Soukromá vyšetřovatelka Julie Starková opět řeší podivný případ. Slavná stockholmská herečka Bianca je přesvědčená, že ji pronásleduje její mrtvý snoubenec, a po Julii chce, ať ho zastaví. Touží snad celebrita po větší pozornosti, nebo ji vážně něco hrozí?
Po dočtení prvního dílu téhle série, Až najdu klíč, jsem celkem jistě věděla, že jeden stačí. Ne že by zápletka nebyla zajímavá, ale pekelně mě dráždila hlavní hrdinka – tak proč se rozčilovat s někým, kdo vám není sympatický. A přesto je tady druhý díl…
Rozhodlo téma, výchozí zápletka, která budí otázky, a hlavně prostředí: divadlo zkouší Macbetha. Zkrátka a jednoduše jsem byla zvědavá. V záplavě nových titulů je těžké přijít s něčím originálním, a tím obtěžování od mrtvého přítele určitě je. Hned začnete v duchu spekulovat, co za tím může být, fantazie pracuje – a už chcete vědět víc. (Navíc tím, že už víte o Juliině minulosti, je její divnost a odtažitost mnohem líp tolerovatelná.)
Dostala jsem přesně to, na co jsem se těšila, zčásti: zákulisí divadla. Zatímco oficiální část budovy se topí v okázalosti, je herecké zázemí omšelé, improvizované, vybavené jen tím nejnutnějším. Spolu s Julií se podíváme do šaten, zkušebny i mezi herce, kteří už skotskou hru uváděli jednou, ale museli ji stáhnout. Teď ji ve stejném složení zkusí znovu. Je dost možné, že Biančin stalker je někdo z nich. Zkoušky mají zvláštní napjatou atmosféru, je otázka, jestli je to jen tématem, nebo vztahy mezi herci. Do kroužku patří ještě režisérka, inspicientka a nápověda. Všichni spolu musí vycházet, i když by třeba někomu rádi plivli do kávy – holt televizní celebrity přitáhnou do divadla víc diváků…
Připouštím, že mi tentokrát místy dělalo potíže udržet pozornost. V příběhu se toho nedělo tolik, a ještě se tříštil na pozorování smutného Juliina života v osamělosti… V prvním díle mi hýbala žlučí, teď už jen vzbuzuje lítost…
Ale její mozek funguje stále dobře a autorům se opět povedlo své čtenáře překvapit. Měla jsem své malé podezření, které se potvrdilo jen zčásti – vysvětlení je totiž mnohem komplikovanější, a přesto stále dává smysl a možná bych ho i zvládla převyprávět (což není až taková samozřejmost). Jsem vlastně dost rozpolcená – ačkoli mě zajímalo prostředí tady v druhém díle, nemůžu se zbavit dojmu, že ten první byl lepší. Zajímavější, sevřenější, i přesto, jak všechny štvala Julie Starková. Aspoň ale díky tomu zůstal v paměti. Odlišoval se.
Už raději neslibuji, že třetí díl opravdu číst nebudu – protože co kdyby Ahndorilovi i do třetice přišli s nějakým neotřelým nápadem…
Originál: Jag blundar och ber, 2024
Překlad: Karolína Kloučková
Vydal: Host, 2024
263 stran
