Ten případ se klenul přes celá desetiletí. Ani Zodiac, ani Noční Stalker nebyli tak aktivní. Přesto se Zabijákovi z Golden State dostalo pramalé pozornosti. To změnila až novinářka Michelle McNamara, jejíž kniha Zmizím ve tmě významně přispěla k pachatelově dopadení. Přečtěte si ukázku z knihy.
„Budeš navěky umlčená a já zmizím ve tmě!“
To jsou slova sériového vraha přezdívaného Zabiják z Golden State, která jako doživotní památku šeptal svým obětem do ucha, když měli to „štěstí“ a jeho útok přežili.Během svého řádění v letech 1976–1986 se dopustil nejméně dvanácti vražd, padesáti znásilnění a více než sto dvaceti vloupání do domů po celé Kalifornii.
Jeho totožnost byla až do roku 2018 neznámá. Novinářka Michelle McNamara se ale rozhodla, že totožnost tohoto brutálního psychopata odhalí (založila blog založení „True Crime Diary“, kde se zabývala nevyřešenými zločiny) a dožene ho před spravedlnost. Výsledkem jejího usilovného pátrání, během něhož předčasně tragicky zemřela, je kniha Zmizím ve tmě, fascinující náhled do světa skutečného zločinu, který překvapí i otrlé čtenáře současných thrillerů.
Po autorčině předčasné smrti v roce 2016 knihu dokončili její manžel, herec Patton Oswalt, a dva její spolupracovníci, Paul Haynes a Billy Jensen. Více informací naleznete na www.truecrimediary.com.
Přečtěte si ukázku z knihy.
Policie prohledala dům a oznámila Drewu Witthuhnovi: „Je váš.“ Žlutá policejní páska šla dolů, vstupní dveře se zabouchly. Když tu ještě byli detektivové, jejich nevzrušená preciznost pomáhala Drewovi nemyslet na tu skvrnu – teď už se jí však nedalo vyhnout. Ložnice jeho bratra a švagrové se nacházela hned za hlavními dveřmi, přímo naproti kuchyni. Když se Drew postavil ke dřezu, stačilo otočit hlavu doleva a okamžitě viděl tmavý cákanec na bílé zdi nad manželskou postelí Davida a Manuely.
Drew si zakládal na tom, že nevyměkl. Na policejní akademii ho učili, že má zvládat stres a nikdy nezblednout. Nervy ze železa byly podmínkou úspěšného završení studia. Až do pátečního večera 6. února 1981, kdy se u stolu v restauraci Rathskeller v Huntington Beach objevila sestra jeho snoubenky a hlesla: „Drewe, zavolej mámě,“ si však Drew Witthuhn nemyslel, že tohle všechno – tuhle schopnost mlčet a dívat se klidně před sebe, zatímco všichni ostatní poulí oči a křičí – bude někdy potřebovat. Nebo že to přinejmenším bude potřebovat tak brzy a tak blízko vlastního domova.
David s Manuelou bydleli na adrese Columbus 35, v jednopodlažním domku v Northwoodu, což byla nová část Irvine – jeden z výhonků satelitního předměstského bydlení, který vyrážel do prostoru někdejšího irvineského ranče. Okolí zdejších domů stále vévodily pomerančovníkové sady, jejichž rovné linie vroubily všudypřítomný beton a asfalt a v nichž nechyběly ani balírny a tábořiště pro česače. Budoucnost měnící se krajiny se dala odhadnout i podle převládajících zvuků: bafání ubývajícího počtu traktorů se utápělo v hlomozu domíchávačů vylévajících beton.
Snobský ráz zdejších domů jen stěží maskoval skutečnost, že proměna Northwoodu ze všeho nejvíc připomínala pásovou výrobu. Skupinky vysokých eukalyptů, které ve 40. letech vysadili farmáři jako ochranu před nelítostně horkými větry Santa Any, nebyly pokáceny, ale posloužily jinému účelu. Developeři podle nich narýsovali hlavní komunikace a v jejich stínu nastavěli domy. Zástavbu Shady Hollow, kde bydleli David a Manuela, tvořila řada 137 typových domků ve čtyřech různých modifikacích. David s Manuelou si vybrali projekt s názvem „Plan 6014“ přezdívaný „Vrba“ – čtyři plus jedna, 138 metrů čtverečních užitné plochy. Nastěhovali se do něj koncem roku 1979, když byla stavba dokončena.
Drewovi připadal dům neuvěřitelně „dospělácký“, ačkoliv David s Manuelou byli o pouhých pět let starší než on. Možná i proto, že byl úplně nový. Kuchyňské skříňky se ještě leskly novotou. V ledničce voněly plasty. A všude byla spousta prostoru. Drew s Davidem vyrostli v přibližně stejně velkém domě, jenže se jich v něm mačkalo sedm, takže museli netrpělivě čekat, až na ně přijde řada ve sprše, a u jídelního stolu do sebe vráželi lokty. Naopak David s Manuelou měli klidně v jednom pokoji uskladněná kola a ve druhém přechovával David kytaru.
Drew se snažil potlačit žárlivost, kterou v něm tenhle dům probouzel, ale musel si přiznat, že staršímu bratrovi docela závidí. David a Manuela byli svoji už pět let a oba měli stálá zaměstnání. Ona pracovala v úvěrovém oddělení California First Bank; on dělal obchoďáka v House of Imports, což byl autorizovaný prodejce značky Mercedes-Benz. Jejich život formovaly běžné středostavovské tužby a ambice. Obrovské množství času trávili diskusemi, jestli si mají nechat před domem udělat obezdívku nebo kde nejlépe nakoupí kvalitní orientální koberce. Dům na adrese Columbus 35 byl zatím jen prázdnou skořápkou, která čekala, až ji něco vyplní. Její prázdnota s sebou nesla příslib. V porovnání s tímto životem si Drew připadal nezralý a nehotový.
Po první zdvořilostní prohlídce domu už tam Drew prakticky nechodil. Problémem však nebyla jeho zahořklost – spíš měl pocit, že v domě není vítán. Manuela, jediné dítě německých imigrantů, se chovala příkře, někdy i bez zjevného důvodu. V California First Bank o ní bylo známo, že bez okolků říká lidem, kdy se mají nechat ostříhat, a nemilosrdně poukazuje na jejich chyby. Vedla si soukromý seznam přehmatů svých spolupracovníků a vedla si ho v němčině. Byla útlá a pohledná, měla výrazné lícní kosti a prsní implantáty, kterýžto zákrok podstoupila po svatbě, protože měla drobnou postavu a David – jak se svěřila jedné kolegyni a zhnuseně přitom krčila rameny – velká prsa preferoval. Vylepšenými tělesnými partiemi se ovšem nechlubila. Naopak nejraději nosila roláky a ruce často mívala založené na prsou, jako by si s nikým nechtěla zadat.
Drew viděl, že jeho bratrovi takový vztah vyhovuje. I on se totiž dokázal chovat odtažitě, byl uzavřený a váhavý a věci raději sděloval oklikou než napřímo. Výsledkem bylo, že Drew od Davida s Manuelou často odcházel zdeptaný – Manuelina nevlídnost jako by dokázala prostoupit každou místnost, do níž tato žena vkročila.
Počátkem února 1981 se Drew díky rodinné šuškandě doslechl, že se David necítí dobře a že je v nemocnici. V té době už se s bratrem nějakou dobu neviděl a žádnou návštěvu neplánoval. V pondělí 2. února odvezla Manuela Davida do Komunitní nemocnice Santa Ana-Tustin, kde jejího muže přijali s těžkou gastrointestinální virózou. Několik následujících večerů dodržovala Manuela navlas stejný program: večeře u rodičů a po ní návštěva Davidova pokoje číslo 320. Kromě toho si každý den volali. Také v pátek dopoledne zatelefonoval David do manželčiny banky a sháněl se po Manuele, ale její kolegyně mu oznámily, že Manuela dnes nepřišla do práce. Zkusil jí zavolat domů, ale telefon nikdo nezvedl, což Davida udivilo. Po třetím zazvonění se vždy sepnul záznamník; Manuela ho neuměla ovládat. David tedy zavolal manželčině matce Ruth, která souhlasila, že zajede k nim domů a dceru zkontroluje. Na klepání na dveře však nikdo nereagoval, a tak Ruth vytáhla klíč a odemkla si. Následoval telefonát blízkému rodinnému příteli Ronu Sharpeovi, jehož Ruth hysterickým hlasem volala do domu.
„Podíval jsem se nalevo, uviděl jsem její rozevřené dlaně a pak už jsem spatřil krev na celé zdi,“ sdělil Sharpe detektivům. „Ne uměl jsem si představit, jak se ta krev z místa, kde ležela, mohla na zeď dostat.“
Do ložnice nahlédl jen jednou a pak už se tam nedíval.
* * *
Manuela ležela na břiše v posteli. Na sobě měla hnědý velurový župan a byla částečně nasoukaná do spacího pytle, ve kterém někdy spala, když jí byla zima. Na zápěstích a kotnících měla rudé šrámy, které dokazovaly, že byla svázaná. Na betonové terase půl metru od posuvných skleněných dveří ležel velký šroubovák. Zamykací mechanismus dveří byl vypáčený.
Televizor s devatenáctipalcovou obrazovkou byl odsunutý zevnitř domu do jihozápadního koutu terasy, kde stál vedle vysokého dřevěného plotu. Roh plotu byl lehce rozklížený, jako by na něj někdo spadl nebo z něj prudce seskočil. Na zahradě před domem i za domem a taky na plynoměru na východní straně domu objevili vyšetřovatelé otisky bot se vzorkem drobných kroužků.
Jednou z prvních podivností, jichž si vyšetřovatelé všimli, byla skutečnost, že v ložnici nebylo osvětlení – jediný zdroj světla se nacházel na přilehlé toaletě. Zeptali se na to Davida. Ten byl právě v domě Manueliných rodičů, kde se po ohlášení této smutné události sešla skupina příbuzných a přátel, aby společně truchlili a utěšovali se. Vyšetřovatelům neuniklo, že David je zjevně otřesený a jakoby omámený; zármutek mu podle všeho zatemňoval mysl. Odpovídal nesouvisle, nedokončoval věty a přeskakoval z jednoho tématu na druhé. Otázka na světlo ho vyvedla z míry.
„Kde je lampa?“ zeptal se.
Lampa se čtvercovým podstavcem a chromovaným kulovým světlem nestála na reproduktoru vlevo od postele, kde normálně bývala. Z její absence si policisté snadno vyvodili, jakým těžkým předmětem pachatel Manuelu ubil.
Na dotaz, zda ví, proč v telefonním záznamníku chybí kazeta, reagoval David užasle. Zavrtěl hlavou. Existuje jediné možné vysvětlení, řekl policii: že člověk, který Manuelu zabil, předtím nechal na záznamníku svůj hlas.
Místo činu působilo velmi neobvykle. Vražda byla velmi neobvyklá pro město Irvine, které se chlubilo minimální zločinností, a byla velmi neobvyklá i pro irvineské policisty – některým z nich připadalo místo činu zinscenované. Z domu se ztratilo pár šperků a televizor byl vytažený ven. Ale který lupič nechá na místě činu šroubovák? Detektivové si kladli otázku, jestli Manuela nemohla vraha znát. Její manžel zůstával přes noc v nemocnici, ona si domů pozvala známého, události vzaly násilný spád, známý ji zavraždil, vytáhl ze záznamníku kazetu, protože věděl, že je na ní jeho hlas, naoko vypáčil posuvné dveře a nakonec úmyslně zanechal na místě činu šroubovák.
Jiní detektivové však pochybovali, že Manuela svého vraha znala. Den po nálezu těla si policie pozvala Davida k výslechu na stanici v Irvine a položila mu otázku, zda měli doma v minulosti problémy se šmíráky. David o tom chvíli přemýšlel a pak se zmínil, že před třemi nebo čtyřmi měsíci, tedy v říjnu nebo v listopadu 1980, se u domu objevily šlépěje, jejichž původ si nedokázal vysvětlit. Vzorek podrážek připomínal Davidovi tenisky a stopy vedly z jedné strany domu na druhou a pak na zahradu za domem. Vyšetřovatelé podali Davidovi přes stůl kus papíru a požádali ho, aby otisk boty co nejvěrněji nakreslil. David načmáral otisk rychle, protože byl roztěkaný a unavený. Netušil, že policie má k dispozici sádrový odlitek boty Manuelina vraha, který v noci před vraždou obcházel dům. Po chvilce vrátil David papír policistům. Nakreslil podrážku pravé tenisky s drobnými kroužky ve vzorku.
Policisté mu poděkovali a pustili ho domů. Sebrali papír s kresbou a položili ho vedle sádrového otisku. Shoda.
Většina pachatelů násilné trestné činnosti jedná impulzivně a chaoticky a lze je snadno dopadnout. A drtivou většinu vražd páchají lidé, které oběť zná, a navzdory usilovné snaze svést policii ze stopy bývají tito delikventi obvykle vypátráni a zatčeni. Jen malá menšina zločinců, možná pět procent, představuje pro policisty oříšek – jsou to ti, jejichž zločiny prozrazují pečlivé plánování a nelítostnou brutalitu. Manuelina vražda nesla všechny známky této poslední kategorie. Svázané a opět rozvázané ruce i nohy. Zběsilost úderů do hlavy. Několikaměsíční pauza mezi nálezem otisků bot s kroužky ve vzorku a vraždou. Bylo zřejmé, že pachatel je nesmírně brutální, že oběť bedlivě sledoval a že postupoval podle časového plánu, který znal jen on sám.
V sobotu 7. února kolem poledne policie ukončila čtyřiadvacetihodinové pročesávání důkazů a stop, ještě jednou všechno v krátkosti prolétla a poté umožnila předání domu zpátky Davidovi. Profesionální firmy specializované na úklid míst činu tehdy ještě neexistovaly. Na koulích dveří ulpíval sazovitý daktyloskopický prášek. V Davidově a Manuelině matraci vězely díry v místech, z nichž kriminalisté vyřízli důkazní vzorky. Postel a stěna nad ní byly stále pocákané krví. Drew to věděl a jakožto budoucí policista byl pro úklid domu přirozenou volbou. Navíc se bratrovi dobrovolně nabídl. Cítil, že mu to dluží.
O deset let dříve se jejich otec Max Witthuhn zamkl po hádce s manželkou v jednom pokoji jejich rodinného domu. Drew tehdy chodil do osmé třídy a toho dne byl na školním plese. Davidovi bylo osmnáct, ze všech sourozenců byl nejstarší, a tak to byl on, kdo musel rozrazit dveře, když domem otřásl výstřel z brokovnice. Zakryl ostatním členům rodiny vlastním tělem výhled a sám vstřebal to, co v pokoji viděl z otcova vystřeleného mozku. Otec spáchal sebevraždu dva týdny před Vánoci. Tato zkušenost jako by zbavila Davida jistoty. Od té chvíle se utápěl ve váhavosti. Jeho ústa se čas od času usmála, ale jeho oči nikdy.
Ale pak se seznámil s Manuelou a opět získal pevnou půdu pod nohama.
Na dveřích ložnice visel její svatební závoj. V domnění, že by jim mohl poskytnout stopu, se na něj policisté Davida zeptali. David jim vysvětlil, že závoj tam visel natrvalo coby vzácná sentimentální vzpomínka. Jeho přítomnost prozrazovala, že i Manuela v sobě měla jemné stránky, přestože je znalo jen pár lidí – a teď už je neměl poznat nikdo.
Drewova snoubenka studovala zdravotní školu. Nabídla se, že Drewovi pomůže s úklidem místa činu. Později se vzali, měli dva syny a po osmadvaceti letech manželství se rozvedli. I v nejtěžších chvílích jejich vztahu dokázala Drewa dojmout vzpomínka na to, jak mu toho dne pomáhala; na tento projev nevýslovné laskavosti nikdy nezapomněl.
Přinesli si lahve s bělidlem a kbelíky s vodou. Nasadili si žluté gumové rukavice. Byla to špinavá práce, ale Drew neuronil ani slzičku a zachoval si nevzrušený výraz. Snažil se chápat tuto zkušenost jako šanci něco se přiučit. Policejní práce volala po striktně diagnostickém přístupu. Člověk musel být tvrdý, i když právě smýval z mosazného rámu postele krev vlastní švagrové. Za necelé tři hodiny zbavili dům veškerých stop násilí a uklidili ho tak, aby se do něj David mohl vrátit.
Když byli hotovi, Drew odnesl zbylé čisticí prostředky do kufru, posadil se za volant, zasunul klíč do zapalování, ale náhle ztuhl, jako by cítil nutkání kýchnout. Jeho těla se zmocňoval zvláštní, těžko udržitelný pocit. Možná to bylo vyčerpání.
Ne, nerozpláče se. To je vyloučené. Ani si nedokázal vzpomenout, kdy plakal naposledy. Nebylo mu to podobné.
Otočil se a zadíval se na dům číslo 35. Vrátil se ve vzpomínkách do dne, kdy k tomuto domu přijížděl poprvé. Vzpomněl si, co mu tehdy blesklo hlavou, když seděl v autě a chystal se vstoupit dovnitř.
Brácha to fakt dokázal.
Z úst se mu vydralo tlumené vzlyknutí a Drew konečně přestal s návalem emocí bojovat. Opřel se čelem o volant a rozplakal se. Nebylo to zajíkavé štkaní, ale průtrž brutálního žalu. Neovladatelná. Očistná. V autě páchl čpavek. A krev zpod nehtů měl Drew vymývat ještě několik dní.
Nakonec si řekl, že se musí sebrat. Měl u sebe maličký předmět, který musel předat kriminalistům. Našel ho pod postelí. Zřejmě ho přehlédli. Byl to kousek
Anotace:
Když všechny stopy vychladly, když byly krabice s důkazy uloženy do skladu a některé spisy skartovány, když už si neznámý sadistický predátor myslel, že unikl spravedlnosti, objevila se po třiceti letech nenápadná žena, která se rozhodla, že to tak nenechá.
Byla to novinářka, jmenovala se Michelle McNamara a byla posedlá dosud nevyřešenými zločiny. Uměla psát, uměla si dávat věci do souvislostí, byla metodická, umanutá, trpělivá a dokázala přesvědčit policisty, že jim může být prospěšná. Netoužila po slávě, ale po spravedlnosti. To ona dala pachateli jméno: Zabiják z Golden State.
Tohle je skutečný příběh o honu na jednoho z nejděsivějších sériových vrahů v dějinách USA, který v 80. letech terorizoval okolí Los Angeles. Tohle je příběh o posedlosti, která autorku této knihy přivedla až k předčasné tragické smrti. Tohle je příběh brutálního predátora, který si myslel, že se mu navěky podaří zmizet ve tmě…
Nakladatel: Mystery Press, originální název: I‘ll Be Gone in the Dark, překlad: Jiří Kobělka, vázaná s přebalem, 416 str., 429 Kč
