Svérázná učitelka Josefína Divíšková, hlavní hrdinka humorných detektivek Marie Rejfové, čtenáře baví. Na knižní pulty se vrací již v pátém titulu. Přečtěte si ukázku z knihy Když se vosy vyrojí.
„Česká slečna Marplová“ se i v tomto příběhu ocitá až po uši v problémech a autorka vrší před čtenářem jednu vtipnou scénu za druhou, ale zároveň nezapomíná, že píše detektivku. Když se vosy vyrojí jsou skvělou knihou, kterou si nedočkaví Josefínini fanoušci a milovníci humorných detektivních příběhů přáli v nadcházejícím létě přečíst.
Přečtěte si ukázku z knihy Když se vosy vyrojí.
„Bacha!“
Josefína se zastavila v půli kroku. Díky růžovým šatům připomínala plameňáka, který si na poslední chvíli rozmyslel, že použije i druhou nohu. Dojem kazil jedině ten fakt, že se nacházela v korytě lesní úvozové cesty a společnost jí dělal hromotluk s potrhaným pytlem od brambor přes rameno.
„Lesáci,“ odfrkl si muž a sehnul se pro plastovou pásku, jež vykukovala zpod hromádky smolou vonící kůry, „neuměj po sobě uklízet. Odvezou dřevo, ale co po nich zůstane, o to se nestaraj. Chybí jim vztah k lesu – v tom je ten problém.“ Zatáhl za věc, ale ta zůstala uchycená v zemi.
Josefína si uvědomila, že pořád stojí na jedné noze, a uskočila dozadu. „To sbíráte všechno, pane Lešner?“
„Bobe,“ opravil ji a se zaťatými zuby táhl dál.
Sledovala, jak se mu v krátkých prošedivělých vlasech sbírají kapičky potu, shromažďují se na lysém temeni a stékají za límec vojenské košile.
„A bordel od výletníků…,“ supěl. „Najdu vám místa, kde je to samej papírovej kapesník. Ani hovno po sobě zahrabat neuměj.“
Hádat se nehodlala. I ona patřila mezi druh lidí, kteří použijí lopuch jen v případě nejvyšší nouze.
„Jo, to byly časy, když jsme tady s partou čundrovali,“ pokračoval. „Občas nás do osady přijeli buzerovat esenbáci – jako bysme byli nějaký vyhulený máničky… Tak pojď!“ trhl vší silou.
Páska povolila. I s velkým kusem jílovité hlíny a kamení.
„No to je paráda,“ ušklíbl se, očistil ji a hodil do pytle. „Ale bude se hodit.“
„Statek stojí na místě vaší osady?“ zajímala se.
„Ne, ta byla o kus dál u potoka,“ máchl rukou kamsi do smíšeného lesa za jejich zády. „Nechtěli jsme s Bobulí pryč, ale nebylo to místo k bydlení. Zvlášť s malým děckem.“ Vykročil po cestě.
Dohnala ho, a přitom děkovala prozřetelnosti, že si vzala tenisky, a ne páskové sandále, jak měla původně v úmyslu. „Vaše paní všechno zvládá obdivuhodně – takhle stranou od města,“ zalichotila mu. Lhát ovšem nemusela. Barbora Lešnerová působila jako žena ocelové vůle, která na svém výstavním poprsí nese veškerou tíhu života na samotě s lehkostí Kalamity Jane.
„Jo, je to ženská do nepohody,“ přisvědčil. „Navíc jezdí jednou tejdně do Brodu – nakupovat.“
Josefína sice nepovažovala cestu prehistorickým gazíkem do supermarketu za vrchol společenské aktivity, ale Barbora Lešnerová možná ano. Kdoví. „A teď máte na statku nás,“ dodala.
„Každá koruna dobrá,“ pokrčil rameny.
V jeho hlase nenašla ani stopu po znechucení, a to jí trochu zlepšilo náladu. Od včerejšího rána se téměř bez přestávky ptala sama sebe, proč kývla na tak bizarní věc vést prázdninový výtvarný kurz. Z původních dvanácti zájemců se dostavili pouze čtyři, přičemž průměrný věk účastníků mířil strmě vzhůru, podobně jako jejich tlak. Záměr malovat krajinu z vyhlídky místní romantické zříceniny hradu Krákorec proto zavrhla již v zárodku.
Ze západní strany se sice traverzovitě táhla celkem příjemná stezka, ale i tak by trvalo půl dne, než by po ní odvážní sedmdesátníci vyskotačili vzhůru. Výjimku představovala korpulentní padesátnice, paní Chuchlíková, která ovšem odmítla šplhat z důvodu, že je to pod její úroveň. Myšlenky Josefíně přetrhly duté rány, které se ozvaly z pravé strany. Mezi vrcholy stromů se mihla věž Krákorce.
„Brigádníci,“ řekl Bob Lešner zřetelně skeptickým tónem. „Přihasili si to sem kolem poledního. Opravovat hrad.“
„Vážně?“ zbystřila. Čím víc lidí v produktivním věku kolem sebe uvidí, tím bude mít větší šanci, že těch deset dní přežije. Svého kolegu Jakuba Stehlíka nepočítala, neboť skutečnost, že se přihlásil jako pedagogická výpomoc na kurz krajinomalby i přes to, že učí výlučně hru na dechové nástroje, jí na klidu rozhodně nepřidala.
„Už minulej měsíc sem ten jejich šéf nechal navozit nějaký prkna. Pak to tahal na zádech nahoru,“ řekl.
„Znáte je?“ zeptala se.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Bob. „Mluvil jsem tenkrát jen s tím bláznem s fošnama. Dneska přišli pěšky lesem z druhý strany od výpadovky, jinak bych je zmerčil z baráku. Mají tábor z jižní strany a tahaj všechno odtamtud nahoru.“
„Aha,“ srovnala s ním krok. Na to, jakou měl mohutnou postavu, se v lesním terénu pohyboval překvapivě rychle.
„Je to marná práce, ten hrad stejně jednou spadne,“ pokračoval. „Měli by to nechat bejt a soustředit se na něco jinýho. Třeba sázet stromky, kopat tůně na dešťovou vodu nebo tak něco. Se starou partou z osady jsme nahoru moc nelezli. Co tam taky – jen šutry a bodláky a svinčík od lufťáků.“
Zastavil se u napůl ztrouchnivělého pařezu ve svahu cesty a kopl kanadou pod jeho kořeny. „Jak říkám, samej bordel,“ sehnul se a vyšťoural několik hliněných střepů.
Josefíninu pozornost však upoutal zjev, který si to vykračoval proti nim. Mladého Pavla Lešnera od včerejška potkala už nejméně dvakrát a pokaždé ji dokázal značně znejistit. Nešlo ani tak o jeho černou koženou bundu se švabachem vyvedeným nápisem Penetrathor jako spíš o permanentně naštvaný výraz, který vrhal na všechno kolem sebe. Netroufala si odhadnout, kolik druhů hlodavců a zpěvného ptactva dostalo náhlou srdeční příhodu, než mu jeho otec zastoupil cestu.
„Kampak?“
Mladík mu beze slova zašermoval před nosem dřevěnými paličkami. „Kam asi.“
„Mažoretky to nebudou,“ tipla si Josefína.
Sjel ji pohledem od hlavy až po paty, jako kdyby trpěla ošklivou kožní chorobou, a ne jen špatným odhadem ve výběru oblečení.
„Armádní pochoďák nejspíš taky ne…,“ špitla.
„Kdy se vrátíš?“ zeptal se Bob.
„Ty vole, jak to mám asi vědět?“ utrhl se na něj Pavel Lešner, div nenadskočila.
„Máma bude mít starost…“
„Na to jí kašlu!“ vyštěkl znovu, načež se kolem nich prosmýkl a rázoval dál.
„Piškote!“ křikl Bob, ale nemělo to žádný účinek.
Dívala se za mladíkem, dokud nezmizel za zákrutem cesty.
Nebýt neustálého bušení na Krákorci a sympatické snahy jakési kukačky, která raději spustila odpočítávání, následná pauza by byla mnohem trapnější.
„Pořád utíká,“ povzdechl si Bob po chvíli a vykročil jejich původním směrem. „Má rád muziku, ale aby si s námi večer sedl s kytarou, to ne. Chápete to?“
Josefína si představila, jak nakrknutý Penetrathor zpívá s taťkou a mamkou u stolu v kuchyni Stánky, a kdoví proč nedokázala dát Lešnerovi patřičně soucitnou odpověď.
Naštěstí si vystačil sám. „Chodí takhle zkratkou k silnici. Je to blíž. Tam ho nabere nějakej kumpán z tý jejich uřvaný kapely,“ bručel se zrakem upřeným na cestu.
Nechala ho mluvit. Navíc zpocená stehna se jí začala dřít o sebe a nehezky to pálilo.
„Jinak by musel na opačnou stranu po asfaltce. Bobule tamtudy jezdí do Brodu. Ona by mu auto půjčila, jenže to by nesměl pít. On když se opije… je to o strach. Dvacetiletej mužskej, a člověk aby pořád trnul, kdy se zas něco semele.“
„Děti jsou starost…,“ nadnesla a zatoužila po teplácích. Bez ohledu na to, že její babička by takové fatální porušení dress codu vzhledem k Josefíninu věku a postavení jistojistě odsoudila. Co se týče ženské elegance, byla tahle dáma odjakživa nekompromisní. I brigádu na řepných polích u Žatce prý absolvovala v šifonové halence a sukni ke kolenům. Přímo úměrně s radostí místních zemědělců se však proti tomu vzedmula vlna odporu stranických funkcionářek, která eskalovala na nejbližší schůzi podnikové rady. Zde babička pronesla památnou větu:
„Když už musím budovat socialismus, tak nebudu za krávu.“
Od vyhazovu z práce ji zachránilo manželství s dědečkem, který v té době plnil plán na dvě stě sedmdesát devět procent v libeňských strojírnách. Že v té době už po sobě novomanželé házeli nábytek a kuchyňské nádobí, soudruzi naštěstí netušili.
S těmito vzpomínkami a s nohama od sebe, jak to jen šlo, pochodovala vedle Boba Lešnera, dokud nedorazili na mýtinu, kde se nacházel statek. Tvořila ho dvě velká stavení spojená do písmene el a stodola. Prostor mezi nimi vyplňoval trávník a malá užitková zahrada. Zápraží stavení byla vydlážděna plochými břidlicovými kameny. Před částí, kde byli ubytovaní hosté, stála pergola porostlá červenou pnoucí růží a dřevěný stůl se židlemi. Na jedné z nich seděla buclatá padesátnice s trvalou ondulací tvarem připomínající patizon a barvou lilek. Sotva je spatřila přicházet, celá se našponovala a zaclonila si oči proti slunci.
„Úsměv – jsme na kameře,“ zamumlala Josefína.
„Takovýhle báby, to je neštěstí,“ podotkl Bob.
„Báby…,“ Josefína se zasmála. „Kdyby vás slyšela. Paní Chuchlíková si na sobě tuze zakládá.“
„Až se člověku otevírá kudla v kapse,“ řekl suše.
„Ráno si stěžovala, že ji celou noc budila cikáda,“ pravila potichu.
„Cikáda,“ protočil oči v sloup. „V Čechách. Není ona blbá?“
„Že prý se sem ta středomořská havěť stěhuje, když je teď to globální oteplování,“ zdůvodnila Josefína stížnost Leony Chuchlíkové.
„To slyšela v televizi, ne?“ mávl ke stodole. „Nechcete si prohlídnout moje sochy?“
Josefína je zahlédla jen letmo, když večer po jejich příjezdu ukládala za vrata stodoly barvy, stojany a čistá plátna. Byl to jen okamžik. Ale i to jí stačilo, aby zapochybovala o Lešnerově duševním zdraví.
Otevřel vrata. Proud světla nejprve dopadl na cosi, co připomínalo přerostlého pavouka s dámským poprsím, načež neochotně putoval dál na skupinu kovových ženských torz svázaných k sobě dráty, aby skončil na krychli z pomačkaných plastových lahví, ze které vyrážely stejně recyklovatelné lidské končetiny.
„No…,“ přemýšlela, co říct.
„Metafory ženskosti,“ objasnil jí s dobře patrnou hrdostí. Přistoupila k osminohé obludě. Pavoukovy oči představovaly rezavé konzervy naplněné střepy, ňadra suplovaly poklice z aut vyklepané do špičky, tělo otlučená litinová vana nabarvená na pomněnkovo. „Zajímavý záměr…“
„Říkám jí Modrá Madona,“ pochlubil se.
„A já Necky, co mají dva cecky,“ ozval se ženský smích.
V obdélníku vrat stála Barbora Lešnerová v květovaných šatech a slaměném stetsonu, ruce v bok. Proti dennímu světlu vynikla její vysoká, žensky tvarovaná postava.
„Bobule má pochopení,“ mrkl na ni Bob.
„Co mi zbejvá,“ zašklebila se a otočila vypínačem. „Proč si nerozsvítíte?“ V rohu místnosti se probrala žárovka omotaná závojem pavučin.
Josefína k Barboře zaplula jako k záchrannému kruhu. „Váš manžel je nadšenec, paní Lešnerová.“
„Je to s ním marná práce,“ hodila si na záda cop tmavých vlasů, ve kterém prokvétaly stříbrné nitky. Léta prozrazovaly i vrásky v její opálené tváři a na krku. To jí však neubíralo na kráse.
„Ale jdi ty,“ podal jí pytel. „Jukni.“
S povzdechem vysypala Lešnerovy poklady na kamenný mlat za dveřmi. Kromě malířského náčiní, které si sem přivezli účastníci kurzu, se na něm vršilo všemožné harampádí, nářadí, květináče, pracovní rukavice, prázdné demižony, kusy starého nábytku a další veteš.
„Tohle si nechám,“ prohrábl se novými úlovky. „Tohle taky.“
„Je mi to jasný,“ obrátila oči v sloup Barbora.
Podal jí střepy z vypálené hlíny. „Možná kdyby se slepily… co říkáš? Mohla by z toho být docela hezká miska.“
„Dizajnový kousek,“ pokývala hlavou Josefína. Čím dál víc byla přesvědčená, že Barbora Lešnerová musí být jako manželka svatá.
„Uvidíme,“ řekla a obrátila se na Josefínu: „K večeři bude bramboračka a lívance s malinovým sněhem.“
Už nebylo pochyb, Josefína v duchu sepjala ruce k nebi.
Anotace:
Jakmile se svérázná učitelka Josefína Divíšková rozhodne uspořádat letní výtvarný kurz na statku pod zříceninou hradu Krákorec, nečeká, že by se mohlo přihodit něco vážnějšího než dva týdny nudy zpestřené nanejvýš hašteřením důchodců bez jakéhokoli talentu. Když je však nalezena mrtvola jednoho z frekventantů, pochopí, že má o zábavu postaráno.
Kdo je vrahem? Někdo z obyvatel statku, zejména pak alkoholu a metalu holdující majitelův syn Pavel? Nebo snad některý z účastníků kurzu? A co Jezevec Kid – podivínský tramp, který se po letech vrací do brodských lesů?
Vrásky na čele Josefíně způsobí i parta brigádníků na Krákorci, zvlášť když se ukáže, že je mezi nimi dcera komisaře Tvrdíka, k níž se Josefína snaží najít cestu. První kroky, které v tomto směru učiní, ale dopadnou poněkud katastrofálně. Ostatně jako vždy…
Nakladatel: Mystery Press, 224 str., 329 Kč
