Ostrý jako břitva je nový krimi thriller V moci zla Lindy Castillo a v Publishers Weekly! o něm řekli: „Čtenáři budou uchváceni!“ Máme ukázku.
V moci zla je další příběh napínavé krimi série z amišského prostředí v hlavní roli s policejní náčelnicí Kate Burkholderovou, který vychází právě dnes. Z originálu Among The Wicked ho přeložila Lenka Faltejsková.
Přečtěte si ukázku z knihy V moci zla.
Sundám si bundu, pověsím ji na věšák u okna a vklouznu na své místo. „Návštěvy z Úřadu pro kriminální vyšetřování nebo z newyorské státní policie tu moc často nemíváme,“ nadhodím.
„Tomasetti se zmínil, že jste bývala amiška,“ pronese Bates.
„To je pravda. Narodila jsem se tady, v Painters Millu, amišským rodičům. V osmnácti jsem od amišů odešla.“
„Mluvíte tou jejich němčinou?“
„Ano, pensylvánskou němčinu ovládám plynně.“ Začíná mě to dráždit. Udržují mě v napětí. Něco chtějí, ale zdráhají se jít s pravdou ven, bojí se, že odmítnu. Ráda bych, aby přestali chodit kolem horké kaše. „Co přesně pro vás můžu udělat?“
Bates na mě upře pohled přes obroučky brýlí. „Přede dvěma měsíci požádal šerif ze saintlawrenceského okresu – Jim Walker – státní policii o pomoc ohledně nastalé situace v jisté amišské komunitě.“ Kývne k Betancourtovi. „K případu přidělili Franka, ten s Jimem spolupracoval. Před dvěma týdny dostal Jim infarkt. Je na nemocenské a všechno skončilo u ledu. Jenže před třemi dny tam našli mrtvou amišskou dívku. Umrzla v lese pár kilometrů od domova.
Ta amišská osada sahá přes dva okresy, saintlawrenceský a franklinský, tak jsme kontaktovali úřad šerifa z franklinského a případu se ujal šerif Dan Suggs. Dost brzy se ukázalo, že nikdo z nás nemá k rozlousknutí toho případu odpovídající kapacitu.“
Státní policie má obvykle velmi slušný rozpočet a hromadu zdrojů, s nimiž může vypomoct policejním jednotkám z malých měst. V tomto případě však šerif nepotřeboval policejní laboratoř ani databázi. Konečně chápu, proč přijeli za mnou.
„Víme o několika případech, které jste vyšetřovala tady, v Painters Millu, náčelnice,“ pokračuje Bates. „A šlo o skvělou policejní práci.“ Kývne k Tomasettimu. „Mluvil jsem s Johnem o vašich speciálních schopnostech, tak mě napadlo, že byste nám s tím případem mohla pomoct.“
Podívá se na Betancourta. „A protože my s Tomasettim jsme v podstatě jenom doprovod, předávám slovo Frankovi.“
Betancourt ožije. „Jednadvacátého ledna našla dvojice lovců v lese tělo patnáctileté Rachel Eshové, pár kilometrů od jejího bydliště.“
Má trochu jiný styl než Bates. Ten působí spíše jako politik než policista a raději zahajuje rozhovor žertem a zdvořilostní konverzací. Vyšetřovatel nikoli. Zatímco Bates je zdrženlivý, Betancourt je horlivý a bez okolků jde rovnou k věci. Mám dojem, že je mu jedno, jestli někomu pocuchá peříčka.
„Jaká byla příčina úmrtí?“ chci vědět.
„Pitva prokázala, že zemřela na podchlazení. Byla sněhová vánice. Rachel šla z neznámého důvodu ven a umrzla. Toxikologický rozbor prokázal v její krvi stopy oxykodonu.“
„Je dost zvláštní, aby amiška v tomhle věku brala drogy,“ poznamenám. „Šerif má podezření na nějakou levotu?“
„Někde ty drogy vzít musela.“ Betancourt se nahne blíž. „Ještě podivnější ale je, že byla nedávno těhotná.“
„Nedávno těhotná?“ Podívám se z jednoho na druhého. „Jak to myslíte?“
„Koroner během pitvy objevil důkaz, že nedávno přišla o dítě. Našel v ní nějakou zárodečnou tkáň.“
„Samovolný potrat?“ ptám se.
„Spíš přerušení těhotenství.“
„Je k tomu v New Yorku nutný souhlas rodičů?“
Betancourt zavrtí hlavou. „Ne.“
„Měla nějakého přítele?“ zajímá se Tomasetti. „Mluvil s ním někdo?“
„Mluvili jsme se spoustou lidí včetně jejích rodičů, nikdo neví, s kým se scházela. Nedozvěděli jsme se jediné jméno,“ zabručí Betancourt. „Nikdo ji nikdy neviděl s klukem, nikdy o něm nemluvila. Rodina, u které žila, tvrdí, že žádného přítele neměla.“
„Takže nežila se svou vlastní rodinou?“ divím se.
Betancourt zavrtí hlavou. „Prý měla nějaké problémy s rodiči. Přestěhovala se k jiné rodině, taky amišské. V podstatě to vypadá, že nikdo neměl páru, co se s tou holkou dělo.“
„Nebo jen mlčí.“ Zamyslím se nad tím. „Nahlásil někdo její pohřešování?“
Betancourt opět zavrtí hlavou. „Rodina, se kterou žila, si myslela, že utekla zpátky ke svým rodičům. Prý už to jednou udělala. Nikdo nic neověřoval.“
„Amišové řeší své problémy sami,“ podotknu. „Pokud se můžou vyhnout zapojení kohokoli zvenčí – včetně policie –, tak to udělají, ať už je to dobře, nebo špatně.“
„Tentokrát to bylo špatně,“ zabručí Bates.
„Kupodivu na sobě ta holka neměla amišské šaty,“ pokračuje Betancourt.
„Což sice může něco znamenat, ale nemusí.“ Zatváří se nechápavě, proto to upřesním. „V patnácti mohla mít rumspringa, což je takový rituál dospívajících, řekněme. Mladí amišové nemusejí během té doby dodržovat pravidla komunity. Dokud se nedají pokřtít. Dospělí nad tím vesměs přivírají oči.“ Chvíli o tom přemítám. „A co dělala v takovém počasí v lese?“
„Nikdo neví, jestli se tam dostala sama, nebo jestli ji tam někdo odvezl a nechal ji tam,“ odpoví Betancourt.
„Šerif Suggs si stěžoval, že ti amišové nejsou zrovna sdílní,“ poznamená Bates. „Moc nespolupracují.“
„A jaký určil koroner způsob úmrtí?“ chce vědět Tomasetti.
„Neurčil,“ opáčí Bates.
Betancourt přikývne. „Což se Jimovi moc nezdálo a upřímně, ani mně se to nechce líbit. Máme tu mrtvou patnáctiletou holku nadopovanou oxykodonem. Která otěhotněla a byla na potratu a nakonec umrzla v lese. A nikdo nám neřekne ani prd.“
„Jaká je v New Yorku zákonná věková hranice?“ ptám se.
„Sedmnáct,“ odpoví mi Betancourt. „Sice u nás máme určitou věkovou toleranci, ale jestli byl ten, kdo ji zbouchnul, starší o víc než čtyři roky, podle zákona šlo o znásilnění.“
„Vědí o tom potratu rodiče?“ napadne mě.
„Ani netušili, že byla těhotná.“
Tomasetti pokrčí rameny. „Prověřili jste místní kliniky? Doktory z okolí?“
Betancourt s Batesem si vymění pohled. „Podle koronera zřejmě potrat neproběhl na klinice.“
„Podomácku?“ žasnu.
„Nejspíš,“ přikývne Bates. „Sice se nenašly žádné známky infekce ani nic podobného – pro mě je tohle španělská vesnice –, zřejmě ale objevil stopy po nějakém vnitřním poranění. Nic život ohrožujícího, ovšem i tak.“ Pokrčí rameny, pokyne svému společníkovi. „Takže tu máme tohle všechno a pak najednou šerifa navštíví její sousedka.“
Všichni upřou pohled na Betancourta. S vážným výrazem se nahne blíž. „Pár dnů potom, co se našla ta holka, se u Jima Walkera doma zastavila sousedka, která se doslechla o její smrti. Od ní se dozvěděl, že pár týdnů před smrtí měla Rachel v té amišské osadě ‚ošklivé oplétačky‘.“
„Jaké oplétačky?“ chci vědět.
„Podle té sousedky o tom odmítala prozradit něco bližšího, ale prý naznačila nějaké zneužívání a bála se mluvit. Kolem té osady vůbec koluje spousta divných řečí.“
Tomasetti se zavrtí. „Jakých řečí?“
„Takových, co z nich člověku leze mráz po zádech.“ Betancourt vytáhne z kapsy telefon. „Šerif Suggs o tom ví mnohem víc než já. Nebude vadit, když ho dám na hlasitý odposlech?“ Nepočká na odpověď a vyhledá v telefonu číslo. „Dan sem chtěl jet se mnou, ale nemohl se uvolnit. Čeká, že mu zavolám.“
„Samozřejmě.“ Odsunu stranou hromadu složek, aby měl kam telefon položit.
Šerif se po čtvrtém zazvonění ohlásí strohým: „Jo.“
„Jsi na hlasitej odposlech, Dane. Sedím teď v Painters Millu v Ohiu a mám tu náčelnici Kate Burkholderovou.“ Kývne na mě a představí Tomasettiho s Batesem. „Stručně jsem je seznámil se situací v Roaring Springs. Mohl bys nám to přiblížit?“
„Všechno, co máme, jsou jenom povídačky.“ Ozve se zašustění, šerif si posune telefon. „Začnu trochu zeširoka, abyste získali představu o celkové perspektivě. Asi tak před dvanácti lety se několik amišských rodin přestěhovalo z geaugského okresu v Ohiu do míst kousek od Roaring Springs, kde byla kdysi zemědělská usedlost.“
„Geaugský okres není od Painters Millu tak daleko,“ poznamenám.
„My jsme, jen tak mimochodem, ve státě New York, asi třicet kilometrů od kanadských hranic, kousek od Malone.“ Vzdychne. „Každopádně tu ty rodiny během let vybudovaly slušnou osadu a zapadly sem. Byli to spořádaní, dobří sousedé a upřímně řečeno, jejich přítomnost byla pro město výhodná. Místní obchodníci s nima začali obchodovat, prodávat jejich zboží, od vajec přes patchwork až po nábytek. Do Roaring Springs se začali sjíždět lidi ze široka daleka, aby u nich mohli nakupovat. Objevili se turisti. Ale před třema rokama se všechno změnilo. Tenkrát jim umřel biskup a amišové si jako duchovního vůdce zvolili kněze Eliho Schrocka.“
„To jméno mi nic neříká,“ podotknu.
„Podle Schrocka – a těch jeho pár stoupenců – prej předchozí biskup neprosazoval pravidla dost tvrdě, a tak Schrock utáhl šrouby. Slyšel jsem, že hodně razí separaci. Většina amišů přestala chodit do města a prodávat svoje výrobky. Teď se skoro všichni drží stranou.“ Krátce se zasměje. „Což se starostovi vůbec nelíbilo. Vsadil na to, že se z Roaring Springs stane další lancasterskej okres. Jasně, amišové neporušovali zákony a samozřejmě mají právo separovat se, když chtějí.
Jenže jakmile se do čela postavil Schrock, ta jejich komunita jako by se vytratila. Občas jsem někde viděl jejich bryčky a povozy, ale byli jako myšky. Policie s nima nikdy neměla problémy. Žádný sousedský spory, nic takovýho. Vlastně si jich nikdo moc nevšímal, dokud se nenašla ta mrtvá holka.“
„Kde to děvče bydlelo?“ ptám se.
Na druhém konci šustí papíry. „U Abeho a Mary Gingerichových.“
„A co si o nich myslíte?“
„Dost dlouho jsem je vyslýchal. Jsou solidní. Zbožní, nenápadní. Ta zpráva je dost zdrtila, ale měl jsem dojem, že jinak s náma neamišema nechtějí nic mít.“
„Máte nějakou představu, co se mohlo stát, šerife Suggsi?“ zajímám se.
„Dělám šerifa ve franklinským okrese přes šestnáct let. Znám to tu jako svý boty. Ale upřímně, náčelnice, nemám šajn, co se v tý amišský osadě děje.“ Ztěžka vzdychne. „Koukněte, já lidi neodsuzuju za to, jak se oblíkaj nebo čemu věří. A rozhodně nemám nic proti amišům. Jenom tady u nás jsou prostě divní.“
„Konkrétně?“ vloží se do toho Tomasetti.
„Loni v létě přišla do města amiška s asi desetiletým klukem. Pokladní v samoobsluze si všimla, že má ten kluk nohy samou podlitinu. Zavolala nás s tím, že to vypadá jako stopy po bičování. Jeden můj kolega zajel k nim do osady, ale nikdo se s ním nebavil – prostě z nich vůbec nic nedostal. Tak jsme do toho zapojili sociálku. Jenomže těm se nepodařilo najít toho kluka ani tu rodinu.
Pak tu máme dva telefonáty z loňského roku. Anonymní. Nějaká ženská tvrdila, že tam drží lidi proti jejich vůli. Hovory přišly z amišský telefonní budky, která je asi kilometr a půl od osady. Sám jsem tam byl, ale stejně jako v případu toho kluka se mnou nikdo nechtěl mluvit a nepodařilo se mi ani zjistit, kdo nám to volal, ani její tvrzení u někoho potvrdit.“
Betancourt si nesouhlasně odfrkne. „Pověz jim o Schrockovi.“
„Teď jim dělá biskupa Eli Schrock. Sympatickej. Chytrej. Výřečnej. Zbožnej. Všichni si ho tam váží a věří mu. Nebo ho spíš uctívají.“ Odmlčí se. „Ale šušká se, že se ho ovečky bojí. Prej krutě trestá každýho, kdo poruší pravidla.“
„Jak je přesně trestá?“ zajímá se Tomasetti.
„Jednoho chlapíka třeba zavřel do kurníku pro slepice. Nechal ho tam dva nebo tři dny bez jídla. Taky jsem slyšel o jednom klukovi, kterýho zbičoval. Nejmíň jedna rodina odtamtud utekla uprostřed noci a nechali tam všechno, co nepobrali, aby je Schrock nebo jeho stoupenci nechytili.“
„Nějaká obvinění?“ ptá se Tomasetti.
„Pořád totéž, nikdo s náma nechce mluvit. Nikdo nic nenahlásí,“ odpoví Suggs. „Ani jeden. Když se našla ta Eshovic holka, strávil jsem tam spoustu času. Měl jsem s sebou dva lidi, a stejně nám nikdo neodpověděl na jedinou otázku.“
„Jak to v té osadě vypadá?“ chci vědět.
„Tři sta hektarů lesa a orný půdy. Teče přes ně řeka, jsou tam rokliny a strže. V létě je tam zatraceně krásně. Schrock sem dorazil před dvanácti lety a koupil ten pozemek za babku. Nastěhoval se na starou farmu. A tam si v tichosti hospodařil, dokud nezemřel předchozí biskup.“
„Kolik v té osadě žije lidí?“ ptá se Bates.
„Odhaduju to tak na dvanáct rodin. Amišové si tam postavili pěkný domy. Pochopitelně nemají elektřinu. Taky staví stodoly, chovají dobytek a koně. Pár prasat. Pěstujou kukuřici a pšenici. Seno. Nechali si tam přivézt dva přívěsy. Většina rodin má vlastní půdu. Vím to jen ze záznamů daňovýho úřadu. Jinak je těžký něco zjistit, protože se zbytkem města v podstatě vůbec nejsou ve styku.“
Betancourt se podívá na Tomasettiho, na Batese a nakonec na mě. „Šerif si dělá starosti o tamní děti.“
„Hlavně od tý doby, co jsme našli tu mrtvou holku,“ dodá Suggs.
„Kolik dětí tam je?“ ptám se.
„Minimálně čtyřicet do osmnácti let. Když se našla ta Eshová, poslali jsme tam dvě sociální pracovnice. Ale zneužívání, zanedbávání ani podvýživu se jim prokázat nepodařilo. Jenže podle mě se prostě jenom nedozvěděly všechno.“
Tomasetti upírá oči na Betancourta. Tváří se nepřátelsky. „A co přesně chcete po náčelnici Burkholderové?“
Betancourt mu pohled bez mrknutí oplácí. Napětí mi svírá zátylek jako kostnaté prsty.
„Podle mě jsou ty děti v nebezpečí,“ pronese vyšetřovatel. „Myslím, že Shrock ty své ovečky týrá. Jenže lidi se bojí něco říct, a jestli tam nedostaneme někoho, kdo tomu všemu přijde na kloub, za chvíli najdeme další mrtvolu. Nebo někdo zmizí a my to ani nebudeme vědět. Musí tam někdo od nás, proniknout do toho společenství a zjistit, co se dá.“
„Inkognito?“ ověřuje si Tomasetti.
„V ideálním případě,“ potvrdí Suggs. „Potíž je v tom, že nemáme nikoho, kdo by splňoval tahle konkrétní kritéria.“
„Potřebujeme někoho, kdo rozumí amišské kultuře a náboženství. Kdo umí jejich jazyk,“ ozve se Bates.
„Takže ten, kdo tam půjde,“ pronesu pomalu, „by se musel vydávat za amiše a stát se součástí komunity.“
„Přesně,“ přitaká Suggs.
Nastane krátké ticho.
„Proto jste přišli za mnou,“ dodám.
ANOTACE
Policejní náčelnici Kate Burkholderovou požádá o pomoc šerif z newyorského venkova, aby místním pomohla vyřešit záležitost týkající se samotářské amišské osady a úmrtí mladé dívky. Jelikož šerif není schopen překonat zeď mlčení, která stojí mezi amiši a zbytkem místních, požádá o pomoc Kate, která má v přestrojení proniknout do místní komunity. Katin partner, státní agent John Tomasetti, je zásadně proti tomu, aby přijala tak neobvyklý úkol, protože dobře ví, že mezi amiši bude mít Kate velmi omezené možnosti spojení s vnějším světem – a ještě menší možnost přivolat si pomoc. Ale Kate už nemůže couvnout, obzvlášť když v okolí osady kolují znepokojivé zvěsti o ohrožených dětech…
Nakladatel: MOBA
