Tři nerozlučné přítelkyně, jedno tajemství… a vražda spojují thriller Michele Campbell Vždycky je to manžel. Přečtěte si ukázku z knihy.
„Jestli se vám líbily Sedmilhářky od Liane Moriarty, zařaďte si tento thriller na první místo ve svém seznamu… Až do úplného (a opravdu šokujícího) konce nebudete tušit, kdo je vrah,“ chválí román Michele Campbell Vždycky je to manžel renomovaný zpravodajský portál Today.
Pochvalně se o knize vyjádřila také další média a autorčiny kolegyně – např. Shari Lapena, autorka bestselleru Manželé odvedle, či B. A. Paris, která dobyla srdce čtenářů na celém světě románem Za zavřenými dveřmi…
Michele Campbell mistrným způsobem vykresluje v románu Vždycky je to manžel historii jednoho nevšedního přátelství a společné viny. Příběh plný zvratů a nečekaných odhalení vás nenechá vydechnout a až do samotného konce se budete ptát, jestli je vrahem jako vždy manžel, nebo to tentokrát bylo všechno úplně jinak…
Přečtěte si ukázku z knihy:
Současnost
Večer jejích čtyřicátých narozenin
Klopýtala temným lesem a ze stromů jí do vlasů a na večerní šaty pršely kapky deště. Boty měla obalené blátem a třásla se zimou.
„Hej,“ zavolala. „Tohle je šílené. Boty mám úplně promočené.“
„Už je to jen kousíček.“
Byla udýchaná a příšerně ji bolely nohy. Jestli zakopne a upadne, rozhodně to nebude dobré pro miminko. Prošli zatáčkou. Konečně viděla před sebe a najednou věděla, kde jsou. Když spatřila přízračný obrys tyčící se v dálce, zůstala stát jako přimražená.
„Proč?“
„Ty víš proč.“
Během pár minut došli k patě mostu. Do obličeje jí foukal mrazivý vítr, který s sebou nesl vůni rozkládajícího se listí a ledově studené vody. Přes most teď byly rozestavěné zábrany, které blokovaly vstup, společně s řadou výstražných nápisů. Nebezpečí. Soukromý majetek. Zákaz vstupu. Ty značky tam byly z bezpečnostních důvodů, ale pokud ona věděla, místní mládež se stále nadšeně vrhala z mostu do řeky. Čím víc lidí tu zemřelo, tím větší to byla výzva. Mladí neznají strach; ve svém věku ještě nemají zkušenosti. Měla by jim to osvětlit. Někdo zemře a životy těch, co zůstanou naživu, se navždy změní.
„Nevím, co se snažíš dokázat tím, že jsme zrovna tady,“ řekla a hlas se jí chvěl pláčem. Ale neotočila se.
Udělali pár kroků dopředu, překročili starý polorozpadlý kovový plot a šli dál, až došli k místu, kde dřív býval střed mostu. Tady to bylo. Ta propast, do které se zřítil tehdy, když zmizel navždy. Podívala se dolů a viděla, jak se voda valí přes kameny. Radnice měla snahu otvor zakrýt sbitými prkny, ale celkem to odflákli. Během let to tady „opravovali“ mnohokrát, ale nikdy nenašli dost peněz na tu jedinou opravu, která by měla smysl, tedy na to, aby celý ten zpropadený most jednou provždy strhli dolů. Voda dole pod nimi vířila a pěnila. I přes bušení svého srdce slyšela ten hukot až nahoru.
„Ne,“ řekla a odstoupila dál od okraje.
„Běž a skoč.“
„Běž… a skoč?“
„Běž a skoč. Sama víš, že to chceš udělat.“
O dvacet dva let dříve
„Jenny, ty jsi totální pruda,“ řekla Kate do vrčení elektrického větráku a zastavila ruku se sirkou asi na vzdálenost jednoho prstu od špičky jointu.
Byla sobota večer a škola začínala v pondělí. Dívky se povalovaly na novém nábytku, který zcela zaplnil společnou část pokoje číslo 402. Jennyin otec a bratr odnesli zapáchající gauč a nastěhovali sem pohovku a křeslo se sladěným zdobením. Oba kusy byly čalouněné sytě růžovým semišem. Kate nový nábytek okamžitě prohlásila za „měšťácký“; to jí nicméně nijak nebránilo povalovat se na něm ve svém krátkém hedvábném pyžamku a s kelímkem kapučína z Hemingway’s na holém břiše celé odpoledne a do nekonečna se společným telefonem vybavovat s klukem, kterého znala z internátu a který byl teď na univerzitě v Jižní Karolíně. (Bože, ta holka bude mít takový účet za telefon, že ji nejspíš budou muset nahánět, aby ho zaplatila, jenže na Kate jste prostě nemohli být naštvaní.) Všechny tři se měly chystat, aby vyrazily ven, ale místo toho se Aubrey cítila jako spoutaná. Vlastně se tak cítily všechny – byly přemožené horkem a zaplavené oranžovorůžovým světlem zapadajícího slunce, které sem pronikalo střešním oknem.
„No, jak chceš,“ řekla Kate.
Povzdechla si a sfoukla sirku. Aubrey obdivovala Katiny jemné ruce. Na dokonale zastřižených nehtech zářil nebesky modrý lak a na vnitřní straně zápěstí jedné ruky měla vytetované hvězdičky.
„Zvládla jsem celou střední bez toho, abych se dostala do maléru, a rozhodně na tom nehodlám nic měnit,“ řekla Jenny.
V jejím hlase ale nebylo žádné nepřátelství. Všechny tři byly letargické a spokojené, když se jen tak povalovaly a tlachaly, aniž by něco důležitého řekly. Předpověď počasí hlásila bouřku, ale ta ještě nepřišla a vzduch, který proudil dovnitř otevřeným oknem, byl těžký a vlhký.
„Jenom pro informaci, jak přesně by nás měli chytit?“ zeptala se Kate.
„Větrák ten zápach nijak nezachytí. Nafouká ho to rovnou do chodby. Já tě nesoudím. Kuř si, co chceš, ale jestli to budeš dělat tady a ucítí to ta holka, co má na starosti dozor, budu z toho mít problém i já.“
„Ta Asiatka? Ta by nás nikdy nenapráskala.“
„Co s tím má co dělat to, že je Asiatka?“
„Nic. Je to nějaká bezvýznamná postgraduální studentka biochemie. Kdyby se na mě jen křivě podívala, nechám jí hned sebrat stipendium. Copak nechápeš ten druh ochrany, který přináší fakt, že bydlíš se mnou?“ řekla Kate.
„No tak přesně o ten druh ochrany já vůbec nestojím. Neschvaluju to.“
„Božínku, ty jsi taková idealistka,“ líně se protahovala Kate.
„Holky, už je po osmé,“ řekla Aubrey, „neměly bychom vyrazit ven?“
Měly za sebou čtyři vražedné dny povinných seznamovacích aktivit – teambuildingové túry, přednášky o sexuálním obtěžování, kurzy IT, kde jim vysvětlili, jak používat knihovnickou databázi Carly. Každý večer nechala některá kolej nebo klub dovézt pizzu, objednali kapelu a pozvali celý kampus. Dnes ale začínaly ty pravé orgie. Dnes se konal první mejdan na chlapeckých kolejích.
Ulice, ve které koleje stojí, bude zářit jako Times Square a bude plná sexy studentů vyšších ročníků, kteří vyrazili na lov čerstvého masa v podobě dívek z prváku.
„No, jestli tady slečna úzkoprsá vůbec půjde,“ řekla Kate, ale v hlase jí zněl laskavý tón.
„Přemýšlím o tom,“ řekla Jenny.
Aubrey se zvedla a natáhla se po svých teniskách.
„Ani se nehni,“ řekla Kate. „Takhle brzo vylézají jen slepice. A rozhodně nikam nepůjdeš střízlivá. Ne jestli chceš jít se mnou. Tam, odkud pocházím já, věříme na předpřípravu. Momentík.“
Kate vyskočila a odplula do svého pokoje.
„Už sis zapsala kurzy?“ zeptala se Jenny líně a kontrolovala svou manikúru.
„Myslela jsem, že je na to čas do konce příštího týdne,“ řekla Aubrey, která se svalila zpátky na gauč.
„Ne když si chceš zapsat něco oblíbeného,“ řekla Jenny. „Oblíbené kurzy se plní rychle. Řekni mi, o čem uvažuješ, a já ti řeknu, jestli se máš bát.“
„Nevím. Možná renesanční malíři. Nebo literatura outsiderů – slyšela jsem, že profesor, který to přednáší, je vážně skvělý. Jo a francouzské filmy nové vlny nebo východní náboženství. Je toho hrozně moc.“
Jenny se zamračila. „Co chceš jako s takovými kurzy dělat?“
Kate se vrátila s lahví tequily a třemi papírovými kelímky.
„S jakými kurzy?“ zeptala se.
„Aubrey přemýšlí o tom, že si zapíše renesanční malíře a další hromadu pitomin,“ řekla Jenny s úsměvem.
„Pitomin?“ řekla Kate a smála se. „Ty jsi fakt pako.“
„Chceš říct, že ty kurzy nejsou praktické,“ řekla Aubrey. „Já to chápu, ale když už jsem na Carlisle, proč bych neměla studovat věci, které mě inspirují?“
„Hm, třeba proto, abys potom sehnala práci?“ řekla Jenny.
„Totální nuda,“ řekla Kate.
„Pronesla dívka, která má vlastní svěřenecký fond,“ řekla Jenny.
„Je mi jasné, že jsi proti mně zaujatá, Jenny Vegová, ale já ti odpouštím. Jé, mám nápad. Zapíšu si renesanční malíře taky, Aubrey. A potom můžeš o prázdninách přijet do New Yorku a zajdeme do Metropolitního muzea umění a prohlédneme si ty obrazy naživo,“ řekla Kate.
„Ty obrazy jsou živé?“ zeptala se Aubrey.
„Ty, na kterých jsou akty, ano.“
Smály se, protože měly radost z toho, že jsou tak chytré. Kate chrstla do každého kelímku řádnou dávku tequily, čímž se do parného obývacího pokoje uvolnil závan alkoholu. Jenny zkroutila v reakci na ten zápach obličej, ovšem Kate to pochopila jako komentář k jejímu pozvání.
„Nezáviď, taky můžeš přijet do New Yorku,“ řekla Kate a vrazila Jenny kelímek do ruky. „Mým životním cílem je trochu tě uvolnit. Hned jak se pořádně ztřískáš, vyrazíme ven a seženem ti chlapa.“
Jenny si se smíchem odfrkla a obrátila oči v sloup, ale kelímek si vzala. Na střešní okno začaly bubnovat těžké kapky a Jenny se zvedla, aby okno přivřela. Další hodinu strávily pitím tequily a vzájemným líčením. Tedy spíš Jenny a Kate líčily Aubrey. Aubrey tenhle gen všech žen a dívek postrádala. Nikdy ji nezajímaly obchodní domy ani pulty s kosmetikou. Nikdy se nenaučila triky, díky kterým jsou holky pro kluky atraktivní. Do vínku naštěstí dostala vysokou štíhlou postavu a symetrické rysy, ale sama sebe viděla jako obyčejnou holku, co připomíná králíka. Obočí a řasy měla tak bledé, že prakticky nebyly vidět, její vlasy byly rovné a chování ostýchavé. Spolubydlící ji změnily. Pod jejich vedením rozevřela oči, vtáhla dovnitř tváře, našpulila rty. Lechtání štětců na obličeji, pach alkoholu v jejich teplém dechu, to všechno na ni působilo až surreálně. Nebo to byl možná jen účinek vypité tequily. Když se Aubrey podívala do zrcadla, nepoznávala se. Udělaly z ní krásku s dramatickýma očima a nádhernými lícními kostmi.
Když se konečně vykolébaly z domu na náměstí, bylo po dešti a výrazně se ochladilo. Obloha byla indigově modrá, vzduch sladce voněl a Aubrey se cítila jako nový člověk. Také vnímala začínající tupou bolest hlavy, ale to jí bylo jedno. Půjčila si nádherné kraťasy a sexy tílko. Díky novému vzhledu si připadala odvážně a s takovým pocitem nemůžete dělat nic jiného než si vyrazit a zaflirtovat s pár studenty z chlapeckých kolejí.
Kate měla seznam večírků seřazených podle míry prestiže. Bylo důležité, aby byly vidět na těch správných.
„Společenský život v kampusu řídí bratrstva z klučičích kolejí,“ vysvětlovala Kate, když se opatrně vyhýbaly loužím. „Až budeš na jaře chtít, aby tě přijaly do nějakého sesterstva, všichni budou vědět, co si o tobě myslí v bratrstvu a to je důležité. Ne pro mě, já se dostanu, kam budu chtít. Ale u holek jako vy, které nemají žádné konexe, může rozhodnout právě to, že si o nich kluci myslí, že jsou skvělé a na mejdanech zábavné.“
„Ale no tak, jaký máme rok, 1954?“ řekla Jenny.
„V roce 1954 na Carlisle žádné ženy nebyly,“ řekla Kate.
„Přesně tak. Zamrzla jsi v čase, Kate. Jestli budu chtít do nějakého sesterstva, což zatím nevím, bude to proto, že se chci spojit s lidmi. Rozhodně ne proto, že by mi zbla záleželo na tom, co si o mně myslí nějakej blbej retard z bratrstva.“
„Neposlouchej ji. Zkazí ti celou zábavu,“ řekla Kate.
„To je teda zábava,“ řekla Jenny. „Tohle přesně jsou ta místa, kam holka vleze, a když vyjde ven, je pokrytá tělními tekutinami.“
„To zní jako bezva zábava,“ řekla Kate.
Došly na úplný konec náměstí a prošly přes Eastman Commons, kde bylo ještě stále cítit kysané zelí, které bylo k večeři. Na druhé straně začínala široká třída Dunsmore Avenue, která vedla od hlavního náměstí k Vědeckému náměstí a jezdila po ní auta. Chodníky po obou stranách Dunsmore Avenue byly plné neur valých opilých studentů, kteří mířili ke chlapeckým kolejím. Na rohu Livingston Street – což bylo oficiální jméno pro ulici s kolejemi pro chlapce – už dav přetékal. Studenti ignorovali červenou na semaforech a procházeli mezi auty, jen aby už byli na mejdanu. Řidiči, kteří na ně troubili, byli odměněni vesele vztyčenými prsty a hromadou slovních výlevů. Kate sestoupila z chodníku a táhla Jenny s sebou.
„No tak, nebuď takový morous.“ Běžely přes křižovatku, vyhýbaly se autům a smály se.
„To si jako myslíš, že jsem ještě nikdy nešla na červenou?“ řekla Jenny na druhé straně. Všechny tři sotva popadaly dech.
„Přesně to si myslím,“ řekla Kate.
„A nejspíš si taky myslíš, že jsem ještě panna.“
„No a nejsi?“
„Ne,“ řekla Jenny. „Ne že by ti do toho něco bylo.“
„Jsem tvoje spolubydlící, takže mi do toho něco je,“ řekla Kate. „No a mimochodem – to ty jsi s tím začala. Budu hádat. Nějaký společensky uvědomělý mormonský chlapec z toho tvého motivačního tábora. Vysoký, hubený, brýle?“
„Mormoni nesmějí mít předmanželský sex,“ vložila se do toho Aubrey. „To vím, protože v Nevadě je jich hodně.“
„Byl to jeden kluk ze střední,“ řekla Jenny. „Hokejista,“ dodala, aby Kate vyprovokovala.
„Hokejista, vážně? To kecáš! Nikdy ses o něm nezmínila.“
„Nebudu ti přece vyprávět celý svůj životní příběh.“
„Kde ho schováváš? Chci vidět fotku. Tak to vyklop, okamžitě.“
„Po maturitě jsme se rozhodli, že si dáme pauzu. Víš jak, že si prostě dáme volnost.“
„To je od tebe fakt velkorysý. Se mnou se teda žádnej kluk nerozejde, dokud k tomu mám co říct. To spíš dřív umře – žalem.“
Aubrey se ulevilo, že dav zhoustl do té míry, že musely přestat mluvit a soustředily se na průchod vpřed. Kate by se hned vzápětí zeptala jí a ona nechtěla přiznat, že je v jejich partě jediná panna. I bez toho bylo špatně všechno, co dělala nebo říkala.
Kate je vedla směrem k domu spolku Sigma Sigma Kappa, který měl údajně ty nejlepší mejdany v ulici. Dům byl bílý jako svatební dort, měl arkádový vstup a elegantní balkony a byl největší a nejkrásnější ze všech velkých a krásných kolejních domů, které Livingston Street lemovaly. Byl to dům elitního bratrstva, kde bydleli ti nejbohatší chlapci s nejlepšími auty, oblečením a známostmi, kteří měli největší šanci, že po univerzitě skončí v investičních bankách a budou se pyšnit všemi potřebnými atributy pro status potenciálního manžela. Taky byli považováni za nejhezčí, ale chlapci z bratrstva Delta Kappa Gamma, kde se sdružovali sportovci, jim v tomhle ohledu hodně šlapali na paty. Záleželo jen na vkusu, jak říkala Kate. Se všemi se dá píchat, jen na to musíte jít jinak.
Anotace:
Kate, Aubrey a Jenny se seznámily na vysoké škole a brzy se z nich staly nerozlučné kamarádky, ačkoli byste jen těžko hledali tři odlišnější ženy.
Kate byla krásná, divoká a bohatá. Aubrey pocházela z chudé neúplné rodiny a ze všeho nejvíc chtěla uniknout vlastní minulosti. A Jenny byla nebojácná, ambiciózní a cílevědomá. Přesto se spřátelily a přísahaly si, že je nic nerozdělí.
O dvacet let později ale jedna z nich stojí na okraji mostu a někdo ji nutí, aby z něj skočila.
Jak se to mohlo stát?
Strhující román Michele Campbell sleduje historii jednoho neobvyklého přátelství, ve kterém se snoubí láska s nenávistí. Mohou takto intenzivní city vést až k vraždě? A budou všichni jako obvykle předpokládat, že za zločinem stojí manžel?
Nakladatel: Mystery Press
