Rytíř Mojmír Mráz ze Žezlic se dostává ve svém druhém příběhu na stopu vrahů ctících dávný rituál. Autor tentokrát přichází s ještě propracovanějším příběhem, ale je třeba si dát pozor a neztratit v něm nit.
Historická detektivka je v posledních letech u českých čtenářů stále poměrně oblíbená a čtenáře v tomto směru uspokojuje hned několik autorů. Počínaje osvědčeným veteránem Vlastimilem Vondruškou, mimo jiné jeho řadou dnes více jak třiceti detektivek ze série Hříšní lidé Království českého, až po autory, kteří se tomuto žánru začali věnovat relativně nedávno. Mezi ně můžeme jmenovat ty, na jejichž díla jste našli recenze i na našich stránkách – mladého autora Františka Kalendu a jeho trilogii o královském lékaři Siegfriedovi, Viléma Křížka, který již třikrát představil čtenářům „českého Sherlocka Holmese“ Eliáše Sattlera (nepočítáme-li krátký příběh Incident s dragouny), jejich slovenského kolegu Juraje Červenáka, a také Ondřeje S. Nečase. Tento absolvent Fakulty informatiky v Brně napsal loni svou první historickou detektivku (předtím se věnoval sci-fi, fantasy a pohádkám) a nazval ji Noční motýl.
V příběhu o vraždách v malém městečku uprostřed moravských lesů se mu podařilo navodit lehce strašidelnou a tajemnou atmosféru. Ale jak jsem uvedl v tehdejší recenzi, u hlavní postavy rytíře Mojmíra Mráze, soudního zmocněnce, jsem postrádal větší charisma. Také jsem se v recenzi zmínil, že dokonce i jeho pomocníci, zbrojnoši Boreš a Olota, mají charismatu více.
Ve svém druhém románu to autor přeci jen poněkud napravil a nechal čtenáře malinko více nahlédnout do soukromí Mojmíra Mráze, i když je jasné, že si stále ještě hodně schovává na některý z příštích románů. Boreš a Olota se tentokrát vyskytují v románu jen ojediněle, zatímco Kristiánovi, Mojmírovu čtrnáctiletému pážeti (takový jeho „Watson“) zůstává víceméně stejný prostor.
Příběh se odehrává v Brně roku 1489. Rytíř Mojmír se vrací do svého domovského města. Krátce po příjezdu je spolu s Kristiánem pozván do domu jistého bohatého sběratele, který se chce pochlubit získáním vzácného rukopisu, ztracených listů ze slavného Misálu probošta Mikuláše. Během večera se však v hodovní místnosti zřítí obrovský lustr a v nastalé tmě někdo zavraždí hostitelovu manželku. Záhy na to zmizí i její sluha, který se předtím zřejmě podílel na pokusu únosu mladé dívky, kterému Kristián za pomocí dalšího mladíka hrdinně zabránil. Když dochází k dalším vraždám, Mojmír si uvědomuje, že aby si užil pár dní klidu, je zatažen do podivné hry související s dávným rituálem. Přitom se zdá, že vrahů může být více a někdo je pomocí nějaké tajemné moci řídí.
I tentokrát autor vkládá do svého příběhu lehké prvky tajemna. Svou úlohu zde hraje podivný rituální mučící stroj a tajné společenství maskovaných lidí, kteří zřejmě musí splnit jisté úkoly, aby se dostali k vytouženému cíli. Tím pádem může být vrahů více a je občas trochu náročnější sledovat jak všechny myšlenkové posuny Mojmíra a Kristiána, tak i spletité vztahy mezi tajemnými postavami. Naštěstí se příběh netočí jen kolem onoho večera, kdy došlo k vraždě hostitelovy manželky. Tam totiž bylo přes dvacet hostů (a tedy i podezřelých), a dostali bychom tak možná další příběh typu „hledání vraha v zavřené místnosti uprostřed skupiny podezřelých“.
I přes jistou zamotanost příběhu (zejména v závěru) Ondřej S. Nečas prokazuje cit pro navození napětí, přičemž k tomu nepotřebuje ani tak typické historické propriety jako různá temná zákoutí a tajemné postavy v kápích (i když na to taky dojde), ale spoléhá na netradiční stavbu příběhu a fakt, že ke společenství vrahů může patřit kdokoliv. V závěru nakonec ta stavba zase tak netradiční není, při troše fantazie tu můžeme najít malou podobnost se slavným snímkem Psycho, případně různými staršími detektivkami, kdy někdo se zvrácenou poťouchlostí vybídne ostatní k vzájemnému vraždění.
Autor vypráví svůj příběh víceméně moderním jazykem, který však přesto působí naprosto přirozeně a přibližuje tím jeho román širší vrstvě čtenářů. Nezabíhá se tu příliš do historických souvislostí, a ani se zde nevyskytují nějaké skutečné postavy. Ondřej S. Nečas na řadě míst však přesto dokazuje svou obeznámenost s historickými detaily, když se například jedná o některé pokrmy nebo například látky.
Řekl bych, že Zrnko v soukolí je propracovanějším příběhem než autorova historicko-detektivní prvotina. Druhý příběh rytíře ze Žezlic je završen poměrně napínavým finále a co se týče výše zmíněné srozumitelnosti děje, téměř na samém konci je všechno dostatečně vysvětleno. Jedná se tedy rozhodně o kvalitně vystavěný příběh, který vzbuzuje zvědavost na autorovy další počiny v tomto žánru.
Text: Ondřej S. Nečas (2020)
Vydáno: Mystery Press (2020)
256 stran
