Když Jim Oldroyd zavítal na vystoupení Schubertova smyčcového kvarteta, netušil, že se stane svědkem úkladné vraždy a zločinu, při kterém zmizí housle nevyčíslitelné hodnoty. Klíč k vraždě je druhým dílem ze série Vraždy v Yorkshiru, kterou si oblíbili fanoušci oblíbeného televizního seriálu Vraždy v Midsomeru.
Nová hvězda anglické detektivky J. R. Ellis představuje svůj další román Klíč k vraždě!
Britský spisovatel J. R. Ellis zkomponoval komorní detektivku v té nejlepší tradici „záhady zamčeného pokoje“. Třebaže ústředním prvkem je vražda, autor se důmyslně vyhýbá popisům explicitního násilí a důraz klade především na rafinovanost zločinu. Nedílnou součástí detektivního románu Klíč k vraždě jsou pak lidé z yorkshirské vrchoviny a jejich svébytný styl života.
Přečtěte si ukázku z knihy.
Detektiv šéfinspektor Oldroyd nervózně seděl za volantem svého vozu a za zběsilého kmitání stěračů po čelním skle uháněl deštivou temnotou. Jen aby ho nezastavil některý z podřízených a nedal mu pokutu za překročení rychlosti. Na tom by si bulvár smlsnul.
Byl pátek večer na konci listopadu a on chvátal do Halifaxu na komorní koncert. Světoznámé Schubertovo smyčcové kvarteto tam v Uměleckém centru Červená kaple hrálo hudbu stejnojmenného skladatele. A nešlo o jen tak nějakou Schubertovu skladbu, ale o jeho nejvýznamnější kvartet d moll známý jako Smrt a dívka se slavnou druhou větou, který patřil k Oldroydovým nejoblíbenějším kusům.
Oldroyd se na ten koncert těšil už od srpna, kdy mu přišel poštou program Halifaxského spolku pro komorní hudbu. Měl v plánu odjet z ředitelství policie West Riding v Harrogate o něco dřív. Když se však chystal vyklouznout ze dveří, zavolal si ho detektiv superintendant Tom Walker. S naštvaným brbláním Oldroyd vykročil k Walkerově kanceláři a horečně uvažoval, nač by se vymluvil.
Jak se ukázalo, šlo o poměrně banální záležitost týkající se nedávné zprávy, kterou superintendantovi poslal, ale Walker takové věci často využíval jako záminku k rozhovoru. I když „rozhovor“ nebylo úplně to správné slovo. Walker si Oldroyda vybral jako důvěrníka, jemuž si mohl pravidelně stěžovat na všechno, co podle něj bylo na současném policejním sboru, současných metodách řízení a vůbec na současném světě špatně. Nejvíc mu leželi v žaludku novináři. Považoval je za nesnesitelnou bandu grázlů, co chtějí policii jen házet klacky pod nohy. Dále nesnášel lidi typu Matthewa Watkinse, mladého vrchního konstábla policie West Riding, který měl plná ústa manažerských frází a neúnavně žvanil o obchodní kultuře a plnění cílů.
Kéž by tak superintendant omezil své výlevy na e-maily, co by se daly rychle přečíst a pak smazat, pomyslel si Oldroyd, když seděl ve Walkerově kanceláři a snažil se nedívat na hodinky. Jeho šéf však „módní výstřelky“ digitálního věku neuznával a dával přednost osobní komunikaci.
Dalším problémem bylo, že ho měl starouš rád a Oldroyd ho nechtěl urazit. Bylo fajn mít nadřízeného, který mu moc nezasahuje do práce. Ale neodvážil se mu říct, ať ho omluví, že spěchá na koncert. Měl podezření, že Walkerův hudební rozhled končí u dechovky, případně Shirley Basseyové. Netušil, jaký by měl názor na smyčcové kvarteto, a nehodlal to zjišťovat. A jelikož ho žádný jiný věrohodný důvod k odchodu nenapadl, musel tam sedět a poslouchat Walkerovy litanie o Watkinsovi.
„Víš, s čím přišel naposled, Jime?“ Walker mu jako obvykle nedal šanci odpovědět. „Chce najmout konzultantskou firmu a ,provést revizi našich pracovních postupů‘. Co to sakra je? Umíš si představit větší plýtvání penězi daňových poplatníků? A to není všechno: ti konzultanti se evidentně specializují na banky a finance, takže o policejní práci samozřejmě nemají ani páru. A pak vypotí nějakou zprávu plnou cizích slov o tom, že utrácíme moc peněz za…“
A tak to šlo pořád dokola. Oldroyd potřásl hlavou, aby tu vzpomínku zaplašil. Když se mu konečně podařilo prchnout, bylo už skoro čtvrt na šest a koncert začínal v půl osmé.
Teď bylo pět minut po sedmé a Oldroyd právě míjel shibdenský park s temnou a poněkud zlověstnou siluetou jakobínské Shibden Hall v dálce. Projel pod ocelovým mostem s letopočtem „1900“ zaznamenaným mezi náspy obloženými pískovcem, zahnul doprava a konečně spatřil světla Halifaxu. Začal se trochu uklidňovat, že to snad stihne.
* * *
V malé zkušebně koncertní síně se zatím Schubertovo kvarteto připravovalo na vystoupení. Hudebníci tentokrát vyměnili slavnostní fraky za černé košile a saka. Violistka Anna Robsonová si oblékla bílou halenku a černou sukni. První houslista, Němec Hans Müller, byl nejméně o dvacet let starší než všichni jeho britští kolegové. Druhý houslista Michael Stringer, Anna Robsonová a violoncellista Martin Hamilton spolu všichni kdysi studovali na Hudební škole Bloomsbury v Londýně. Hráli společně téměř pětadvacet let a získali mezinárodní věhlas díky vídeňským klasikům Haydnovi, Beethovenovi, ale především Schubertovi. Jejich vyhlášená kompletní nahrávka všech Schubertových kvartetů se dostala i do prestižní ročenky Penguin Guide to Classical Music.
V místnosti bylo cítit větší napětí, než bylo před koncertem běžné. Anna Robsonová si roztržitě přehrávala krátké úryvky z Haydnova kvartetu, který měli na programu. Müller se Stringerem si tiše, ale dost vzrušeně povídali. Hamilton se právě vrátil od vchodu budovy, kde doteď postával, pokuřoval malý doutník a ťukal do telefonu. Všichni do jednoho hráli na nádherné nástroje od Amatiho a Stradivariho ze zlatého věku italské hudby, ale Müllerovy housle se přece jen vymykaly. Byly to stradivárky z roku 1710, samy o sobě úžasné, punc výjimečnosti jim však dodával fakt, že na zadní straně byl pod proslulým lakem na javorovém dřevě vyvedený krásný červenožlutý erb. To naznačovalo, že jde o jeden z pouhých devíti nástrojů (z toho byly šestery housle), jež slavný Ital na vrcholu svých sil vyrobil na zakázku pro německého hraběte Münsterhavena, bohatého mecenáše umění té doby. Měly vpravdě nevyčíslitelnou hodnotu.
Müller netrpělivě mávl na Stringera a ukončil rozhovor. Chopil se slavných houslí a zahrál několik arpeggií, když vtom se ve dveřích objevil zástupce pořadatele.
„Deset minut, prosím,“ oznámil muž s úsměvem a čtveřice muzikantů se dala do posledních příprav.
* * *
Oldroyd zaparkoval a vyrazil do mokrých ulic, proběhl kolem mohutné budovy Piece Hall a pokračoval po dlažbě ke vchodu Červené kaple, která se tak jmenovala proto, že nebyla na rozdíl od většiny zdejších domů postavená z pískovce, nýbrž z klasických cihel. Už se zde nekonaly bohoslužby, nýbrž kulturní akce, ale v Oldroydových očích šlo pořád o svatostánek, obzvlášť za podobných večerů jako dnes. Ulevilo se mu, když uviděl, že před vstupem dosud stojí fronta lidí.
U stolku vedle dveří seděl muž středního věku v kabátě se šálou a vydával malé růžové vstupenky. Oldroyd sice stále sotva popadal dech, ale vstupné už zaplatil v klidu, spokojeně vešel dovnitř a následoval ostatní chodbou a po kamenném schodišti, jež se stáčelo doprava. Cestou kývl na pár členů výboru hudebního spolku, které poznal za dlouhá léta návštěv koncertů. Byla mezi nimi i žena, co mu prodávala program, a starý pán mírně cizokrajného vzezření. Ten obvykle uváděl účinkující na pódium, když bylo vše připraveno, a pak sedával u schodů s dalšími členy výboru. Jmenovali se Ruth Greenfieldová a Frank Dancek. Oldroyd je mnohokrát viděl napsané mezi hlavními předplatiteli koncertních sezon. Zahlédl také Geralda Watsona, tajemníka hudebního spolku. Měl na sobě staromódní tvídové sako s pomačkanou kravatou a bavil se se dvěma staršími dámami, jež seděly v první řadě vedle něj. Obě měly načesané bílé vlasy a perlové náhrdelníky. Zjevně byly „ve vatě“, jak se říkalo v Yorkshiru, a nepochybně patřily k významným sponzorům spolku.
Oldroyd se rozhlédl po velkém čtvercovém sále s vysokým stropem, nasál atmosféru a vzdychl. Interiér Červené kaple dostal dřevěnou podlahu a moderní stupňovité sezení, jimž tvořila přízračné pozadí drolící se omítka z osmnáctého století na zdech. Sedadla stoupala do stínů naproti jasně osvětlenému pódiu se čtyřmi židlemi a čtyřmi stojany na noty.
Oldroydovi vždycky zaplesalo srdce, když tenhle výjev spatřil. Na komorní koncerty chodil už od mládí. Jeho otec, sám amatérský violoncellista, ho před více než třiceti lety vzal právě do tohoto sálu, aby si poslechl Beethovena v podání Smetanova kvarteta z Prahy. Měl s podobnými scénami spojenou spoustu vzpomínek a nemohl se ubránit jisté nostalgii po zemřelém otci a po všech těch báječných skladbách, jež spolu slyšeli. Naštěstí vzápětí našel sedadlo na konci řady, poblíž středu a ne příliš vzadu, takže neměl moc času pitvat se ve svých pocitech. Než stačil pořádně nahlédnout do programu, diváci zaujali svá místa a hudebníci vstoupili na pódium. Tentokrát je za potlesku publika neuvedl Frank Dancek, ale jiný člen výboru. Jedinou odlišností od obvyk lého uspořádání byl malý stolek vedle Müllerova místa. Houslista měl v poslední době problémy se svaly na ruce, v níž držel smyčec, takže tam mezi jednotlivými větami odkládal svůj drahocenný nástroj, aby si mohl protáhnout prsty. Vzhledem ke zdravotní indispozici i jeho blížícím se šedesátinám se začalo proslýchat, že by ho mohli vyměnit nebo že se hudební těleso brzy rozpadne.
Koncert jako tradičně začal raným Haydnovým kvartetem, po němž následovala poměrně krátká skladba od Martinů. Oba kusy byly zahrané s bravurou a navnadily diváky na výjimečný umělecký zážitek. Oldroyd poslouchal bohatý zvuk nástrojů hrajících jeho milovanou komorní hudbu a cítil, jak z něj opadá veškeré napětí. Ten zvuk ho hluboce dojímal. Snad to bylo tím, že mnozí velcí skladatelé – Beethoven, Schubert, Mozart, Mendelssohn – se ve svých pozdějších letech obraceli právě ke smyčcovému kvartetu, aby vyjádřili své nejniternější hudební myšlenky a pocity. Dvoje housle, viola a violoncello. Pro Oldroyda měla tato sestava téměř posvátný význam. Byla v ní jednoduchost, ale zároveň hloubka a intimita těžko vyjádřitelná slovy.
Po Martinů následovala přestávka, během níž si Oldroyd zašel do malého baru. Dal si skleničku červeného vína a pak se dychtivě vrátil na místo v očekávání Schuberta. Na stěně nad jevištěm si všiml několika omšelých sádrových figur, pod nimiž se vyjímala biblická slova: „Nevíte dne ani hodiny.“ Vedle bylo okno a Oldroyd jím vyhlédl ven. Na protějším kopci ze tmy vystupovala silueta vysokého úzkého domu a po úbočí se bláznivě klikatila silnice ozářená lampami. Matně rozeznával kamenné zídky stoupající po polích. Vypadalo to jako výjev z obrazu od Lowryho. Bezděčně zauvažoval, jak zvláštní je to dějiště pro koncert ve srovnání se sály v Londýně, Paříži nebo Vídni.
Náhle se ozval potlesk, muzikanti se vrátili na scénu, uklonili se a zaujali svá místa. Sál ztichl v očekávání mimořádného provedení Schubertova vrcholného díla. Následovala dramatická první věta zvládnutá s mistrovskou technikou a energií. A pak přišla pomalá část.
Úvod skladby Oldroydovi vždycky připomínal smuteční pochod. Smrt pronásleduje dívku jako ve staré legendě a Schubertově dřívější písni. Ona v různých obměnách dojemně naříká a snažně prosí – „Ich bin noch jung!“. Smrt je však neoblomná. Hudba nabývá na hrozivosti a dramatičnosti. Smrt se přiblíží, vyzve dívku k tanci a zabije ji. Bouřlivá pasáž plná bolesti vyvrcholí ve smrtelných křečích a poté se zvolna zklidní a ztiší. Závěrečné takty skýtají až transcendentální nádech: úvodní témata se opakují v pozměněné a povznesené podobě. Schubert rozjímá nad svým blížícím se skonem způsobeným nevyléčitelnou syfilitidou a nakonec se mu podaří najít dokonalý klid a mír. „Sollst sanft in meinen Armen schlafen.“
Oldroyd seděl jako přikovaný, dokud v kapli nedozněl poslední akord. Rozhostilo se naprosté ticho. Hudebníci pomalu sklonili nástroje a Müller opatrně položil stradivárky na stolek.
Když to udělal, kdesi vysoko za Oldroydem se ozvalo tiché lupnutí. Müllerovi se na čele objevila rudá skvrna. Vytřeštil oči. Zdálo se, že i se smyčcem v ruce zkouší vstát, vzápětí se však skácel dopředu, převrhl notový stojan, padl na podlahu a zůstal nehybně ležet uprostřed rozházených listů partitury.
V sále zavládlo několik vteřin zvláštního nevěřícného ticha, než si všichni přítomní uvědomili, že Smrt si ten večer v Halifaxu nevzala pouze dívku.
* * *
Oldroyd zíral na tělo bezvládně ležící na pódiu. Z ponurého zamyšlení, do něhož krátce upadl, ho vytrhlo vzdálené kvílení policejních sirén. Byl zvyklý vraždy vyšetřovat, ne být jejich svědkem. Brutální čin narušil klid večera a Oldroyd si následkem šoku připadal podivně vykolejený.
Po Müllerově nečekaném zhroucení se rychle zvedl z místa a seběhl po schodech k hráčům dřív, než se z publika ozvaly výkřiky a jekot. Najednou se všechno dalo do pohybu.
Frank Dancek vstal a vykřikl: „Panebože, tam nahoře!“ Ukázal do temnoty pod stropem. „Je tam…“ Pak vyběhl ze sálu.
I další lidé se začali zvedat. Jedna ze starších dam vedle Geralda Watsona se sesunula na sedadle, jako by omdlela. Oldroyd vycítil, že pokud nebude jednat, může rychle vypuknout chaos.
„Jsem od policie,“ houkl co nejrázněji. Vytasil průkaz, který za daných okolností působil žalostně nepřesvědčivě. „Snažte se prosím zachovat klid a zůstaňte na svých místech. Nic vám nehrozí – žádné další výstřely nepadly, takže oběť byla pravděpodobně jediným cílem.“
Po zběžné prohlídce těla, jež neodhalila žádné známky života, si stoupl před mrtvolu a otočil se čelem k publiku. Rychle vzhlédl k místům, kam ukazoval Dancek. Ten měl ze své pozice v hledišti lepší výhled do horní části sálu. Nacházela se tam osvětlovací rampa, která zřejmě posloužila jako odstřelovačské hnízdo, teď však Oldroyd nahoře nikoho neviděl.
Navzdory předchozím uklidňujícím slovům neměl jistotu, že už nikomu nic nehrozí, potřeboval však zabránit panice a hromadnému úprku ze sálu. Věděl, že tři zbývající členové kvarteta zatím za jeho zády opouštějí síň po druhém schodišti vedoucím do šaten. Nechal je jít. Ocitli se přímo v ohnisku střelby, a pokud by se po budově pohyboval nějaký šílený zabiják nenávidící hráče na smyčcové nástroje, mohlo by jim hrozit větší nebezpečí než komukoli jinému. Nezdálo se to příliš pravděpodobné, Oldroyd však doteď neměl čas byť jen začít spekulovat o motivu.
Přistoupil k němu dobře oblečený čtyřicátník, další člen výboru. „Zavolal jsem policii a záchranku. Vysvětlil jsem jim, co se stalo. Říkali, že dorazí ozbrojení.“
„Výborně. Všichni na ně tady počkáme. Ničeho se nedotýkejte.“
Viditelně roztřesená Ruth Greenfieldová ukázala na stejné místo jako Dancek a zopakovala jeho slova. „Výstřel určitě vyšel odtamtud, pane vrchní inspektore. Frank tam asi šel, aby se pachateli pokusil zabránit v útěku. Doufám, že se mu nic nestane. Mohl by ho taky střelit.“
„Do příjezdu dalších policistů nemůžu opustit sál. Všichni tu zůstaneme a zachováme co největší klid.“
Oldroydovi by se teď velice hodilo mít k ruce nějaké kolegy. Bylo třeba neprodleně uzavřít místo činu a začít pátrat po střelci, nyní však musel zůstat na místě. Ztráceli životně důležité minuty. Nemohl dělat nic jiného, než stát na pódiu a tvářit se, že má všechno pod kontrolou. Znovu se zadíval na tělo. Možná to nebyl špatný způsob odchodu: zahrát závěrečné tóny jednoho z největších hudebních děl, jaké spatřily světlo světa, a zemřít.
Anotace:
Vrchní inspektor Oldroyd už viděl spoustu obětí násilných činů, ale nikdy nebyl sám svědkem vraždy – až dosud. Když je během koncertu komorní hudby v severoanglickém Halifaxu zastřelen světoznámý houslista Hans Müller, má před sebou zkušený detektiv případ, který se vzpírá logice: pachatel beze stopy unikl a spolu s ním se ztratily i Müllerovy drahocenné stradivárky.
Při pátrání po tajemném střelci a jeho motivu vstupují Oldroyd a jeho kolega Carter do uzavřeného světa bohatých sběratelů hudebních nástrojů i do temných vod skrývajících děsivá tajemství minulosti. Právě v nich bude možná třeba hledat klíč k celé záhadě.
Oldroyd s Carterem musejí vynaložit veškerý důvtip, aby vzácný nástroj nalezli. Dokážou ale dopadnout i vraha, který jim jako kouzelník zmizel přímo před očima?
Nakladatel: Mystery Press, originální název: The Quartet Murders, překlad: Michael Havlen, 304 str., 379 Kč
