Irská spisovatelka Jo Spain se proslavila detektivní sérií s inspektorem Tomem Reynoldsem, která brzy vyjde i v češtině. Přiznání je její první samostatný thriller a my vám nabízíme ukázku.
„Přiznání už nemohu víc vynachválit. Úžasný styl, skvělý příběh… opravdu parádní čtení.“
B. A. Paris, autorka knihy Za zavřenými dveřmi
Přečtěte si ukázku z knihy.
„Zavírám.“
„Cože? Co tím myslíš, že zavíráš? Nemůžeš zavřít, vždyť jsme teď začali.“
„Zavírám.“
Doherty ukázal ruku, aby se podívali na čtyři kluky a tři esa. Policisté kolem stolu zabručeli a zahodili znechuceně karty, zatímco mladý strážník shrábl svou výhru.
„Jsi pěkná kunda, Doherty,“ zavrčel vedoucí stanice, seržant Dean Gallagher, a pomyslel si, že by měl založit loterijní syndikát a nařídit Dohertymu, ať každý týden vsadí. Už jen Alice měla větší štěstí, ale ta by nikdy neztrácela čas něčím tak nedůležitým, jako byl karban.
Kde vlastně byla?
Seržant zvedl hrneček, aby si usrkl čaje, ale vyplivl ho, jakmile zjistil, že už byl vlažný. Odrazil se nohama, přejel zpátky ke svému stolu a vylil zbytek čaje do květináče s umělou kytkou. Doktor mu říkal, že má víc chodit. To prý byl na ischias nejlepší lék. Ale když ho chytla záda, preferoval ibuprofen, nahřívací náplast, sem tam nějaký ten prášek na uvolnění svalů a vybití si vzteku na tom, kdo se na něj opovážil podívat úkosem.
„Doherty,“ zavolal přes rameno, „Dávám ti šanci vykoupit se a být zase můj nejoblíbenější. Postav na další čaj, a zatímco se bude vařit voda, skoč do té nonstop benzinky a kup sušenky.“
Gallagher si k sobě přitáhl haldu papírů, přeletěl pohledem ten nahoře a spustil hlavu do dlaní. Ten týden měl zrovna noční a bylo brzké sobotní ráno. Usoudil, že by měl dostat pochvalu už jen proto, že se v práci ukázal, a nikdo by neměl očekávat, že bude něco dodělávat i po denní šichtě. Záviděl svým detektivům, kteří stále ještě dělali práci, která by se dala pokládat za pořádnou policajtskou práci, a ne tohle posraný papírování.
Jeho přítelkyně, se kterou byl zasnouben už dva roky, doma nebyla vůbec solidární. Plánovala svatbu století – podle všeho sama –, což ji úplně vyčerpávalo a neměla „sakra náladu na to jít sakra brzo do postele“.
„A máš aspoň chuť na sex?“ zavtipkoval nedávno a za odměnu dostal přes hlavu svatebním časopisem tlustým jako telefonní seznam.
Doherty se vrátil a přešlapoval nad šéfem.
„Nevidím žádný slepovaný,“ řekl Gallagher, oči upřené na dokument s obviněním na vršku hromady. Poškrábal se na pupínku pod vousy – kousanec nebo vyrážka, nebyl si jistý, co to bylo, ale svědilo to jako blázen. Asi vyrážka. Byl hodně ve stresu.
Doherty neodpověděl a nervózně zatínal ruce.
Seržant vzhlédl k vytáhlému mladíkovi a všiml si, že jeho obyčejně kamenná tvář byla plná paniky.
„Vyklop to.“
Předtím byli vytíženější, typická sobotní noc, ale během posledních pár hodin se to uklidnilo. Mělo mu to dojít.
„Dole je muž, celý od krve. Říká, že někoho zabil.“
„Děláš si srandu?“
„Ne. Opravdu. Vážně nežertuju, seržante.“
„Já vím, že si sakra neděláš srandu, to se tak jenom říká. Ježíši. Fajn. Kde je? Koho říká, že zabil?“
„Nikoho. Teda, ne, říká, že někoho zabil, ale ne koho. No prostě někoho, vypadá to tak. Je v zadržovací cele.“
„Jako bych poslouchal shakespearovskou prózu.“
„Cože?“
„Ale nic. V zadržovací cele. Má na sobě krev oběti, nebo svou vlastní? Nikdo k němu nepůjde bez rukavic, slyšíš?“
„Nevypadá, že by byl zraněný. Sedí na podlaze a mlčí. Co ho tam zamkli, neřekl ani slovo. Je to… děsivý. On je děsivej.“
„Děsivej? Zníš jak pětiletý děcko. Jdu dolů. Tajemství zabalený do hlavolamu a svázaný hádankou v neděli v jednu ráno. Úžasný.“
Gallagher už se chystal s bolestí vstát, když v tom po schodech nahoru přiběhla z recepce Sylvia. Ačkoli se zrovna snažil zpracovat zprávy od Dohertyho, nemohl si seržant pomoct a musel se pokochat tím, jak Sylvii ve svetříku poskakovala prsa, když vběhla do otevřeného prostoru kanceláře.
Před třemi týdny byl v pokušení. Byli na pracovním večírku a ona mu opilá na mol řekla, jak je jí mizerně. Pětatřicet a po nějakém rande ani stopy, natož aby měla vztah.
„Mám víc pyžam než šatů na rande,“ bulela mu na rameni. „A víte, seržante,“ ztišila hlas a ztěžka mu dýchala do ucha, „vždyť já si chci jenom pořádně zašukat.“
Byla to ničivá připomínka toho, proč zůstal sám až do čtyřiceti.
„A teď co?“ povzdechl si, jakmile si to namířila rovnou k jeho stolu. Ani ne před čtvrt hodinou hráli karty.
„Zrovna jsem vzala telefon. Harry McNamara. Je mrtvý. Zavraždili ho.“
Sylvia to ze sebe skoro vyzvracela.
„Volala jeho žena. Mají dům v Dalkey. My jsme nejbližší stanice s plným počtem personálu. Ona…“
„Počkejte.“ Gallagher cítil, jak se mu z tváře vytrácí barva. „Harry McNamara? Ten Harry McNamara?“
„Ano! Vždyť vám to říkám. Harry McNamara. Jeho žena zavolala na tísňovou linku. Chvíli trvalo, než ji dispečer uklidnil, ale řekla, že jim zrovna do domu vešel muž a napadl ho. Úplně cizí chlap. Zrovna je tam záchranka.“
„Ty bláho.“ Gallagher zvedl ruce, jako by snad mohl zastavit problém, který se na ně řítil rychlostí rozjeté lokomotivy. „To nesmí přistát u nás. McNamara je bohatej. Je slavnej. Je… To je velkej průser. Za pár hodin mi končí služba.“
Seržant se posadil zpátky na židli a v hlavě mu svítala myšlenka tak absurdní, že ji skoro nemohl vyslovit.
„Ten chlap dole, co se přišel udat. Neexistuje tady náhodou šance…“
Gallagher, Doherty a Sylvia se na sebe podívali a všichni mysleli na to samé. Ne, to přece nebylo možné, nebo ano?
Seržant křečovitě svíral opěrky židle a vyhodnocoval, jak na obě situace zareagovat a jestli by je měl vůbec považovat za propojené. Na tohle potřeboval své nejlepší. Čím větší zločin, tím větší pozornost médií a taky větší průser.
„Předpokládám, že pohotovost už tam je?“ řekl. „A kde je Alice Zrůdyová?“
„Jmenuju se Alice Moodyová, vy pitomče. Tady jsem.“
Gallagherova vrchní detektiv seržantka dorazila nahoru po schodech, v podpaží už se jí po třech patrech objevovala kola potu a její řídké vlasy v barvě myší hnědi se leskly potem, který jí vyrazil na hlavě.
Pokaždé, když vyšla schody, předvedla uvěřitelné vystoupení člověka na pokraji infarktu.
Gallagher zakroutil hlavou a sledoval Alice, jak lapá po dechu. Má rekordní počet vyřešených případů, říkal si už poněkolikáté. Mělo by být jedno, jak je velká. Ale stejně se pořád nemohl dostat přes výšku a šířku té ženské. Bylo to dechberoucí. Jako chodící sekvoje.
„Zrovna jsem mluvila s pohotovostí,“ řekla a opřela se o zábradlí na vrchu schodiště. „Byli odtamtud jen kousek a do domu se hned dostali. Záchranáři tvrdí, že Harry McNamara žije. Jen tak tak.“
„No dobře,“ pronesl Gallagher a vstal. „Není mrtvý; zatím si můžeme oddechnout. Pojďte se mnou, detektiv seržantko Moodyová. Dřív, než podnikneme cokoliv dalšího, mrkneme se na toho blázna, co se přišel udat.“
Při pomyšlení, že bude muset znova po schodech, Alice zaúpěla, ačkoli to bylo tentokrát dolů, ale vypadalo to, že jí to Gallagher ulehčí. Vstal ze židle a přibelhal se k ní, každý nesmělý krůček doprovázen bolestným svraštěním obličeje. Recepční Sylvia už se chystala vrátit na své místo, ale jak zpozorovala pomalý postup raněných a sípajících, otočila se zpátky ke kuchyňce vzadu a šla vařit kávu.
„Tak je to ten, co napadl McNamara, seržante?“ zeptala se Alice. „Nebo jinej potížista? Mohli bychom mít takovou smůlu?“
Gallagher pokrčil rameny.
„Jasně, že mohli. Tento týden nemám k dispozici žádné další detektivy. Murphy má neschopenku a Blbý a Blbější dělají na tom gangu. Jasně, že nám do klína mohlo přistát něco obrovskýho a děsivýho.“
Alice se povzdechla, ale on věděl, že jí absence ostatních detektivů byla fuk. Raději pracovala sama. Bylo to jednodušší než s sebou tahat idioty ke každému jasnému závěru.
Dole otevřel dveře zadržovací cely.
Kvůli novému obyvateli byli ostatní podezřelí přestěhováni jinam. Seděl uprostřed na podlaze, ruce obtočené kolem nohou v džínech, kolébal se tam a zpátky. Světlé tričko měl potřísněné krví, stejně jako ruce, paže a obličej. Vypadal poměrně mladě. Asi lehce po třicítce? Měl tmavé, skoro asfaltově černé vlasy, stejně jako svraštělé obočí. Pod tím vším to byl atraktivní muž.
Upřeně se na ně zadíval, jeho oči byly dva velké měsíce na prázdné tváři.
Alice otevřela ústa, aby něco řekla, ale nevyšlo z ní ani slovo. Gallagher byl v šoku jen o něco méně. Jako by ten muž právě přijel z nějakého krvavého obětního rituálu.
„Eh… Já jsem vedoucí stanice, seržant Dean Gallagher a tohle je detektiv seržantka Alice Moodyová,“ řekl. „Bylo nám oznámeno, že jste se přišel udat a tvrdíte, že jste někoho zavraždil. Koho myslíte, že jste mohl zabít?“
„Já ho zabil.“
Gallagher s Alicí si vyměnili pohledy. Převzala opratě.
„Nebylo by vám pohodlnější, kdybyste se posadil na jednu z těch laviček, pane?“
Muž nic neřekl, jen se dál kolébal.
Psycho testy, řekla nehlasně Alice Gallagherovi.
Seržant zavrtěl hlavou, dopálenější s každou minutou. Na tohle drama neměl síly. Ještě aby tak utrácel z rozpočtu za nějakýho chlapa v obleku, co přijde na stanici a řekne, že ten chlápek na zemi je blázen. To bylo jasný.
„Můžete nám říct, jak se jmenujete?“ zeptala se Alice.
„JP.“
„JP. Jako Jay Pee, nebo jsou to vaše iniciály?“
„JP jako John Paul, stejně jako papež Jan Pavel. Narodil jsem se v roce 1980. Když jsem přišel do Irska, učitelé to zkrátili na JP, protože nás ve třídě bylo se stejným jménem aspoň pět a moje příjmení bylo taky častý. Vyrostl jsem v Londýně, ale rodiče byli katolíci.“
Hodně slov a pořád to kolébání. Tam a zpátky. Bylo to skoro hypnotické.
„A vaše příjmení?“
„Carney.“
„Hmm. Dost časté.“
Dva policisté zírali na muže, který už měl jméno. Svým způsobem to byl pokrok, ale pořád byli znepokojení tím, že slyšeli klidná, normální slova z úst muže, který byl rozhodně zmatený.
„Takže JP,“ řekl Gallagher, „teď jen potřebujeme, abyste nám řekl jméno toho člověka, o kterém si myslíte, že jste ho zabil. Všechny podrobnosti si můžeme poslechnout, jakmile vás budeme mít v pořádné výslechovně. Máme k dispozici právničku – může sem přijít, tedy pokud nebudete chtít zavolat vlastnímu zástupci.“
JP zavrtěl hlavou.
„Nechcete právníka?“
„Ne. Já nevím, jak se jmenoval ten muž, kterýho jsem zabil.“
„Promiňte?“
Gallagher a Alice si vyměnili pohled a zadívali se zpátky na JP.
„Jak tohle můžete nevědět, najel jste do něj autem?“ zeptala se Alice. Možná měl otřes mozku. To by vysvětlovalo, že se tak divně chová. Doktor už byl na cestě, aby se na něj podíval; už brzy budou vědět. „Nebo jste se s někým popral? Jak jste skončil celý od krve?“
JP pokrčil rameny.
„Prostě jsem do něj pořád bušil,“ řekl pomalu jako ve snách. „Prostě jsem přišel k nim domů. Nevím, kdo to byl. Zadní dveře byly odemknutý, já vešel a v obýváku byli muž a žena.“
Alice cítila, jak jí v žilách tuhne krev. Tohle musel být ten chlap, co zaútočil na Harryho McNamaru.
„Promiňte,“ ozvala se, „ale říkáte, že jste vnikl do domu nějakého páru, do domu, který jste neznal, a napadl muže uvnitř? Kde to bylo?“
JP pokrčil rameny.
„Já nevím. Bylo to tam hezký. Já jsem chodil a chodil a nemohl jsem se zbavit pocitu… Ne-nemohl jsem… já byl tak plnej vzteku. Pak jsem přišel na to golfový hřiště a v tom domě se svítilo…“
„Už nic neříkejte,“ zvedla Alice prst. „Seržante, můžu s vámi na chvilku mluvit?“
Gallagher přikývl a vyšli ven.
„Zadní strana McNamarova domu sousedí s golfovým hřištěm,“ řekla, jakmile byli venku na chodbě.
„Jak to víte?“
„Jak to, že vy to nevíte? Psali to ve všech novinách, když byl ten soud. Obrovskej barák, okna od podlahy po strop. Z jiných domů tam není vidět, to je jasný. Než přijde obhájce, neměl by už nic říkat.“
„Souhlas,“ kývl Gallagher.
„Očividně si myslí, že je McNamara mrtvý,“ řekla Alice. „Bude zajímavý vidět, jak zareaguje, až zjistí, že je naživu.“
„Předpokládám, že se mu uleví. Mně se ulevilo. Krásně se to samo vyřeší.“
„To jako vážně?“ naklonila Alice hlavu. „Věříte tomu, že to byl prostě jen náhodný útok?“
„Vy ne?“
„Harryho McNamaru teď u nejvyššího soudu zprostili obžaloby v několika případech finančních podvodů. Většinu jeho kolegů z HM Capital odsoudili. Jako ředitel tý banky byl až po krk ve všem možným, ale z toho hnoje vyšel a voněl po fialkách. Lidi pravděpodobně stojí frontu až za roh, aby si do něj mohli bodnout. Fakt si myslíte, že by ten úhoř měl takovou smůlu, že by mu po tom, z čeho všeho se vykroutil, do obýváku nakráčel nějakej cizí chlap a začal ho mlátit hlava nehlava? Váš chlapík tamhle ho musel aspoň poznat.“
Gallagher se zamračil.
„Bankéře člověk vždycky nepozná. Není to hvězda z reality show. Je známej hlavně ze záběrů před soudem ve zprávách a sem tam z obrázku v The Times. Většina lidí to vytěsní. Znám ho podle jména a reputace, ale ani já si nejsem jistej, že bych ho poznal na ulici nebo když doma odpočívá v civilu. A jen proto, že měl štěstí v byznyse, ještě neznamená, že bude mít automaticky štěstí v životě. Věřte tomu nebo ne, bohatství vám nesmrtelnost nekoupí.“
„Vy potřebujete psycho testy.“
„Vy mi dáváte, Moodyová. Fajn, zavolejme sem jednoho z těch podivínů s křišťálovou koulí, aby nám potvrdil, že má JP o kolečko míň.“
„To je paranormální médium, seržante, a myslím, že potřebujete experta, aby dokázal, že není blázen,“ pověděla Alice. „Říkám vám, jestli ten chlap nevěděl, že útočí na jednoho z nejslavnějších bankéřů v zemi, tak příští pátek koupím celou tuhle zatracenou policejní stanici a rundu k tomu.“
„Ha. Já piju trojitou whiskey. I dobrým lidem se dějou špatný věci, Moodyová.“
„To je právě to, seržante, ne? Harry McNamara není dobrý člověk.“
„Možná ne. Ale jestli je tam ten chudák na hlavu, nezáleželo by na tom, i kdyby byl McNamara sám ďábel. Já jen říkám, že to vypadá, že Harry měl prostě smůlu.“
ANOTACE:
Do luxusního domu zdiskreditovaného bankéře Harryho McNamary a jeho ženy Julie vejde pozdě v noci neznámý muž. Zaútočí na Harryho nepopsatelně brutálním způsobem a k smrti vyděšená Julie jen přihlíží, ztuhlá strachy. O hodinu později se útočník JP Carney vzdá policii. Přizná se, že Harryho ubil k smrti, nicméně tvrdí, že útok nebyl plánovaný a že identitu své oběti neznal. Detektivové mají své pochyby. Je možné, že v případě notoricky známého bankéře Harryho McNamary šlo jen o náhodné napadení, anebo Carneyho čin souvisí s některým z Harryho hříchů – korupcí, chamtivostí, zradou? Tento napínavý thriller vás donutí se ptát, kdo je tady vlastně vinen? Harry, Julie nebo JP? Vzdal se Carney kvůli špatnému svědomí? Nebo je snad jeho doznání dobře promyšleným tahem na poli smrtící hry?
Nakladatel: MOBA, z originálu The Confession přeložila Blanka Šustrová
