Rebeka Murphyová uvízla sama na zapomenutém rybářském ostrově a vůbec nechápe, proč ji nikdo nehledá. A už vůbec netuší, proč by ji chtěl někdo zabíjet. Vždyť žila úplně obyčejný život doktorky na mateřské, možná se jí trošku rozpadlo manželství, ale není v jejím životě zkrátka nic tak nebezpečného, aby si někdo dal práci s její vraždou. Trajekt se vrací až příští sezonu – za pět měsíců… Mezitím newyorský detektiv Frank Travis v oddělení pohřešovaných osob pátrá po malířce Louise Masonové, aniž by tušil, že se dostává k Rebece z úplně opačné strany problému. Aniž to vědí, každý z nich má svou část pravdy, svůj střípek…
Rebeka je téměř neskutečná hrdinka. Na to, abyste jí věřili, že přežije 5 měsíců na ostrově (který zůstal vybydlený po hurikánu a teď je jen pro bláznivé rybáře a turisty) bylo potřeba ji vybavit dobrým zázemím, aby nepůsobila jako parodie na MacGyvera. A myslím, že to se Weaverovi podařilo. Ženě, vyrůstající mezi samými chlapy s otcem pochůzkářem, za sebou náročné studium medicíny a drsnou praxi na pohotovosti – ano, té byste klidně věřili, že v sobě najde dost vnitřní síly nevzdat se a přežívat. (Nezanedbatelný podíl na tom určitě také mají její dvě děti, ke kterým se chce vrátit.)
Na obálce stojí něco jako „zmizelá žena, kterou nikdo nehledá“. To by přeci byl případ pro Davida Rakera, specialistu na pohřešované lidi, jako dělaný. Jenže – tohle není jeho příběh a otázka „proč Rebeku nikdo nehledá“ patří k záhadám, které vám slušně zaměstnávají mozek (hned vedle spousty dalších proč).
Navzdory tomu všemu je román detektivkou jen zčásti. Z větší části je totiž příběhem o přežití, takovou moderní robinsonádou. A tím, že Rebeka není žádný Bear Grylls (šílenec s výsadkářským výcvikem) je její boj o to autentičtější. Sledujete její pády na dno i nová odhodlání. A jeto nesmírně fascinující a intenzivní – ale upřímně, pro ty, kdo čekají akci a odhalování odpovědí, bude to čekání možná extrémně dlouhé. Ale vyplatí se počkat, protože pak přijde poslední třetina, nabitá akcí, informacemi a emocemi.
Ten, kdo čte knihy Tima Weavera, je zvyklý, že ať už výchozí zápletka vypadá naprosto neřešitelně nebo nemožně, nakonec z toho Tim vždy vybruslí s dokonale logickým vysvětlením. A stejné je to i tady. Tentokrát si autor se čtenáři navíc pěkně pohrával a neustále jim podstrkoval falešné stopy, nenápadnou větičkou jim nahodil návnadu, aby se hnaly za další špatnou teorií (a čtenář se bláhově raduje, že na to kápnul… Nekápnul na nic, opět byl autorem přechytračen.). Nakonec vše dává dokonalý, byť děsivý smysl.
Ztracené vzpomínky jsou parádní emocionální jízdou, která vám slušně zaměstná mozek. Taky jsou důkazem, že autor dokáže psát strhující thrillery i mimo oblíbenou sérii, i když chtěl zkusit takovou malou výzvu, jako je thriller o přežití. Pro fanoušky série s Davidem Rakerem je tahle kniha samozřejmostí, pro nováčky skvělým seznámením a nalákáním k zásobě nervy brnkajících knih…
Originál: Missing Pieces, 2021
Překlad: Alžběta Lexová
Vydal: Mystery Press, 2021
544 stran
