Naďa Horáková je autorkou celé řady detektivek, kniha tří detektivních příběhů dostala název Falešná kočička a poprvé vyšla v roce 2012. Nakladatelství MOBA ji v lednu vydalo podruhé a my vám z knihy nabízíme ukázku.
Nevěra, mladé dívky, movití pánové. To je to, co spojuje tři detektivní příběhy Nadi Horákové. Kromě práce učitelky se věnuje psaní detektivek a historických románů. Také je spoluautorkou scénářů a námětů televizního seriálu Policie Modrava.
Přečtěte si ukázku z knihy Nadi Horákové Falešná kočička.
Poručík Adam Vonka si v té koupelně připadal jako v ledovém království. Byla velká, sněhobílá a přepychová, stejně jako byl přepychový celý dům právníka Jana Beneše, který teď zřejmě ležel mrtvý ve vaně. Patrně oběť vraždy. V téhle chvíli však nebylo ještě nic z toho jasné. Pouze to, že ve vaně leží muž, který zemřel včera během odpoledne.
Mrtvý vypadal přímo fantaskně, ostatně celá scenerie působila obdobně neuvěřitelně. Z jeho postavy byly vidět jen chlupaté nohy trčící z vany přes její okraj. Tvář a tělo měl ponořeny pod zamrzlou hladinou, proto ho nemohli ihned identifikovat. Do zásuvky nedaleko vany byla zapojena elektrická šňůra nějakého přístroje, který nyní taktéž spočíval pod hladinou na dně vany. Adam měl špatné tušení, že tím přístrojem bude fén.
Jeden z policistů, kteří stáli vedle něho a taktéž fascinovaně zírali na vanu, se odpoutal od ledové skulptury a zavřel velké francouzské okno vedoucí na balkon. Letošní zima byla nadmíru mrazivá, v noci minus dvacet, přes den se mráz držel na minus devíti. Druhý policista zapnul topení, které někdo stáhl již včera.
„Tak, hoši, nezbývá než čekat,“ povzdechl technik Procházka.
„Jak dlouho?“ zeptal se Adam.
Procházka pokrčil rameny: „Několik hodin.“
Policisté odešli pátrat do ostatních prostor domu a Adam v koupelně osaměl. Nemohl odtrhnout oči od mrtvého, i když většinu z něho pouze tušil. Ledový příkrov, který ho svíral, byl neoblomný a prozradí své tajemství pouze teplu. Zamrzlík, napadlo ho, když muže zamrzlého ve vlastní vaně poprvé uviděl. Infarkt, říkala uklízečka, která svého zaměstnavatele před hodinou našla a v panice si nevšimla té šňůry vedoucí do ledu. Nehoda, napadlo je, když ji zpozorovali oni. Led však neukryl vše. Pár milimetrů pod povrchem zamrzlé hladiny bystré oči technika odhalily něco nazelenalého a na vaně v misce na mýdlo ležela třešeň, rudá a čerstvá, teď v únoru.
Mrazivý dech Johany bylo první, co si Adam spojil, když pochopil, že to něco nazelenalého v ledu je snítka máty. Modlil se, aby ve vaně našli i skleničku. Pokud tam nebude, sbohem dovolená v Alpách, sbohem lyže, sbohem ledovče!
Technik Procházka se vrátil do koupelny s fotkou v ruce a kývl k vaně: „Podívej, to je on!“
Adam uviděl zachovalého pětačtyřicátníka s vysportovanou postavou. Působil sympaticky.
„Sakra,“ ujelo mu, když pochopil, proč mu Procházka tu fotografii ukazuje. Měl hlavu holou jako koleno. „Tak vražda.“
„Obávám se, že máš pravdu,“ přikývl Procházka. „Pokud je v té vaně opravdu on.“
Oba jatí stejnou myšlenkou upřeli své zraky na zelený podvazkový pás, visící na pochromovaném věšáku.
Adam vzal prádlo do ruky a hledal štítek se jménem firmy. Tušení ho nezklamalo. Elinor, česká firma specializující se na drahé luxusní prádlo odpovídající potřebám českých žen, které nemají rachitickou hruď. Zelená hedvábná krajka, módní barva a materiál. Obdobný podvazkový pás viděl nedávno na krásném těle návrhářky a příležitostné modelky Marcely Vajsarové.
Lekl se. Marcelu měl opravdu rád, a že by si zadala s tímto postarším playboyem, se mu jaksi nezdálo. Ale vše nasvědčovalo tomu, že je Marcela a Elinor v průšvihu. Nejen luxusní prádlo, ale i Mrazivý dech Johany na to přímo odkazovaly.
Do koupelny vešla mladá poručice Lucie Lusková.
„Ukaž?“ vytrhla mu z ruky podvazkový pás a její pohled dostal žádostivý výraz, jako by viděla tu nejsvatější relikvii. „Elinor!“ řekla a pak se podívala na Adama: „Tohle navrhuje přece Marcela!“
„No a?“ zeptal se nervózně.
„Ty s ní něco máš?“ kývl technik Procházka k podvazkovému pásu.
„S Marcelou?“ užasl Adam. „Je to žena mého bratrance!“
„Bývalá,“ hlesla Lucie.
„No a?“ ohradil se. „To zrcadlo taky někdo navrhl. A to má být taky podezřelý?“
„Ale nikdo přece neříkal, že je Marcela podezřelá!“ vrhla na něho Lucie rentgenový pohled.
000
000
Byt Věry Kocmanové měl rozsvícená všechna okna. Před vchodem do paneláku stálo několik policistů.
„Co se děje?“ zeptal se Adam kapitánky Ingrid Reboutové.
„Daněk někoho drží v bytě Kocmanové.“
„Koho?“
„Zatím nevíme. Pavel Jacek je na chodbě s policejním vyjednávačem. Chtějí Daňka přesvědčit, aby je pustil dovnitř.“
„Co zásahovka?“
„Už je připravená.“
Najednou k nim přiklusala Lucie. „Na parkovišti je BMW s bratislavskou značkou. Patří Brigitě Martinové.“
„Sakra, tak v tom bytě je ona, nebo…“ usoudil Adam.
„Karel Sukop?“ doplnila Ingrid.
„Sázím na toho Sukopa. Pochybuju, že by Kocmanovou zabila ona,“ řekla Lucie.
„Souhlasím,“ přikývl iAdam. „Jdu k bytu, řeknu to Jackovi.“
„Já zatím ověřím, jestli je Martinová v Bratislavě,“ navrhla Lucie.
Adam vyklusal schody do patra, kde byl byt Věry Kocmanové. Kývl na několik mužů ze zásahovky, kteří již byli připravení vtrhnout do bytu. Policejní vyjednávač Chvátal akapitán Jacek stáli poblíž bytu. Chvátal mluvil přes dveře na Daňka, ale ten mu neodpovídal.
„Jak to vypadá?!“ zeptal se Adam šeptem.
„Víme určitě, že je tam Daněk. Chvátalovi před chvílí odpovídal. Někoho tam drží. Ale nevíme, co chce.“
„Asi Karla Sukopa. Auto jeho snoubenky je na parkovišti udomu. Lucie ověřuje, jestli je Martinová v Bratislavě.“
Vtom Lucie přiběhla. „Martinová má službu vnemocnici. Oničem neví, ani že jí chybí auto.“
Jacek popošel k Chvátalovi: „Asi drží Karla Sukopa, právník z Bruselu, zřejmě milenec Kocmanové.“
„Pane Daňku, víme, že držíte pana Sukopa.“
„Takže víte, že zabil Věru?“ odpověděl najednou Daněk.
„Je jedním z podezřelých…“ odvětil Chvátal opatrně. „Pokud ji zabil, vyšetříme to.“
„Ne, nic nevyšetříte. Nechce se přiznat, prý ji ani neznal!“
„Pane Daňku, pokud to udělal, bude potrestaný.“
„Ale jak? Zabil těhotnou ženskou! Aunás trest smrti není!“
„Sakra…“ hlesl Chvátal.
„Co je?“ zeptal se Jacek.
„Ten Daněk je mstitel. Sukop se nesmí přiznat, že ji zabil. Jak to bude mít Daněk potvrzené, zabije ho. Oko za oko.“
„Šéfe, poslouchejte,“ řekl najednou technik, který zprovoznil odposlouchávací zařízení. Chvátal iJacek si vzali sluchátka.
„Buď rád, že ses jí zbavil,“ říkal právě Sukop. „Byla to mrcha. Jen tahala z chlapů prachy.“
„To není pravda,“ odpověděl Daněk ledově.
„Dyť ani to dítě nebylo tvoje, tak oco ti jde?“ vemlouval se Sukop.
„Bylo. Atys ji zabil!“
„Nezabil jsem ji, už jsem s ní nechodil.“
„To není pravda. Já jsem tě viděl!“ Chvíli bylo ticho.
„Kde?“ zeptal se pak Sukop váhavě.
„Tady!“
„Jak to?“
„Bylo to tak dva týdny předtím, než jsi ji zabil.“
„Nezabil jsem ji.“
„Šel jsem k Věře, ikdyž jsme to neměli domluveno. Aty jsi právě vcházel k ní do bytu. Já jsem teda šel opatro výš, aby sis mě nevšiml. Pak jsem čekal venku. Odcházel jsi za tři hodiny.“
„To byla jen přátelská návštěva,“ odpověděl Sukop zmateně.
„Nebyla, Věra zatáhla rolety od ložnice. To dělala jen večer, když šla spát, nebo když jsme byli spolu v ložnici.“
Sukop neodpověděl.
„Tys ji zabil, protože sis myslel, že to dítě je tvoje, ale ono bylo moje!“
Sukop mlčel. Zřejmě nevěděl, kde je pravda.
„Ale teď už je to jedno, čí bylo! My dva se to nikdy nedozvíme…“ řekl Daněk.
„Jak to myslíš…“
Najednou se v bytě ozval výstřel avzápětí druhý.
Policisté v kuklách okamžitě vtrhli do akce. Vyrazili dveře azajistili byt.
Vzápětí velitel zásahu vyšel z bytu. „Můžete dovnitř, dva mrtví.“
„Sakra…“ zaklel Jacek.
On iAdam vešli do bytu.
Karel Sukop seděl s prostřeleným srdcem na sedačce na místě, kde našli před časem Věru Kocmanovou. Daněk seděl na křesle proti němu s dírou ve spánku. Revolver ležel na zemi vedle Daňkovy pravé ruky.
„Toho Daňka jsme podcenili,“ povzdechl Adam. „Věděl víc, než nám řekl, apátral na vlastní pěst.“
„Adame, jeď teď hned do Bratislavy. S tamějšími kolegy uděláš domovní prohlídku uBrigity Martinové. Domluvím to s prokurátorem as Bratislavou. Možná budeme mít štěstí aněco najdeme. Já s techniky si vezmu na starost jeho byt tady vBrně apočítač.“
Brigita Martinová s policisty ochotně spolupracovala, ikdyž byla noc aikdyž bylo zřejmé, že s ní smrt jejího snoubence ipodezření, že je vrah, pořádně otřásly. Ovšem otřesený byl iAdam, když vstoupil do jejího bratislavského bytu. Na stěně v její pracovně totiž visely stejné svícny ve tvaru kříže, jako měla doma Věra Kocmanová.
„Kde jste je vzala?“ zeptal se.
„Koupili jsme je s Karlem před dvěma roky na Krétě,“ odpověděla.
„Můžeme je prohlédnout?“ zeptal se, ikdyž měli povolení k domovní prohlídce. Brigita přikývla.
Adam se obrátil na technika: „Podívejte se, jestli na nich není krev.“ Technik přejel infralampou jeden z křížů apak druhý. Zavrtěl hlavou.
Brigita všechno sledovala azdálo se, že se k něčemu rozhoduje. „Co vlastně hledáte?“
„Vražednou zbraň,“ odpověděl Adam.
„Ten svícen?“
„Odpovídá smrtelné ráně.“
„Podobné máme ještě na chatě,“ řekla tiše.
„Můžeme se tam podívat?“ zeptal se napjatě.
„Musím si vzít klíče od matky,“ odpověděla ana jeho tázavý pohled dodala, „patří jí. Rodiče se rozvedli před pár lety amatka si vzala tu chatu.“
„Dobře, buďte tak laskavá.“
Vzala mobil apoodešla k oknu. Někomu volala. „Počká na nás na chatě,“ řekla, když dotelefonovala.
000
000
Petr zaparkoval před domem, kde měla realitka sídlo, vedle Břetislavova auta apodíval se do oken kanceláře. Svítila. Blázen, pomyslel si. On je fakt workoholik. Vystoupil z auta, ale váhal. Moc chutí mluvit s Břéťou neměl. Nevěděl, jestli si dokáže udržet odstup po tom, co se od Alžběty dověděl.
Odemkl vchod avyběhl po schodech do prvního patra. Prázdný dům působil hrozivě. Za dveřmi jedné z kanceláří, které v něm sídlily, uslyšel hrčení faxu. Ti lidi jsou snad šílení, kdo může posílat fax v pátek v noci!
Odemkl dveře realitky, prošel Terezinou kanceláří abez zaklepání vtrhl do Břéťovy kanceláře.
Snažil se nasadit bodrý tón.
„Břéťo, sakra, co nebereš tele…“
Jeho pohled utkvěl na těle ležícím na zemi aobrovský úlek přerušil jeho výtku. Ztuhl, ale ihned se vrhl ke svému strýci. Položil třesoucí se prsty na jeho krční tepnu. Pochopil, že veškerá pomoc je marná.
Břetislav ležel na zádech s otevřenýma očima, v nichž se ještě zračil úžas, s hlavou v kaluži sražené krve. Kousek od něho, jakoby odhozená, povalovala se golfová hůl. Její kovová hlava byla také od krve.
Petr opatrně vstal avytáhl z kapsy mobil. Než zavolal policii, mobil mu dvakrát spadl na zem. Rozechvělé prsty ho takřka neposlouchaly.
Nadporučík Adam Vonka zastavil před bytem kapitánky Reboutové. Ingrid již stála před domem aprohlížela si noční oblohu.
„Tak co to je dnes?“ zeptala se Adama hned při nastupování.
„Vražda v realitní kanceláři Rajal,“ odpověděl. „Nějaký Břetislav Myška, našel ho jeho synovec před čtvrt hodinou. Kluci už jedou.“
„Já se na to vybodnu, proč zase já!“ řekla Ingrid. „Jára řádil jak tajfun. V pondělí máme jet na dovolenou.“
„Třeba to vyřešíme do té doby,“ nadhodil Adam optimisticky.
„Tím oblbuj veřejnost,“ odpověděla Ingrid. „Proč já?“
„Nejsou lidi,“ pokrčil Adam rameny. „Někteří jsou na dovolené mimo republiku aPavel Jacek dostal neštovice, když byl na besedě v mateřské školce, amajor Sedlák zítra přece vdává dceru,“ připomínal jí Adam. „ Kdo je ve městě, má smůlu. Já měl právě taky něco rozdělaného.“ Nostalgicky povzdychl aalespoň v duchu se vrátil do něžného objetí své přítelkyně.
„Buď v pohodě,“ uklidňoval pak Ingrid. „Hele, v pondělí můžeš odjet. Přiberu Zajdu aJílka.“
„Ne, nějak to Járovi vysvětlím,“ zavrtěla hlavou, že rozdělaný případ nepustí. „Aspoň aby to byla pořádná vražda avrah byl smrdutý skunk.“
„S tou Noskovou mě to mrzí,“ podotkl Adam. „Taky se mě to dotklo, nemysli.“
„Spravedlnost má fakt někdy zavázané oči, hlavně když je soudce arogantní necita,“ řekla Ingrid. „Kdyby hned neodjel taky na dovolenou, měl bys tady další vraždu. Já myslela, že ho v té soudní síni odstřelím, vola.“
„Nosková měla smůlu, že ji dostal Slavíček apo odvolání Janda,“ souhlasil Adam. „Kdyby ji soudila ženská, asi by z toho vyvázla líp.“
„Já nechápu, jak se ti chlapi k tomu mohli tak blbě postavit,“ řekla Ingrid. „Ty její výpovědi byly tak šílené, že by měla spíš dostat metál, že toho zmetka odkrouhla.“
„No jo, ale ona to naplánovala. Kdyby ho zabila v afektu, bylo by to jiné. Ale ona si na něho počkala, když byl jak dělo anemohl se bránit.“
„Co ty otom můžeš vědět…,“ odpověděla Ingrid. „Roky ji mlátil, roky se třepala, až přijde domů achytne ho rapl. Znásilňoval ji, nadával, bil, terorizoval. Nechápu, že to neudělala dřív.“
„Jenže neměla svědky. Nikomu nikdy nic neřekla, nikdo ji neviděl s modřinami. Nikdy nikdo neslyšel, že by byl unich v bytě kravál. Mohla si to všechno vymyslet.“
„No to by musela mít dost zvrácenou fantazii, aby si to vymyslela,“ řekla Ingrid. „Četl jsi protokoly?“
„Jen kousek. Bylo mi z toho špatně. Jsem rád, že jsem to nedostal.“
„Víš, jak to dělal, aby nebyl slyšet její nářek?“ zeptala se Ingrid.
„Pustil nahlas rádio,“ řekl Adam. „A většinou jen dopoledne, když byl barák prázdný.“
„Přesně tak,“ odpověděla Ingrid azatnula pěst. „A teď on je oběť aona zavilý vrah, který si naplánoval, že už to dál nebude snášet.“
„Měla se tehdy nechat nejdřív zbít, než ho zabila,“ řekl Adam. „Měla by alespoň nějaké alibi.“
„A v práci to byl prý nejgalantnější anejmilejší společník,“ řekla Ingrid. „Bastard. Tohle už nechci nikdy zažít, takový případ. Ta Nosková byla naprosto apatická, zlomená. Ona byla vlastně ráda, že je ve vězení aže s ní někdo vůbec mluví. Ahodně si nechala pro sebe. Myslím, že neměla už ani sílu otom mluvit.“
„Měli přece dcery,“ vzpomněl si Adam.
„Jo, v patnácti vypadly na intr abrzy se vdaly,“ řekla Ingrid. „A před nimi byl ten nejsladší otec. Vůbec nevěřily, že by se něco takového unich doma dělo. Aneúnosné to prý začalo být, až se holky odstěhovaly úplně. To vydržela deset let.“
„Proto se nebudu ženit,“ řekl Adam. „Nikdy nevíš, na koho natrefíš. Ahele, řeknu drb, ale ode mě to nevíš!“
„Tak povídej!“ ožila Ingrid.
„Soudce Janda svou ženu bije.“
„Ne!“ vydechla Ingrid.
„Jo,“ ujišťoval ji Adam. „Jenže je v tom háček.“
„Jaký?“
„Ona to má prý tak ráda,“ špitl Adam.
„No, pak se nedivím, že soudil, jak soudil,“ vzdychla Ingrid.
„Měla bys to hodit za hlavu. Nemá cenu se v tom stále přebírat.“
„Nějak mě to zasáhlo. Tohle nezapomenu do smrti. Takovou bezmoc jsem ještě nezažila.“
„Jsme tu,“ řekl Adam azastavil vedle policejního auta.
Venku byl klid, ale okna domu, v nichž byla realitní kancelář Rajal, svítila aza zataženými roletami se míhaly stíny postav.
Na chodbě potkali soudního lékaře Bílého.
„Tak kdo to dnes kočíruje?“ zeptal se.
„Já,“ řekla Ingrid.
„Tak oběť je pětačtyřicetiletý muž,“ chrlil ze sebe Bílý. „Roztříštěná hlava, vražedný nástroj je golfová hůl, smrt nastala někdy mezi devátou apůl desátou. Naštěstí ho našli brzy. Na hlavě má ještě odřeninu staršího data, tak středa, čtvrtek. Žádné známky zápasu, žádný nepořádek. Žádná jiná zranění. Byl v dobré tělesné kondici. Udržovaný, vypadal mladě. Netipl bych mu ani čtyřicet. Zbytek jako obvykle.“
„Dík,“ řekla Ingrid.
„Tak se držte, čau,“ kývl doktor Bílý asbíhal po schodech.
Ingrid s Adamem vešli do kanceláře. Výjezdovka se již činila. Muž ležící na podlaze v další kanceláři vypadal opravdu ipo smrti dobře.
„Plejboj,“ řekla Ingrid aprohlížela si jeho ihůl ležící opodál. „Škoda ho.“
„Jen počkej se soudy,“ upozorňoval ji Adam. „Pro nic za nic by ho nikdo nezabil.“
„To vypadá na afekt,“ usoudil technik. „Jediná rána tou holí. Možná se hádali aněkoho chytil amok apřetáhl ho. Asi ho ani zabít nechtěl, ale podařilo se mu to.“
„Co je zač?“ zeptal se Adam.
„Majitel téhle realitky, apodržte se, zítra, vlastně už dnes ráno, se měl ženit,“ řekl technik. „Vedle sedí jeho synovec. Trochu se sesypal, tak opatrně, ať ještě nevoláme záchranku.“
Adam otevřel dveře do vedlejší místnosti, která s kanceláří mrtvého sousedila. Objevilo se něco jako šmajchlkabinet. Dřevěné obložení dodávalo intimní atmosféru stejně jako luxusní nábytek, kterému vévodila svůdná pohovka. Na ní však teď jako hromádka neštěstí seděl asi třicetiletý muž se sinalou tváří.
„Dobrý den. Já jsem kapitánka Reboutová ato je nadporučík Vonka. Povedeme vyšetřování. Avy jste?“
„Petr Elmer, synovec Břé… zavražděného,“ představil se.
Ingrid připadalo až dojemné, jak ten mladý muž přešel na jejich terminologii.
„Prosím řekněte, co se stalo,“ požádala ho Ingrid aposadila se do křesílka proti němu. Adam si sedl vedle něho na pohovku.
„Jel jsem za ním sem, protože nebral telefony,“ řekl Petr.
„Proč jste mu volal?“ zeptal se Adam.
„Já ne,“ zavrtěl Petr hlavou. „Já jsem už spal. Požádala mě oto moje matka. V půl deváté sem jel pro prstýnky, které tu zapomněl, astále se nevracel anebral ani telefony. Měla starost.“
„V kolik hodin jste ho našel?“ zeptala se Ingrid.
„Bylo tři čtvrtě na jednu,“ řekl Petr.
„Býval v práci často do noci?“ pokračoval Adam.
„Občas,“ přikývl Petr. „Jak bylo potřeba. Když byl frmol, zůstávali jsme tu všichni.“
„Takže vy tu ipracujete?“ chtěla vědět Ingrid.
„Je to rodinný podnik,“ přikývl Petr. „Já se strýcem jsme byli společníci. Pracuje tu ještě můj bratr aTereza Zoubková. Taky občas teta Ester aobčas vypomáhá iBeata. Máme iněkolik externích pracovníků.“
„Prý se měl ženit,“ nadhodil Adam.
„Ano, zítra. Vlastně dnes.“
„Koho si měl brát?“ zeptala se Ingrid.
„Alžbětu.“
„Můžete nám o ní říct něco víc?“ požádala ho Ingrid.
ANOTACE:
Nevěra, mladé dívky a movití pánové, to vše spojuje tři detektivní příběhy odehrávající se v Brně. Mrazivý dech Johany začíná bizarní smrtí protřelého právníka. A co s ní mají společného pověst o Ledové Johaně, oblíbený míchaný nápoj a krásná Marcela, návrhářka luxusního prádla, musí vypátrat nadporučík Adam Vonka. Falešná kočička dá odpověď na to, proč byla zavražděna účetní mezi policisty oblíbené restaurace a proč i policisté mohou mít máslo na hlavě a tajit své hříchy. Ve Zlatém mámení policisté řeší smrt majitele realit, zavražděného den před vlastní svatbou.
Nakladatel: Moba
