Viděla něco, co neměla. Ale policie jí v tomto případě asi nepomůže, právě pro ně je totiž lovnou zvěří. Goffa tentokrát zvolil ryze oddechový příběh.
Nikdy nechtěl být policistou, a přesto pro policii pracoval patnáct let. V mládí neměl literární ambice, a přesto k dnešku napsal na dvě desítky románů a patří k našim nejpilnějším a nejčtenějším autorům. Tak by se také dal charakterizovat spisovatel, který se dodnes „ukrývá“ za pseudonymem Martin Goffa. V devadesátých letech vyměnil povolání technika s nejistou mzdou za jistotu u policie. Tři roky si odbyl v uniformě na rodné jižní Moravě, poté přesídlil do Prahy, kde se jako kriminalista věnoval převážně majetkové trestné činnosti. Ve čtyřiceti letech pocítil syndrom psychického vyhoření. Chtěl, aby to po něm něco zůstalo. Neuměl malovat ani skládat hudbu, a tak se rozhodl napsat knihu. Pochopitelně ho inspirovala jeho práce u policie, takže se rozhodl předvést policejní práci takovou, jaká skutečně je. Bez příkras, glorifikace, a nechtěné parodie. Sám byl zvědavý, jestli si jeho debut (zčásti se zakládající na reálném podkladě) najde své čtenáře. Za hlavní postavu si zvolil bývalého policistu Mikuláše „Mika“ Syrového. Teprve až po případném úspěchu byl rozhodnut přijít s volným pokračováním, které se mělo týkat prvního případu, který Miko vyšetřuje po svém návratu do policejních řad.
Povedlo se a prvotina Muž s unavenýma očima vyšla v roce 2013. K dnešku tahle knižní série čítá deset titulů. V roce, ve kterém prozatím uzavřel příběhy s Mikulášem (2019), začal vydávat zcela novou řadu, s případy novináře Marka Vráze, kterému okolí říká Terenci, kvůli podobě s italským hercem Terencem Hillem. První příběh se jmenuje Přiznat vinu. Letos se chystá k vydání už sedmý příběh, Vodní hrob. My se ale v recenzi podíváme na pátý titul série, který vyšel loni a autor ho pojmenoval Ženská na odstřel.
Dana Grantzová kdysi patřila mezi hvězdné reportérky. Její atraktivní postava nesměla chybět před kamerou u žádné důležité události. Pak se k ní však osud otočil zády a ona dopadla až na samotné dno. Přišla o manžela, dítě, prošla si alkoholovým deliriem, pokusila se o sebevraždu. Léčila se na psychiatrii. Po několika strastiplných letech se opět k práci reportérky vrátila, ale už ne jako reportérka, nýbrž jako redaktorka. V rámci přípravy nové televizní reality show se účastní výjezdů s motorizovanou policejní hlídkou. Při jednom na prvním pohled banálním zásahu v činžáku na periferii náhodou spatří, jak dvojice mladších policistů, ke kterým byla přidělena, zastřelí neozbrojeného nájemníka bytu. Vše navíc narafičí tak, aby to vypadalo, že muž na ně vytáhl zbraň a oni se jen bránili. Dana se ale tím pádem stane nežádoucím svědkem, a na poslední chvíli se jí podaří z místa činu uprchnout.
Jelikož v autě nechala kabelku se všemi svými doklady, nemůže domů, ani do práce. Nakonec zoufalá zazvoní u domku novináře Marka Vráze, se kterým na vysoké škole chodila a se kterým se před pár dny náhodně po letech setkala. Markovi je jasné, že on sám ženě nijak nepomůže. Dana by měla vše ohlásit inspekci, ale zkušený novinář, který celý život píše o kriminálních kauzách, chce předtím zjistit co nejvíce. Brzy to začne vypadat, že Marka někdo sleduje, navíc se kolem jeho domu ochomýtají podezřelí lidé. Marek požádá o pomoc svého kamaráda, někdejšího policistu a nynějšího majitele střelnice, který si říká Karlos. Ten Danu ukryje u sebe doma. Neznámí pronásledovatelé však přitvrzují a ani Dana s Karlosem si nemohou být jistí, komu u policie věřit. Navíc Karlos ještě rozjíždí svou vlastní hru…
Řeknu to asi takhle… Kdyby šlo o mé první setkání s tvorbou Martina Goffy, byl bych nadšen. Kdyby mě někdo poprosil „hele, doporuč mi nějakou nenáročnou oddechovou detektivku, která se dobře čte a není moc dlouhá“, doporučil bych mu tuhle knihu. Jde o čistě oddechový a naprosto nenáročný příběh, který „zhltnete“ za jedno či dvě odpoledne, nejlépe někde u vody nebo na zahradě v lehátku. Od autora hlubších příběhů, jako Plaváček nebo Dítě v mlze, za který navíc získal Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku 2016, bych však čekal více. Jistě, řada s Markem Vrázem by mohla evokovat autorovu snahu o změnu žánru, zvolnění a zmírnění, nicméně i v této sérii bychom našli emotivnější a procítěnější příběhy, jak to autor dokázal například v Děvčátku.
Co tedy k Ženě na odstřel napsat více? Už od své prvotiny Goffa používá dvě vyprávěčské perspektivy – hlavního hrdiny v první osobě a ostatních postav (často oběti i pachatele) ve třetí osobě. Nejinak je tomu i v této knize. Kapitoly z pohledu Marka/Terence jsou psány v první osobě, zatímco pohledy ostatních (tady v podstatě jen Dany a Karlose) ve třetí osobě. Podobně jako třeba v Děvčátku není Marek vyloženě hybnou silou příběhu, je spíše jen vypravěčem a glosátorem. V Ženské na odstřel za rychlostní páky tahá především Karlos a Dana je z pozice atraktivní a sebevědomé reportérky brzy přesunuta do role ustrašené oběti.
V pátém dílu své druhé knižní série tedy Goffa zvolnil a napsal (nejspíš vědomě) ryze oddechový příběh, který může bavit svou přímočarostí a jednoduchostí, s jemným závanem všudypřítomné paranoii, koho má kdo za zády a komu může věřit. Ale řečeno slovy velkého českého klasika Járy Cimrmana – „A není to málo, Martine Goffo?“
Text: Martin Goffa (2021)
Vydáno: Euromedia Group, a. s., v edici Kalibr (2021)
200 stran
