Ještě se nestačil zbavit podezření ze spoluúčasti na vraždě a už musí čelit dalšímu obvinění. Kdo ale tahá za nitky? Čtvrtý případ Hany Vítkové a Davida Winklera.
Brněnská spisovatelka Veronika Martinková se před pár lety představila čtenářské veřejnosti titulem Podíl viny, v němž spíše než o detektivku šlo o psychologicko-kriminální komorní příběh. Už tehdy se v něm objevila dvojice vyšetřovatelů Hana Vítková a David Winkler, nicméně Hana tehdy ještě vyšetřovala se svým kolegou Danielem Pursou a David měl relativně málo prostoru. Navíc se autorka po většinu děje soustředila na vyšetřovaný případ a teprve až ke konci se začala zabývat soukromím Hany a Davida do hloubky.
V dalším románu (Odsouzen k smrti) už dostával více prostoru David. Pro autorku byl nesporně zajímavější postavou, poněvadž ho nechala zahrabávat se do stále větších problémů. Dílem kvůli jeho dřívějším problémům s alkoholem, dílem kvůli netýmovému duchu a později pak především kvůli podezření, že pomáhal jistému Havelkovi s vraždou člověka, který mu zabil dceru a unikl trestu. Tato zápletka pak byla rozvinuta ve třetím dílu série (Vina a trest), kdy se David navíc ještě zapletl s někým, s kým neměl, a pokračuje až do aktuálního, čtvrtého dílu. V něm se k původnímu podezření ještě přidá několik dalších. V každém dílu série se vyšetřuje samostatný případ. V některých dílech si sice spravedlnost najde cestu na svět sama, ale něco, respektive někoho to něco stojí, někoho to bude bolet. A nemusí jít zrovna o fyzickou bolest.
Po roztržce (na konci předchozího dílu) žijí Hana a David odděleně. Davida stále vyšetřuje inspekce bezpečnostních sborů, a tak mu jeho nadřízený nechce svěřovat žádné důležité případy. David tak odjíždí se synem a bývalou ženou na víkend do Švýcarska a Hana dostává na starost vyšetřování smrti mladé ženy, která byla uškrcena ve svém domě. Vyšetřování brzy ukazuje, že oběť rozhodně nebyla žádná světice – nikde nepracovala, nechala se vydržovat, měnila partnery, které jen využívala. Měla pravidelné příjmy, s největší pravděpodobností pramenící z vydírání někoho finančně dobře zajištěného, možná dokonce vyššího policejního důstojníka.
David se k vyšetřování dostane oklikou, když pracuje na svém očištění z podezření ze spoluúčasti na vraždě a později dokonce na další vraždě. K velké zlosti nadřízených i kolegů se mu však daří rozkrýt některé skutečnosti mnohem rychleji než jeho kolegům. Pomyslná židle se ale pod ním kymácí čím dál více. Někdo ho zjevně chce dostat ze hry, neváhá k tomu použít falešné obvinění ze znásilnění nebo podstrčení drog. Šrouby se stále více dotahují. David nechápe, kdo má tak velký zájem na jeho likvidaci za každou cenu, ale je mu jasné, že pokud se chce vyhnout doživotnímu vězení, musí toho, kdo tahá za nitky, odhalit sám.
V tomto díle dostává zpočátku více prostoru Hana, pak už je to rovnoměrné. Po zmíněné roztržce (Davidově nevěře) si nějakou dobu k sobě obě hlavní postavy hledají cestu, což není snadné kvůli sérii nedorozumění a časovému presu. David je rozhodně pozoruhodná postava, dílem člověk na zabití, který dělá chyby a často se chová dost egoisticky, aby ale vzápětí prokázal své kvality nejen jako vyšetřovatel, ale především jako člověk. Navíc si přes své navenek „tvrďáctví“ dokáže přiznat strach nebo to, že je psychicky úplně na dně. Kvůli této charakterové nejednoznačnosti nad ním nejeden čtenář bude nevěřícně kroutit hlavou, aby mu ho bylo o pár stránek dál líto, nebo spolu s ním cítil rozhořčení nad podivným komplotem kolem jeho osoby. Autorka ho tentokrát nešetří a pořádně mu naloží, takže v tomto románu na to dno opravdu několikrát tvrdě dopadne.
Většina autorů se snaží, aby se jejich knihy nemusely číst v chronologickém pořadí. I Veronika Martinková na sociálních sítích uvádí, že to není nutné, nicméně jsem toho názoru, že v jejím případě to skoro nutnost je, nebo je to alespoň velkou výhodou. Jelikož chce autorka jít více do hloubky, přiblížit čtenáři psychologickou stránku pachatelů a především blíže poznat vyšetřovatele trestných činů (jak to sama v jednom rozhovoru uvedla), hraje spojovací linka prim a je také mnohem zajímavější než případ, který se vyšetřuje pouze v dané knize. Díky té silné spojovací linii jsou pak dílčí případy čím dál podružnější. Čtení titulů v chronologickém pořadí je proto v podstatě nezbytností. Je tak i mnohem zajímavější změna chování některých vedlejších postav. Ti, kteří četli předchozí příběhy, teď zjistí, že nadřízený Hany a Davida se najednou začíná chovat divně, až podezřele. Pursa je naopak mnohem snesitelnější a z expřítele Hany, psychiatra Kokeše, se stává otravný, dokonce nebezpečný loudil.
Veronika stvořila něco, co u nás nemá příliš obdoby. Autorsky roste s každým dílem a je až s podivem, jak tato mladá a sympatická autorka píše naprosto věrohodně o policejní korupci, křivých policajtech i pochybnému politikaření uprostřed policejního sboru. Není pak divu, že na sebe zmíněná spojovací linie strhává většinu pozornosti. V případě čtvrtého románu jsem se dokonce několikrát přistihl, že je mi vlastně jedno, kdo tu „andělskou mrchu“ zabil. Nicméně měl jsem tip skoro hned od začátku, díky jedné zmínce, pak jsem ho někdy v polovině přehodnotil kvůli jiným dvěma zmínkám a ten už mi vyšel. Vyjde nejspíš i Vám, ale o to tu opravdu nejde.
Od nenápadné prvotiny s ještě nenápadnější obálkou (tradiční suchopárnost edice Původní česká detektivka z nakladatelství MOBA) se série rozvinula do dramatu, kde je všechno – policejní konspirace, procedurální detektivka, psychologický příběh, jistá dávka romantiky, ruku v ruce s paranoiou, komu věřit a obavou z mocného protivníka, který zřejmě ovládá kde koho, přičemž vlastně ani motiv téhle urputné snahy není zcela zřejmý. Dobrá zpráva je, že se můžeme těšit na další díl, s názvem Mrtvá budoucnost.
Text: Veronika Martinková (2023)
Vydáno: VM knihy, s. r. o. (2023)
424 stran
