Oheň na pláži je závěrečným případem britského detektiva Jana Reyny a faerského policisty Hjalti Hentzeho. Přečtěte si ukázku z knihy Chrise Oulda.
Nález čtyřicet let pohřbeného těla propojí dva nesouvisející případy… Zatímco v románech Neklidné pobřeží a Zátoka smutku byla smrt Reynovy matky opředena tajemstvím, v závěru trilogie konečně vystupuje minulost plně ze stínu.
Když inspektor Jan Reyna v nečekaný okamžik narazí na novou stopu vedoucí k odhalení příčin matčiny sebevraždy, policista Hjalti Hentze zrovna řeší vraždu utajenou dlouhých čtyřicet let. Zdá se ale, že tyhle dva rozdílné případy mají mnoho společných prvků. A fakta, která vyplouvají na povrch, mají charakter hříchu nejtěžšího…
Britský spisovatel a scenárista Chris Ould naposledy zavádí čtenáře na polozapomenuté souostroví ležící mezi Islandem a Británií. Strhující román Oheň na pláží uzavírá volnou trilogii detektivních případů Jana Reyny, který kromě komplikovaných zločinů musí také bojovat s neméně komplikovanou náturou lidí žijících daleko od světské spravedlnosti.
Přečtěte si ukázku z knihy.
Hjalti Hentze čekal pod poslední nerozbořenou stavbou v Múli. Drobně mžilo, ale kapky nebyly tak velké, aby při dopadu na igelitovou plachtu na kamenné zídce ovčína pleskaly.
„Mohli byste se tu konečně přestat mordovat?“ postěžovala si Sophie Kroghová.
„Začínáš se opakovat,“ podotkl Hentze.
„Jo, no, když ty pořád nacházíš nové mrtvoly.“
„No ale za tuhle nemůžeme, ne?“ ohradil se Hentze. „Chci říct, že není čerstvá. Jan Reyná tipoval, že je tu nejmíň deset let.“
„Pán je na těla machr, co?“ prohodila Sophie suše.
Hentze mlčel. Nebylo snadné bavit se s něčími zády, a přesně o to se ve své podstatě snažil. Sophie Kroghová klečela na zemi s hlavou u díry ve spodní části zdi a nakukovala s baterkou dovnitř.
Konečně, stále v pokleku, kousek po plachtě vycouvala a vstala.
„Tak co ty na to?“ zeptal se Hentze, když se jí mohl znovu podívat do tváře.
Sophie si prohlédla kruhovou zeď. „Rozhodně jsou tam ostatky. Vzhledem k tomu, že se nedaleko našla lebka, budeme předpokládat, že jsou to ostatky lidské. Takže musíme tu zeď ručně rozebrat. Vždycky je tady možnost, že v kamenech nad tělem – nebo pod ním – objevíme ještě něco.“
„Vyžádáš si tým?“
Sophie zavrtěla hlavou. „Ne, máme toho teď až nad hlavu. Ostatky zajistím sama a ty mi můžeš sehnat nějaké chlapy na zvedání kamenů.“
„Kolik jich potřebuješ?“
„Dva budou stačit. Ve větším počtu bychom jenom něco snáz přehlídli a pletli bychom se jeden druhému pod nohy.“
„Fajn, splaším dva chlapy, kteří budou ochotni obětovat neděli. Máš představu, jak dlouho to bude trvat?“
Sophie se zadívala na zeď a pak na oblohu. „Den – plus minus. Záleží na tom, co najdu. Teď už je ale pozdě na to s tím začínat a ona nám beztak nikam neuteče. Zaprotokoluju všechno, co zatím máme, a do odklízení se pustíme ráno.“
„Takže měl Reyná pravdu v tom, že je to žena?“
„Lebka ženská je, uznávám. Definitivně ti to ale potvrdí až Elisabet Hovgaardová, jakmile jí dodáme všechny kosti. Máš nějaký stan, který bychom si tu mohli postavit k práci?“
„Něco seženu.“
„Fajn, tak. A zatím nevěš hlavu. Třeba se ukáže, že je sto let stará, a budeš z obliga.“
Hentze zavrtěl hlavou. „Takové štěstí nemívám,“ povzdechl si a ohlédl se k postavičce v nepromokavé bundě, která k nim šlapala do kopce. Byla to mladá žena kolem dvacítky. Zpod kapuce jí vykukovaly zrzavé vlasy a tváře měla zarudlé námahou.
„Zdravím,“ zasupěla.
„To je moje kamarádka Katrina,“ představila ji Sophie. „Chtěla se podívat na ostrovy, a tak přiletěla na pár dní se mnou.“
„Nenudíte se tu, když Sophie pracuje?“ zeptal se Hentze. „Tomu tedy říkám výlet.“
„Ale vůbec ne, já se skvěle bavím,“ usmála se Katrina. „Aspoň vidím, co Sophie celé dny dělá. Připadá mi to vzrušující.“
„Vzrušující? Ehm, ano, tedy, asi se to tak dá říct,“ pokýval hlavou Hentze, kterému neuniklo, jak Sophie potají zakoulela očima a rychle se otočila ke kufříku s foťákem.
„Můžu omrknout ten vyhořelý dům?“ požádala Katrina. „Není to místo činu, nebo tak?“
„Jen klidně běžte,“ odpověděl Hentze. „Ale dovnitř nechoďte. Není to bezpečné.“
„Budu opatrná,“ slíbila Katrina a pak se otočila k Sophii. „Sejdeme se u auta?“
„Jo, dej mi pět minut.“
Katrina nadšeně vykročila dál do kopce. Hentze se na Sophii výmluvně zadíval a tázavě povytáhl obočí.
„Co?“ pobídla ho Sophie.
„Jen jsem si říkal, že vážně víš, jak pro svoji holku naplánovat romantický víkend.“
Sophie si povzdechla.
„Popravdě bych byla radši, kdyby zůstala v Tórshavnu a prošla si obchody nebo tak.“
„Vážně? Myslel jsem, že je to nový vzrušující objev. Nebyla jsi z ní onehdy úplně na větvi?“
„Jo, no, to bylo tehdy, a teď je teď,“ zabrblala Sophie. „Už se pomalu nemůžu jít sama ani vyčůrat. Chytá mě z toho klaustrofobie.“
„Aha, konvertitky prý bývají nejzapálenější,“ rýpl si do ní Hentze. „Neříkala jsi to náhodou?“
„Fajn, jen si ze mě utahuj,“ odfrkla si Sophie. „Nejspíš si to zasloužím.“
„To bych řekl,“ uchechtl se Hentze. „A mám na to aspoň těch pět minut.“
Sophie ho zpražila pohledem a pak začala fotit místo nálezu a jeho okolí. „Takže co se tu stalo?“ změnila téma. „Barák shořel a uvnitř se našlo tělo někoho z místních, je to tak?“
„Jo, jmenoval se Justesen,“ řekl Hentze. „Tyhle pozemky patřily jemu. Byl to vážně nemocný alkoholik, kterému zbývalo jen pár měsíců života, takže se nejspíš oběsil a z odhozené cigarety chytil celý dům.“
„A jak jste přišli na tohle?“ zeptala se Sophie a ukázala na díru v částečně rozbořené zdi.
„Zatím to jen odhadujeme, ale vypadá to, že Justesen před smrtí tělo vykopal – nebo tedy alespoň lebku. Možná zpytoval svědomí. Nechtěl se zabít a nechat ji v neoznačeném hrobě. Nevíme.“
„Škoda, že neměl tolik slušnosti, aby tu zeď rovnou rozebral celou,“ povzdechla si Sophie a udělala poslední fotku. „Lidi jsou občas fakt bezohlední.“
„Hmm, svatá pravda,“ pokýval Hentze vážně hlavou. „Ale Katrina by ti s tím určitě moc ráda pomohla. Mám ji poprosit?“
„To ať tě ani nenapadne,“ varovala ho Sophie. „Jinak skončíš pod vlastní hromadou kamení.“
O hodinu později jel Hentze po Yviri við Strond, kolem heliportu a nového, téměř dostavěného domova důchodců. Provoz byl mírný a vody Nólsoyarfjørðuru odrážely pošmourné odpolední světlo.
Remi Syderbø parkoval za policejní stanicí. Hentze zastavil vedle Remiho auta a s úlevou se rozhlédl. Dodávky, které jim sem z Dánska poslali kvůli protestům proti lovu velryb, konečně zmizely. Výborně.
V přízemí a na schodech stanice panoval klid. Během noční směny tu bude živěji, ale doby, kdy musel Hentze hlídkovat v Tórshavnu i v sobotu večer, byly dávno pryč. A nestýskalo se mu po tom.
Kriminální oddělení ve třetím patře téměř zelo prázdnotou a nepřirozené ticho mu připomnělo atmosféru, která se na stanici snesla po poslední loňské bouři. Během šestatřiceti hodin, kdy ostrovy bičovaly větry o síle hurikánu a prudké lijáky, byli on i jeho kolegové neustále na nohou. Jeden výjezd plynule přecházel v další a nikdo nevěděl, co přijde dál. Teprve když se vítr utišil a telefony postupně přestaly vyzvánět, dovolili si policisté doufat, že nejhorší už pominulo.
A teď se zdálo, že zažívají něco podobného. Pozvolný návrat k normálnímu životu. Od výbuchu v přístavu a následné vlny zatýkání uběhly už téměř dva dny a jeden od chvíle, kdy dánská zpravodajská služba definitivně odvolala nouzový stav a potvrdila, že další útoky nehrozí. Stále bylo třeba dořešit problém jurisdikce, ale mezitím byli teroristé – jakkoli se Hentzemu to označení nezamlouvalo – převezeni do zařízení se zvýšenou ostrahou v Dánsku. Dánové se zaklínali národní bezpečností a trvali na tom, že by dotyční měli být zadrženi v Kodani, zatímco faerský návladní se domníval, že by měli být postaveni před soud v Tórshavnu.
Ve výsledku šlo jen o politiku. Hentze tajně tipoval, že návladní bude ještě nějakou dobu trvat na svém a pak „neochotně“ Dánům ustoupí. Rozhodně to bylo rozumnější než plýtvat veřejnými zdroji na rozsáhlé a složité stíhání následované soudním řízením, které by se vleklo týdny, možná i měsíce. Nikdo ze zadržených nebyl rodilý Faeřan, tak co záleželo na tom, kde budou souzeni?
Jedinou výjimku představoval Lukas Drescher, toho úřady na ostrovy nepochybně vrátí, aby se zodpovídal z vraždy Erly Sivertsenové. Tak to bylo správné, i když Hentze nepředpokládal, že by to nastalo brzy. Nejdřív za šest měsíců a pravděpodobněji až za rok.
Ve vlastní kanceláři se Hentze ani nezastavil a rovnou zamířil k Remimu. Zběžně zaklepal a bez čekání vstoupil. Syderbø ho očekával.
Místnost osvětlovala jen stolní lampička. Remi na sobě výjimečně neměl oblek a hrbil se nad hromádkou papírů, které však po Hentzeho příchodu okamžitě odložil a pokynul mu, aby se posadil.
„Máme už od Sophie něco?“ zeptal se Remi, vstal od stolu, obešel ho a posadil se naproti Hentzemu do druhého koženého křesla.
„Souhlasí, že nejde o nedávné úmrtí,“ pověděl mu Hentze. „Což už jsme věděli, takže…“
„Takže to nijak nehoří.“
Hentze zavrtěl hlavou. „Neřekl bych. Sophie bude potřebovat k rozebrání zdi a zajištění všech ostatků zhruba den. Promluvím si s Hansem, aby jí tam zítra někoho poslal na pomoc. A pak už budeme muset jen čekat na výsledky z laboratoře, které nás někam nasměrují.“
„Pořád si myslíš, že ostatky vykopal ten chlapík – jak se jmenoval? Justesen? –, co se oběsil v tom domě?“
„Je to jen teorie,“ připustil Hentze. „Ale byla by to až moc velká náhoda, kdyby ne. Koneckonců jde o jeho pozemky.“
„Takže jsi ochotný vzít si na starost velení?“
„Jasně. Aspoň dokud se Ári nevrátí.“
„Jo, no, právě o tom s tebou chci mluvit,“ zamumlal Remi. Na chvíli se odmlčel, jako by se snažil dát dohromady co nejtaktnější formulaci. Nakonec však nejspíš usoudil, že to nepůjde, nebo že to ani není nutné. Posunul si brýle po nose. „Tohle musí zůstat jen mezi námi,“ řekl.
„Jak si přeješ,“ přikývl Hentze.
„Fajn. Měl bys vědět, že jsem Árimu prodloužil dovolenou. Od doktorů dostal týdenní neschopenku kvůli svému zranění a já mu k ní přidal týden volna. Ještě to není úplně dořešené, ale až se vrátí, přidělím ho ke kanceláři návladního. Bude sloužit jako náš prostředník v komunikaci s Dánskem ohledně té teroristické kauzy. A byl bych rád, kdybys na jeho místo povýšil ty.“
Hentze se nadechoval k odpovědi, ale Syderbø ho předběhl. „Jo, jo, já vím. Dočasně. Vím, že o tu práci nestojíš, ale někoho na tom postu potřebuju, sám bych to nezvládl. Prokázal bys tím Árimu obrovskou laskavost. Kdyby se sem vrátil, myslím… no, asi by to bylo problematické. Přesun do kanceláře návladního mu umožní zachovat si tvář.“
„To asi ano,“ přitakal Hentze. Co jiného mu taky zbývalo? Kolegové z kriminálky se nijak zvlášť netajili tím, že Ári Niclasen ztratil jejich důvěru a podporu. Na jeho obranu bylo třeba říct, že události posledních týdnů nemohl nikdo předvídat. Jenže i tak Ári napjatou situaci kolem velrybářských protestů umocněnou vraždou Erly Sivertsenové a následnými bombovými útoky nevyřešil nejlépe. A po tom, jak se zachoval, se dalo jen stěží předpokládat, že se vrátí do práce, jako by se nic nestalo.
„Budu muset změnit kancl?“ zeptal se Hentze.
„Chtěl bys?“
„Spíš ne, obzvlášť pokud jde jen o dočasné řešení.“
„Dobře, tak si zůstaň v tom kamrlíku,“ pokrčil rameny Remi. „Mně je to jedno, hlavně když se co nejdřív vrátíme do normálu. Takže to bereš?“
„Jestli to tak chceš…“
„Díky. Myslím, že to tak bude pro všechny nejlepší.“
Remi se ošil, jako by se konečně zbavil nepříjemné povinnosti. „Jako zastupující inspektor bys měl vědět, že jsem v kontaktu s Petrou Langleyovou z Aliance. Dohodli jsme se, že už tady žádné protesty proti lovu velryb pořádat nebudou.“
„Dohodli jste se, nebo jsi jí to zakázal?“
Syderbø mávl rukou. „Návladní je ochotný veřejně oznámit, že nikdo z těch, kteří v současnosti čelí obvinění z terorismu, nezastupoval postoje Aliance na ochranu života v Atlantiku. Petra Langleyová na oplátku uznala, že by další protesty ze strany AWCA působily jako zbytečná provokace. Beztak chtěli za pár týdnů odjet, takže to zabalí trochu dřív a nechají tady jen pár aktivistů pro případ, že by se konal další grind.“
Taky způsob, jak si zachovat tvář, pomyslel si Hentze. A bylo to jen dobře. Možná se teď opravdu vše vrátí do normálu, jak si Remi přál.
„Dobrá,“ pokýval hlavou Hentze. „Jsme domluveni. Máš něco proti tomu, abych vzal ke kriminálce Anniku Mortensenovou?“
„Anniku? Nemá teď neschopenku kvůli tomu výbuchu?“
„Jo, ale rád bych jí to nabídl, pokud bude mít zájem. A když už tady hrajeme škatulata…“
„Jasně, chápu, dělej, jak myslíš,“ souhlasil Remi, jako by tím byla celá věc uzavřená. „Nechám to na tobě.“ Vstal a vrátil se ke stolu.
„Zůstáváš?“ zeptal se Hentze a také se zvedl z křesla.
Remi přikývl a podíval se na hodinky. „Rosa pozvala na odpoledne vnoučata.“
„A děda bohužel musel do práce?“
„Jenom ještě hodinku dvě, než se utahají.“
„Žádný div, že si manželky na naši práci pořád stěžují,“ uchechtl se Hentze. „Když už ani víkendy nejsou svaté.“
Anotace:
Faerský policista Hjalti Hentze se domnívá, že má poprvé po dlouhé době na stole jasný případ: požár opuštěné farmy, nejspíš omylem založený jejím majitelem, místním opilcem, který se v domě těsně předtím oběsil.
Jenže pak jsou na pozemcích objeveny čtyřicet let staré ostatky mladé ženy a zdánlivě jednoduchý případ se začíná komplikovat. Navíc podle všeho souvisí nejen s komunitou, která se na farmě v sedmdesátých letech usadila, ale také se starým únosem a znásilněním místní dívky.
Britský inspektor Jan Reyna mezitím pokračuje ve vyšetřování matčiny sebevraždy. Postupem času však zjišťuje, že jsou jeho a Hentzeho případy propojené a oba ukazují na zlověstné tajemství pohřbené po čtyři desetiletí nejen na ostrovech, ale i v Dánsku.
Hentze si to uvědomuje také. Stejně jako to, že se Reynovo soukromé vyšetřování začíná měnit v posedlost. Posedlost, která by ho mohla zničit.
Nakladatel: Mystery Press, ISBN: 978-80-7588-323-0, originál: The Fire Pit, překlad Alžběta Lexová, vázaná s přebalem, 145×205 mm, 416 str., 399 Kč
