Rozhovor s Tomášem Zářeckým, autorem knihy 15 minus

Beze všeho, ptejte se, na co chcete.

Pocit je to bezpochyby skvělý, ale možná Vás překvapím, největší radost cítím ve chvíli, kdy dostanu návrh smlouvy a následně ji s nakladatelem podepíšu. V ten moment vím, že knížka vyjde, že se dostane k lidem a že ta práce měla smysl. Když se pak dostane na pulty, je to už něco jiného. Už je to minulost, ti hrdinové a jejich příběhy jsou pryč, dávno je vystřídali jiní. 15 minus jsem dokončil v létě 2009. Když jsem letos poprvé držel její výtisk v ruce, zaplavila mě spousta skvělých pocitů, na druhou stranu mi činilo potíže vůbec vyjmenovat všechny postavy. Prostě už jsem je zapomněl. Hodně lidí tohle překvapí, jenže prodleva mezi napsáním, smlouvou a vydáním je pro mě podstatná. Na druhou stranu si díky tomu tu radost vychutnávám hned třikrát.

Upřímně jsem se nejprve bál vzhledem k jejímu obsahu a pojetí. Reakce byly však velmi pozitivní, a co mě potěšilo ještě víc, že i od řady cizích lidí. U příbuzných existuje reálné riziko, že Vám neřeknou, kdyby se jim to nelíbilo. To u někoho „mimo“ nehrozí. Ten nemá důvod mi to vychvalovat, pokud to tak necítí. Navíc pro všechny to byl šok. Nepatřím mezi mluvné lidi, takže i nejbližší rodina se dozvěděla, že mi vyjde román až v okamžiku, kdy jsem měl na stole dvě smlouvy a rozhodoval se mezi nimi. A stejně netušili, o čem je, ani jak se jmenuje.

Ne. Inspirovat jsem se nechal až v Návratu na Longstray. Ale jak říkáte, jsou to postavy ze života. Shodou okolností jsem po dopsání 15 minus a po svém nástupu na vysokou školu poznal člověka, který naprosto přesně pasuje na jednu postavu. Je to křivák, pokrytec a vůbec. Od té doby mi jeho obličej neomylně asociuje s onou postavou. Oba se chovají stejně. Jména prozrazovat nebudu, třeba tohle čte někdo, kdo se teprve na 15 minus chystá, a u toho druhého to postrádá smysl.

Nejprve ke studiu. Univerzita v Hradci Králové mě naučila úžasnou věc: Nauč se sám, postarej se sám. Navíc 15 minus jsem vymyslel a hrubě napsal ještě před ní, takže nepomohlo. Na druhou stranu, abych UHK nekřivdil, historii a filosofii tam mají zvládnutou dobře a do budoucna toho možná využiju k napsání ságy z českých dějin.

Co se domorodců týče, tady se jedná čistě o fikci, i když jsem četl řadu knížek, které na mě působily a pomohly mi vytvořit celkový výsledek. Tenhle konkrétní kmen a jeho rituály však pochází z mé hlavy.

Pojal bych to obecně. Celá společnost, nejenom zábavní průmysl, se neuvěřitelně mění. Nenazval bych to zrovna posunem kupředu. Faktem je, že věci, které dnes reálně společensky existují, platily ještě nedávno za tabu. Jsem přesvědčený, že podobný typ soutěží je otázkou času a to ne nijak dlouhého. Dnešní společnost je postavená na penězích. Tahle „hodnota“ stojí výše než lidský život. To je fakt, i když nahlas se to radši neříká. Navíc se obávám, že i mentalita lidí je tomu příznivě nakloněna. Stačí, aby se našel někdo, kdo se nebude bát do toho praštit. A on se najde.

Ty první dvě mě inspirovaly k napsání 15 minus. Respektive zhnusení z nich. To je odpad zábavy i úpadek společnosti jako takové. Viděl jsem pár částí a povídám si, tolik peněz za tohle to? Já bych vám to osladil… a tak vznikla myšlenka soutěže 15 minus. Přijde mi směšné rozhazovat miliony za podobné soutěžní „výkony“, když spousta prospěšných a náročných profesí je nehorázně podhodnocena. Další kapitolou je, že ty peníze se tahají od diváků těchto „ehm“ pořadů.

Superstar a podobný typ objevování talentů řadím jinam. Uděláme to jednou, fajn, třeba někoho zajímavého najdeme. Ale recyklovat to každý rok? To je trochu divné. A kolik těch zářivých hvězd se skutečně rozsvítilo na hudebním nebi? Nejsem si jistý, jestli z toho vzešel nějaký opravdový zázrak. Takže zase jde jen o to vytahat z kapes naivních lidí co nejvíc peněz.

Do Superstar určitě ne, protože mám hudební hluch. Do VyVolených a Big Brothera taky ne, protože mám hrdost. Myslím, že peníze se dají vydělat i jinak, poctivou prací. Navíc kdybych se tam řízením osudu dostal, hned bych vypadl. Jenom bych tam totiž seděl, koukal a s nikým se nebavil. Neměl bych o čem. A to je málo pro voyeuristické choutky diváků. Co se týče samotné Patnáctky, musel bych být extrémně zoufalý a napůl šílený. Protože ta soutěž není o tom, že můžete umřít, je o tom, že můžete přežít. Motivace by
musela být vážně neuvěřitelně silná.

Vždycky se snažím vše si prožít na vlastní kůži a co nejlépe se na román připravit. Ohledně fyzických sil, to jsem si vyzkoušel, co šlo. Třeba jsem se v těch nejhorších vedrech sebral a chodil celý den sem a tam po rozpálených silnicích akorát s lahví vody. Jsou to skvělé zkušenosti. Hned se Vám lépe píše o úpalu, resp. úžehu, než když si u toho sedíte v klimatizované místnosti. A na dně psychických sil? I to jsem si prožil, ale až po Patnáctce. Nerad na to vzpomínám a nehodlám to ventilovat. Jen, že to bylo zlé a vážné. Když se z toho ale vyhrabete, je to další neocenitelná zkušenost. Některé věci Vám totálně překopou pohled na svět.

Kvantitou ne, kvalitou vždycky. Každý fejeton, na který zaznamenám příznivé ohlasy, mě zavazuje, aby ten další nebyl horší. To se samozřejmě ne vždy podaří a je to hodně náročné. Nebojím se ani toho, že by zůstalo jen u dvou románů. Pokud bude zájem nakladatelů, čtenářů a vydrží mi sloh, nápadů mám na dvacet knížek dopředu.

Ano. V průměru napíšu deset normostran za den. Nechci psát víc jak patnáct, dvacet, což mám sice taky vyzkoušené, ale obávám se, že pak už je mozek unavený, kvalita klesá… tak toho nechám a pokračuju zase další den. Kolikrát nenapíšu nic, poučil jsem se, že nemá cenu to lámat přes koleno. Ve výsledku ale za měsíc napíšu knihu o cca tři sta stránkách, když mám připravené poznámky. Dokonce jsem napsal jednu za dva týdny, navíc přes Vánoce, takže si dovedete představit to šílenství. Zatím odpočívá v šuplíku, cítím, že jí něco chybí. Jsem totiž postižen úchylkou perfekcionismu.

Určitě. Snažím se na tom neustále pracovat. Teď píšu román s pracovním názvem Síť a chci si dát záležet právě na psychologii postav. Jeden kamarád a můj neúnavný kritik mi ji totiž dost strhal právě u Patnáctky. Jelikož to byla konstruktivní kritika, snad mě posune dál.

Poznámky, osnovy, plány kapitol, prostě všechno kromě samotného románu dosud píšu ručně. Mám pak kolem sebe dvacet, třicet hustě počmáraných papírů a vyznám se v nich jedině já. Nedovedu si to bez toho představit, nemohl bych si dělat poznámky do notebooku. On má tu výhodu, že se v něm dají věci stokrát měnit a přepisovat, a já pořád něco předělávám. Proto ho používám, ale jinak z toho radost nemám. Na ten psací stroj si vzpomínám, mělo to tehdy neodolatelné kouzlo.

Návrat na Longstray se v tomhle trochu vymyká. Je to spíše kniha o naději, o hledání, o smíření se s osudem. Ačkoliv říkám, že kniha pro mě umírá s poslední tečkou, Longstray jsem si uchoval v paměti. Rád se na něj vracím, chodím si tam odpočinout. Kritizovat však nepřestávám ani omylem. Uveřejnil jsem proto ve spolupráci s CzechFolks PLUS ukázku z první kapitoly chystaného románu Síť, aby si každý mohl udělat obrázek, do jakého fenoménu se obouvám tentokrát.

Představit si to umím. Dokonce mi to už nezávisle na sobě řeklo několik lidí. Pokud bych byl spokojený se štábem, nezasahoval bych jim do toho. Rozhodně bych nepsal scénář. Chtěl bych mít jedině právo veta v zásadních otázkách. Třeba Návrat na Longstray by se dal pořídit relativně levně. Ale 15 minus? Nedokážu si představit, že by se to točilo někde v lese za kopcem.

Vyrostl jsem na románech Alexandra Dumase, miluju knihu Hrabě Monte Christo. Samozřejmě byli i další jako Karel May, Jules Verne atd. Ovlivnil mě i Wilbur Smith, Řeku bohů jsem přečetl už na prvním stupni a od té doby je mým nejoblíbenějším autorem.

Paradoxně relaxuju psaním. Pokud si chci odpočinout od něj, mám tu psa, křížence německého ovčáka z útulku, který mě nenechá ani na moment vydechnout. Nesmím zapomenout na historii, která mě baví a knížky z téhle oblasti mají přes tisíc stran. A pak má velká láska — hokej. Za patnáct let jsem vynechal jen pár domácích zápasů Pardubic.