Případy bezděčného detektivka Oty Finka patří ke zlatému fondu české detektivky. Jaroslav Velinský je psal takřka třicet let a za tu dobu si získaly status klasiky. Prostřednictvím románu Strašidlo minulosti se tak po mnoha letech dostávají čtenářům znovu do rukou. Přečtěte si ukázku z knihy.
Zmizelá dívka. Kosti nalezené v lese. A jeden mladý bezděčný detektiv…
Spisovatel Jaroslav Velinský vytvořil jednu z nejpopulárnějších českých detektivních sérií. Věrně zachycená atmosféra 50. a 60. let minulého století, dokonalý jazykový projev a promyšlená zápletka dělají z každého jednotlivého případu Oty Finka nezapomenutelný čtenářský zážitek. Ostatně román Strašidlo minulosti je toho jednoznačným důkazem.
Přečtěte si ukázku z knihy.
Člověk někdy neví, jak začít.
Andersen, Božena Němcová nebo bráchové Grimmů by se s tím nepárali a rozjeli by to podle svýho zavedenýho mustru: „Byl jednou jeden brejlatej houbař…“
Jenže já nemám šajna, jestli to byl zrovna houbař, a ještě k tomu brejlatej; prostě si říkám, kdo jinej by asi do toho pustýho lesa lez a kdo jinej by se spouštěl do kdejaký podezřelý díry. Totožnost onoho nešťastníka je mi celkem vzato šmafú, jak nonšalantně říká Fanouš Kelner, a vám může bejt šmafú zrovna tak.
Tenhle houbař, v našem případě spíš hypotetickej než brejlatej, je kapánek dobrodruh; nemá svý utajený místečka s plantážema pravejch hřibů, ale radši vyhledává pustý pralesy, kam lidská noha léta nevkročila. Bloumá sem a tam, v košíku má pár žampiónů ovčích, sebere kloboukatou růžovku a brejlí jí na sukýnku, jestli je plizovaná, protože kdyby nebyla, mohlo by jít o smrtelně jedovatou muchomůrku hlíznatou; chvíli nato se pro změnu s kapesním Atlasem hub od Jedličky a Zejbrlíka zadumá nad trsem penízovek sametonohejch na pařezu a srovnává je s obrázkem čirůvky sírožlutý, opěnky lipůvky a tak dále. Není to jen dobrodruh, je to i sportovec, kterej chodí na houby, i když nerostou, a zatímco pravověrní hříbkaři se útrpně usmívaj nad jeho košíkem s pár prašivkama, on si o nudný sklizni stovek praváků kosou myslí svý.
A jak tak pomalu zalejzá do pořád hlubší lesa hloubi, až mu praskaj klouby (trampská píseň), přibrouzdá mokrým listím k jakýsi roklince a na jejím dně zahlídne něco jako hromádku klacků a klacíků zbavenejch kůry; a jelikož tam kromě tý hromádky dříví vidí taky něco špinavě růžovýho a vedle toho navíc hnědozelenou hlavu poněkud časnýho kapitálního hřibu, podrží se smrčků okolo a spustí se dolů do roklinky. Nadává si přitom do magorů, dobře ví, že tady lišky dávaj dobrou noc, a kdyby si příkladně kvůli jednomu masáku zlámal haksnu, moh by časem těm zdvořilejm liškám (případně další havěti) posloužit jako vhodnej doplněk jídelníčku. Tím pádem kouká spíš pod vlastní nohy než na to, k čemu šplhá, a když konečně zabrzdí v jehličí a pozvedne svůj brejlatej houbařskej bystrozrak, je kapánek vyvedenej z míry.
Zdánlivý klacky totiž nejsou klacky, přinejmenším ne klacky dřevěný; spíš to vypadá na nějaký kosti, a protože už jsou zezelenalý mechem, musej se tu válet nejmíň od loňska, jestli ne dýl.
Mohla to bejt laň, ale taky třeba jelen dvanácterák, pomyslí si náš hrdina a rozhlídne se, jestli se tam někde neválej parohy, protože ty by si samozřejmě odnes domů, i když se to přísně nesmí a zákony o myslivosti to zařazujou mezi lesní pych. A jak se tak rozhlíží, najednou si uvědomí, že to narůžovělý není muchomůrka růžovka, nýbrž zbytek nějaký blůzičky; nato mu padne do oka roztrhaná plátěnka a otevřenej ruksáček s pár hadříkama, nějakým hřebínkem a kartáčkem na zuby, to všechno napůl zavátý plesnivějícím loňským listím, úlomkama větviček a jehličím…
Načež obejde to, co považoval za hlavu hřibu královskýho, a začne mu pomalu, ale jistě docházet, že tohle v atlasu pánů Jedličky a Zejbrlíka nenajde, žádnej hřib, i kdyby byl sebekrálovštější, přece nemá obličej – nebo spíš to, co z obličeje zbejvá, když to ostatní zlikvidujou zuby, kusadla a počasí… Jen bezvadnej chrup si zachoval původní vzhled. Včetně úsměvu.
V tý chvíli už to dotyčnej badatel nevydrží, a kdo by to taky vydržel, chcete sebrat hříbek a najednou se na vás zubí kostlivec… No já nevím; na jeho místě bych zařval uááá, horempádem bych vyletěl po tý krkolomný stráni nahoru a uháněl někam pro policajty.
Což dotyčnej zřejmě udělal, protože jinak bych vám těžko moh vyprávět pohádku O strašidle minulosti.
* * *
Na začátek června byl docela slušnej hic.
„Dopr…,“ povídá šofér zájezdovýho ikaruse ČSAD, vedle kterýho jsem seděl jakožto zlatý ručičky a obsluha ústředny Tesla. „Zrovna teďka, když to máme do tý hospody nějakejch šest sedm kiláků.“
Za náma poklimbával společensky unavenej bigbend Pragokov a svazáckej zpěvně-recitační soubor Mládí.
„Třeba je to jenom kolem tady toho,“ já na to.
TADY TO byla závora se značkou PRÁCE NA SILNICI; vedle byla šipka objížďky a ukazovala na zakroucenou okresku někam do kopce. Pár polonahejch maníků za závorou házelo lopatama vějíře šedivejch kamínků do zrcadlově černejch čadících louží, za příkopem dýmal kotel s dehtem a v pozadí před parním válcem dva další chlapi pobíhali s kropicíma konvema.
Šofér zatáh brzdu a otevřel. „Skoč se zeptat, jo?“
Vylez jsem a šel k tomu důležitýmu, kterej měl čepici a košili. „Dobrý den,“ povídám, „prosím vás, jak je ta objížďka dlouhá?“
„Patnáct kilometrů, mladej.“
„Dostanem se tamtudy do Choltic?“
„Malejch?“
„Jsou taky nějaký jiný?“
„Bodejť, mladej. Velký a Luční.“
„A všecky jsou u silnice?!“
„Jenom Malý.“ Některý lidi dovedou kolem jedný pitomý otázky, na kterou by mohli odpovědět rovnou, rozpoutat řečí jako na výroční schůzi Svazu konferenciérů. „Tak teda Malý Choltice,“ povídá konečně, „to je asi pět kiláků. Jenže silnice je uzavřená dobrejch deset. Proto se to taky dělá v neděli.“
„Helejte, pane mistr,“ já na to, „vracíme se do Prahy ze zájezdu… a v těch Malejch Cholticích jsme se měli stavět na oběd.“
Ne že by na nás snad v družebním podniku byli jako na cizí; jenže po projuchaný noci jsme snídali pozdě a vyjeli až kolem jedenáctý. Ty Choltice byly naplánovaný, na oběd nám připlatilo ROH a šofér říkal, že tam dobře vařej.
„Tak to máte holt smůlu,“ povídá ten vrchní baraba.
„Fakt se tam nikudy nedostanem?“
„Autobusem? Dneska těžko. Leda po svejch.“
„Hm… tak to je špatný.“
„Ale na tý objížďce se taky můžete naobědvat.“
„V nějaký vesnici?“
„To ani ne… Bejval to velkostatek, za války tam prej byl výcvikovej lágr hitlerjugend a teď tam má rekreaci porcelánka. Je u toho docela slušná hospoda.“
„A vařej tam i pro cizí?“
„Nejspíš jo… Choděj tam z traktorky. Taky houbaři a turisti… a tak. Čepujou tam plzeň.“
„Najdeme to?“
„Nemůžete zabloudit.“ Ukázal na ouzkou okresku. „Furt po tý objížďce.“
Poděkoval jsem a vrátil se do autobusu.
„Dobrý…,“ povídá šofér, když jsem mu to tlumočil. „Jenom jestli tam někde nezlámem autobus vejpůl.“
Zezadu se mi opřel o rameno kapelník Honza Benda. „Co je? Objížďka…?“
„Musíme do jiný hospody,“ řekl jsem.
„Do jaký? Do týhle jsme přece byli objednaný.“
„Jenže tam nejspíš nevěděli, že to tady uzavřou. Ten člobrda povídal, že na objížďce je taky restaurace.“
„Aby to nebyl jenom nějakej výčep.“
„Prej se tam vaří a čepujou plzeň.“
Šofér zařadil jedničku, začal otáčet na okresku a kapelník se odpotácel dozadu. „Cesta do pravěku,“ hlásil. „Prazdroj, přesličky, brontosauři.“
Lidi se probouzeli, utírali si zpocený čela a zátylky a vyptávali se, co se děje, zatímco autobus šplhal na jedničku do kopce.
Svýho času jsem si někde přečet, že neexistujou věci nemožný; nanejvejš prej nepravděpodobný – teda takový, co se nestávaj, ale stát se můžou. Jsem sečtělej, přelouskal jsem nejen všecky Bigglese, jaký se dali sehnat, Princeznu z Marsu od toho chlápka, co se po našem jmenoval Rejže a vymyslel Tarzana, ale i Hraběte Monte Cristo a Paměti lékařovy od Dumase – i když ty až napodruhý a tu a tam jsem nějakou stránku přeskočil. Zato v raketách, lítání do vesmíru, nekonečnu, strojích času, robotech a různejch Atlantidách jsem byl jako doma a nikdy jsem nevynechal ani písmeno.
Taky nesmím zapomenout na jednu knížku o předválečnejch automobilovejch závodech, ze který (aby mi ji táta nevyhodil) jsem musel vytrhnout těch pár chlápků v kožeňákách a kloboukách se štětkama, a hlavně obrázek, na kterým si autor knížky Hans Stuck s uneseným ksichtem potřásá rukou se samotným Ádou s hákošem na rukávu. Jasně, moh jsem knížku dát do sběru celou, ale nedokázal jsem to kvůli obrázkům těch mercedes-benzů, maseratek, auto-unionů, alf-romeo a bugatek, který za nějakýho Ádu a jeho hákoš nemohly, stejně jako to fáro, o kterým ještě bude řeč. Do toho by si Hans Stuck nebo Rudi Caracciola jistě taky docela rádi sedli, a třeba by si dal říct i ten Adolf s hákošem, ale to už se fakt zakecávám.
Mnohem důležitější je to, o čem jsem se dočet v jedný z těch knížek o raketách a strojích času. Myslím ty nepravděpodobný věci, co nejsou k uvěření, a přece se můžou stát, když pánbu dá, jak říkávala moje babička.
Dobrá, pánbu v tom asi nebude. Ale něco podivnýho v tom bejt musí, snad neznámý zákonitosti vesmíru, protože zrovna mně se taková zdánlivě nemožná věc stala a nebejt mě, pár lidí by bejvalo zůstalo naživu a o tý věci a jejích příšernejch důsledkách by se nikdy nikdo nedověděl. Nebejt mě a mý první smrtelně vážný lásky – teda takový, kdy už si zamilovanej kluk před spaním nepředstavuje, jak dotyčnou zachraňuje před drakem, ale spíš s ním bolestně cloumá vědomí, že by tím drakem byl nejradši sám.
Asi bych měl začít trošku srozumitelnějc, třeba jako ve verneovce: 14. srpna 1947 panovala v celé střední Evropě vedra, jakých nebylo pamětníka. Rtuť teploměru překročila 98° stupnice Fahrenheitovy, nebo tak nějak, stejně nemám šajna, kolik stupňů je to po našem.
V sedmačtyřicátým prostě byly šílený pařáky a já za sebou měl první rok učení na obráběče kovů ve strašnickým n. p. Pragokov; ČSM se tenkrát jmenoval SČM jako Svaz český mládeže, na Slovensku měli SSM jako Svaz slovenský mládeže, nosili jsme modrý košile a na brigády jsme všichni chodili s nadšením, jelikož se tam kromě budování užila taky spousta srandy. Jo, kde ty loňský sněhy jsou, jak napsal básník, kterej měl možná v sedmadvacíti stejně jako já ten blbej pocit, že mládí je pryč a do důchodu daleko.
Bylo mi něco mezi patnácti a šestnácti; prvně v životě jsem se ocit na čtrnáctidenní brigádě s fabriční skupinou SČM a byl to pro mě úžasnej zážitek už proto, že jsem do tý doby kromě ke strejdovi do Čenětic nevytáh paty z Prahy, a teď najednou do takový dálky… Na západní hranici to bylo, co by kamenem dohodil, za nocí se lesama okolo plížili werwolfové a kopečkáři a ve studánkách nekonečnejch luk, na kterejch jsme sklízeli seno, vyvěrala minerálka.
Samota, kde jsme noclehovali na slamníkách nacpanejch voňavým senem, se jmenovala Pozorka, a když jsme se odtamtud po čtrnácti dnech celí rozlámaní vraceli do Prahy, byl jsem strašně nešťastnej kvůli Lucii a myslel jsem si, že ten oprejskanej a lebedou zarostlej barák mezi dvěma nebo třema zříceninama jinejch baráků už nikdy v životě neuvidím – ale kvůli Lucii na něj do smrti nezapomenu…
Za dvanáct let jsem samozřejmě zapomněl na Lucii i na ten barák; takže jsem byl kapku vedle, když náš zájezdovej ikarus najednou zastavil rovnou u něj.
* * *
Lucie mi tehdy jednou nebo dvakrát řekla, jak ráda si se mnou povídá a jakej prej jsem hodnej kluk. Jenže vždycky, když jsme se vraceli na valníku z luk na Pozorku, seděla na blatníku traktoru a držela se za rameno místního frajera, kterej nosil takovej srandovní blbej klobouk a říkal si Rob. Byl jsem jí dobrej akorát na povídání při shrabování sena; na to, co vyváděla s tím zatraceným traktoristou po večerech, jsem se snažil radši nemyslet. Stejně jsem kvůli tomu často ani nemoh usnout, taky proto, že jsem musel poslouchat řeči starších kluků. Že Lucie pod kraťasy a tričkem nenosí vůbec žádný prádlo, byla nejspíš pravda; taky mi dalo děsnou práci furt nečumět, kam jsem neměl. Ale když potom machrovali, jak si s ní včera v tom slejváku užívali v kupce sena, musel jsem hryzat do polštářku, kterej mi s sebou dala máma, abych měl něco pod hlavou.
Věřil jsem, že kecají; jenže mně bylo jenom půl šestnácta roku a Lucii jsem strašně miloval.
Nepřijela s naší brigádou; spolu s náma tam byli svazáci z Prahy II a Lucie patřila k nim. Na lukách se to samozřejmě promíchalo, já se hned druhej den dostal k ní, dala se se mnou do řeči a já byl v tu ránu ztracenej. Ji nejspíš blažilo, že jí žeru všecky pražský známosti, znala se s Cortésem i Soňou Červenou a při hrabání si prozpěvovala fláky z Divotvornýho hrnce, co zrovna dávali v Karlíně. To byla od nás ze Skalky výprava na celej den, chodili jsme leda do dvou strašnickejch biografů – do ABC na Starostrašnický a do Vesny v Olšinách. Divadlo v Karlíně a sametem potažený premiérový bijáky na Václaváku, to pro nás byla cizina.
Lucie měla oči jako temný studny, celá byla tmavá, žádná zlatovláska, o jakejch se zdá puberťákům, spíš vášnivá Turkyně, Indka nebo Řekyně. Navzdory svejm úžasnejm známostem chodila v nejrozdrbanějších kraťasech, jaký jsem kdy viděl, a v lautr stejným růžovým tričku, který si snad tu a tam přemáchla v potoce; asi jí na tom nezáleželo jako ostatním holkám, který se fintily, jako kdyby louky okolo Pozorky byly nejmíň Riviéra a oprejskaná jídelna hotel Šroubek.
Co bych povídal; byl jsem z Lucie celej pryč, a když se některej den ocitla na druhý straně louky a povídala si tam s někým jiným, divže jsem se neutrápil k smrti.
Ještě víc jsem se trápil, když jsme se jednou po večeři setkali vzadu na cestičce, která vedla k lesu, ani nevím, jestli to byla náhoda, nebo jestli jsem čekal já na ni nebo ona na mě… Najednou mě vzala za ruku, neřekla nic, ale těma rukama to běželo jako telegrafním drátem, bylo to svíravý až k bolesti a chvilku nato Pozorka za náma zmizela za stromama… Před náma byly zalesněný kopce, vycházel nad nima strašidelnej bledej měsíc a cestička vedla přímo tam, kde se snad mělo, nebo nemělo odehrát něco velikýho, něco, co jsem zatím nezažil a na co jsem se bál i pomyslet…
A druhej den už jsme odjížděli.
A teď najednou stojíme před Pozorkou; nikdo z kapely ani z pěveckýho souboru tady tenkrát s brigádou nebyl, buď v Pragokovu ještě nedělali, nebo teprv chodili do školy; nikomu ten osamělej barák nic neříká, a nebejt mlhavý a najednou hořce bolestný vzpomínky na Lucii, neřek by možná nic ani mně; je celej nově omítnutej, má novou střechu, lebeda a kopřivy okolo jsou vysekaný, zříceniny odklizený a na lomenici, kde bejvala jen díra pro holuby, se teď roztahuje velkej nápis RESTAURANT POZORKA a pod ním menší, že je to i rekreační objekt n. p. Porcelán.
Místo hromady starejch cihel je před hlavním vchodem vybetonovaná zastřešená terasa a u dvou stolů tam sedí pár strejců u piva.
Jen ty zalesněný kopce v pozadí, nad kterejma tenkrát vycházel strašidelnej bledej měsíc, se nezměnily.
Anotace:
Drsná léta těsně po konci druhé světové války. Nález lidských kostí ve špatně přístupné lesní rokli kdesi v pohraničí svědčí o zločinu, jehož pachatele se policii nepodaří vypátrat.
Bezděčný detektiv Ota Fink – v civilu soustružník – se po letech zvláštní náhodou vrací na místo, kde byl jako patnáctiletý učeň na své první letní brigádě a kde se také zamiloval do o dva roky starší Lucie. Od té doby ji neviděl a pro jiné lásky ji nakonec pustil z hlavy.
Až teď se dozvídá, že krásná Lucie den po jeho odjezdu z brigády záhadně zmizela. Říká se, že je dávno po smrti a mechem porostlé kosti objevené houbařem v hromadě jehličí a tlejícího listí byly její.
Jakou roli v jejím zmizení sehrál řidič neobvyklého předválečného vozu, který jedné srpnové noci roku 1947 pokazil mladému Otovi a Lucii romantickou schůzku v lese? Ota Fink se dvanáct let po zločinu – během horkého léta roku 1959 – vydává po stopách záhadného automobilu. Podaří se mu zjistit, co se Lucii tehdy skutečně stalo?
Nakladatel: Mystery Press, obálka: Jaromír 99, 336 str., 379 Kč
