhu Svět knihy 2014 byl švédský spisovatel Anders de la Motte, který v předposlední den zavítal do průmyslového paláce holešovického Výstaviště, aby se zde setkal s českými čtenáři. Těm představil trojici svých románů Game (recenzi vám přineseme), Buzz a Bubble, jejichž neotřelým (anti)hrdinou je třicetiletý Henrik Pettersson alias HP. Společnost autorovi dělala moderátorka Denisa Novotná, tlumočnice Irena Vičarová, pětici uzavírala odpovědná redaktorka Martina Bekešová a překladatelka Viola Somogyi.
Na besedu přišla více než stovka lidí. Věřím, že si je svým vystupováním tento bývalý švédský policista, později člen ochranky významné IT firmy a nyní bezpečnostní konzultant a spisovatel hned získal. Anders de la Motte je totiž velký sympaťák. Vzhledem něco mezi Dolphem Lundgrenem (Rocky IV) a Alexanderem Skarsgårdem (Pravá krev), sršel tento nepřehlédnutelný muž téměř po celou hodinu besedy suchým humorem, nadhledem a příjemným vystupováním. O humoru říká, že ho při takových povoláních, jaká dělal, člověk musí mít, pomáhá to přežít. V Praze je už poněkolikáté, ale dříve tu byl vždy pouze pracovně v souvislosti s předcházejícím povoláním, kdy musel řešit problémy
Právě časté cestování ho přivedlo ke spisovatelskému živobytí. Při svých cestách hodně četl, až mu prý manželka jednou položila otázku, kdy napíše něco sám. Její – jak se nakonec ukázalo – dobrý nápad vyšel, a tak nyní může spisovatel cestovat opět, ale je rád, že tentokrát už s mnohem příjemnějším posláním, souvisejícím s představením jeho knížek.
Na otázku, čím si myslí, že obohatil severskou literaturu, která je dnes servírována čtenářům v hojném množství, odpověděl, že se snažil vymyslet jakéhosi antihrdinu, který bude protikladem ke všem těm typickým hlavním postavám policistů či novinářů. Nicméně svou postavu musel nějak dostat do hry, a tak bylo třeba vymyslet proto i specifický jazyk jeho příběhů.
Pokud jde o společné znaky HP a jeho autora, sympatický Švéd přiznal, že jich pár existuje – například touha po uznání, snaha být vidět nebo onen jistý hlas hlavního hrdiny, který mu našeptává, že si zaslouží víc. Naproti tomu policejní inspektorka Rebecca, další z hlavních postav, je spisovatelovo „pracovní já“, které má vše pod kontrolou. Autor v knihách popisuje něco z toho, co zažil osobně nebo co zažili jeho přátelé, ale samozřejmě nesmí chybět určitá dávka fantazie, protože povolání policisty může být dost často nudné. Jedním dechem však autor dodává, že vymýšlení musí být samozřejmě věrohodné.
Nebyla by to čtenářská beseda, aby někdo nepřišel s klasickou obligátní otázkou (srovnatelnou snad jen se zprofanovaným dotazem sportovního moderátora „Jaký je to pocit?“), kterou nemá žádný spisovatel, filmař nebo třeba i herec rád, a to, kterou ze svých knih má de la Motte nejraději. Podle autorových slov byla první kniha (Game) psaním z čisté radosti, zkrátka koníčkem a splněným snem. S psaním druhé knihy (Buzz) to bylo horší, protože tam už na ní měl kontrakt, a tedy jisté závazky a termíny. Třetí kniha (Bubble; trilogie původně nebyla v plánu) je tak trochu kombinací obou předchozích. Nicméně autor má rád všechny své knihy i postavy stejně (ostatně jinou odpověď bychom asi nečekali).
Pokud jste pravidelnými čtenáři severských detektivek, možná vám neušlo, že se tam často vyskytují anglické věty, které nejsou přeložené. K tomuto tématu – alespoň co se knih výše zmíněné trilogie týče – se vyjádřila Martina Bekešová a posléze také Viola Somogyi. Dle jejich slov šlo především o respektování autora, jelikož angličtina k hlavní postavě patří, oslovuje určitou skupinu lidí, která podobným způsobem jako HP žije, a tak by byla škoda je o angličtinu obrat. Původně se sice uvažovalo o částečném přeložení některých výrazů, problém však byl, jak stanovit hranice, co ještě přeložit a co už ne. Navíc by nebylo jisté, co bylo řečeno švédsky a co anglicky.
Vzhledem k Andersovu bývalému povolání a také tomu, že se ve svých románech zabývá zneužíváním IT technologií, se debata stočila i k této problematice. Mimo jiné byly zmíněny aféry Snowden nebo WikiLeaks. Švédský spisovatel se spíše divil, že někoho překvapuje, že se něco takového děje. Podle něj je logické, že tajná služba sbírá informace, je to její náplň práce. Změna, která v posledních letech proběhla, je ta, že už ty informace nemusí o nás sbírat, my je sami poskytujeme, dáváme je na Facebook, píšeme tam naše politické názory atd.
Pokud jde o zmíněnou sociální síť, je v příslušné jazykové mutaci hlásáno, že je a bude zdarma, nicméně ve smluvních podmínkách, které díky svému rozsahu téměř nikdo nečte, je v podstatě uvedeno, že Facebook může sdílené informace dále prodávat. Anders de la Motte to tedy shrnul tak, že sice za tuto sociální síť neplatíme penězi, ale platíme za to informacemi o nás. Uvedl ovšem, že i on sám má Facebook i Twitter, takže informacemi platí také.
Čeho se podle spisovatele ohledně sociálních sítí vyvarovat? Tak jako firmy mají svou politiku, co se týče zveřejňování informací, tak i jednotlivci by se měli zařídit podobně, míní. Každý sám by si měl nastavit sám pro sebe nějakou hranici, nějaká pravidla, co se o něm může na sociálních sítích objevit a co ne. Neměly by se tam objevovat věci ryze soukromého rázu, protože prý na internet nepatří. Internet nebyl vytvořen pro soukromé komunikace, ale pro sdílení, objasňuje autor svůj postoj. Navíc fotky z nějakého bujarého večírku nám sice mohou nyní připadat vtipné a můžeme být rádi, že je někdo označuje, že se mu líbí, ale co když se rozhodneme za nějakou řádku let kandidovat do vysoké funkce?
Moderátorka se celkem vtipně optala, jak to, že když je tak opatrný, dostala na něj celkem bez problémů telefonický kontakt od jeho agenta. Zdali to tedy není s tou jeho opatrností tak horké… Tázaný na to nejprve se smíchem odpověděl, že si bude muset se svým agentem promluvit, a pak pobavil postřehem, který se objevuje i v názvu jedné kapitoly knihy, totiž to, že když jsme paranoidní, ještě neznamená, že po nás nejdou.
Autor již pracuje na další knize, ale tentokrát postavu HP opustí. Nicméně není vyloučeno, že se k ní někdy vrátí. Připomíná, že spousta spisovatelů nechá po čase svého hlavního hrdinu zabít. Se suchým humorem jemu vlastním uvádí příklad A. C. Doyla, kterému už zřejmě Sherlock Holmes šel tak na nervy, že ho sprovodil ze světa. Ale když pak potřeboval novou střechu na své letní sídlo, znovu ho oživil. Takže až bude Anders de la Motte mít letní sídlo a potřebovat na něm novou střechu, postava HP se zase možná vrátí…
Andersovy romány byly přeloženy téměř do 30 jazyků. Pro jeho duchovního otce bylo nejexotičtější vidět své dílo přeložené do čínštiny nebo korejštiny, sám si váží toho, že má například švédské fanoušky mezi 16–18 lety, kteří normálně nečtou, ale knihu dostali od maminky, knihovnice nebo přítelkyně, načež pak autorovi napíší vzkaz typu „Ahoj Andersi, normálně nečtu, ale kniha se mi líbila!“. Spisovatel věří, že třeba i díky jeho knihám si pak dotyční najdou motivaci přečíst si i něco jiného. To je, myslím, docela sympatická úvaha.
Po skončení besedy byla na 13. hodinu naplánována autogramiáda. Vzhledem k tomu, že jsem si chtěl poslechnout povídání s dánským autorem detektivek Martinem Jensenem, v duchu jsem pořízení několika dokumentárních fotografií z autogramiády, jakož i podpis narychlo zakoupené knihy, odepsal. Když však po hodině beseda s dánským spisovatelem skončila, k mému překvapení autogramiáda Anderse de la Motte stále ještě trvala. Buď tedy začala později, nebo byl tak velký zájem. V každém případě opět nebylo možno přehlédnout příjemné vystupování autora, kdy se s každým snažil (v angličtině) prohodit alespoň pár slov. Myslím, že už jen proto bychom měli dát HP šanci.
Fotogalerie na Facebooku
