Nález ohořelé mrtvoly v neméně ohořelém autě dá příležitost mladé kriminalistce, aby dala výjezdovce sbohem a blýskla se na oddělení vražd.
Když začnou kriminalisté, ať už aktivní či ve výslužbě, psát detektivky, většinou to bývá záruka nejen napínavého, ale i realisticky podaného příběhu. Ostatně kdo jiný by si měl pohlídat, že všechno bude „v cajku“, že se policisté budou chovat jako policisté, vyšetřovací metody nebudou vycucané z prstu a u dialogů se nebudou detektivové z mordparty lámat smíchy. Kvalitu a autenticitu v současné době stále víceméně garantují jména jako Dominik Dán nebo Martin Goffa. Už nějaký ten rok k nim patří i David Urban. Jako policista pracoval na mimo jiné na hospodářské kriminálce, ve výjezdové skupině a na oddělení pátrání. Je úspěšným autorem detektivek (za román Hra o přežití získal Cenu Jiřího Marka) i povídek, pravidelně zasedá v odborné porotě hodnotící nejlepší detektivní povídky. V povídkové knize Výjezdovka poprvé představil fiktivní členy výjezdové skupiny a některé vyšetřovatele a operativce, ti se pak postupně objevovali i v samostatných románech (prvotinou je v tomto smyslu Rozsudek smrti). První dva romány byly dějově nabité, nechyběly zvraty, občas to byla docela divoká jízda. Oproti tomu autorův třetí román Déjà vu působil celkem komorním dojmem a podobně působí (alespoň na začátku) i jeho předposlední román Vražedná splátka.
Vedoucí výjezdové skupiny poručík Eda Braun je přivolán k nálezu ohořelého vraku auta, v němž se nachází seškvařené lidské tělo. Je jasné, že nejde o žádnou sebevraždu. Obětí bude patrně žena, je však otázkou, co dělala v luxusním autě na okraji Prahy, kde si dávají dostaveníčko bezdomovci nebo ještě tak zoufalí milenci nemající jiné útočiště.
Braun má k ruce mladou kolegyni Dianou Černou, která musela po roztržce s kolegy odejít ze středočeské kriminálky a místo na výjezdovce v Praze bere jako dočasný azyl. Nijak se netají tím, že by se ráda vrátila na kriminálku. Brzy k tomu dostane šanci. Kapitán Radim Brázda přišel dočasně o svého kolegu, který se zranil na předchozím případu, a na Edovu přímluvu bere Dianu k sobě, aby společně hledali vraha neznámé ženy. Eda už případ sleduje jen okrajově, ale kolegyni šanci přeje. Víc ho zaměstnává bývalý kolega z oddělení loupeží řešící svůj neuspořádaný život.
V předchozím románu (Déjà vu) se Urban soustředil převážně už jen na Edu Brauna a jeho novou kolegyni Dianu. V tomto příběhu je mladá kriminalistka dočasně přeřazena k mordpartě, ale pozornost se přesouvá na ni a jejího parťáka Brázdu. Eda se tu tedy objevuje – pro leckoho možná překvapivě – už jen sporadicky. Na řadu tak přichází dnes stále oblíbená smíšená dvojice vyšetřovatelů, kdy žena zákona musí vypadat atraktivně, chovat se drsně a zkoušet svádět svého kolegu. Už se asi stává pravidlem, že v románu musí být mezi dvěma protagonisty jiskření a sexuální dusno.
Co se týče děje, jde o poměrně poklidně plynoucí příběh, kromě finále bez větších vzruchů. Dlouho mě ale nemohl chytnout. Věděl jsem, že Urban má na víc, kromě toho jsem tu postrádal nějaký hlubší vhled do kriminalistické práce, na který jsme u tohoto autora zvyklí. Připadalo mi, že si tady ohledně popisu vyšetřování vystačí jen s výslechy, neustálým prohledáváním všech možných registrů a stále se opakující informací, kdo komu uvařil kávu a postavil ji na stůl. Po většinu knihy jsem postrádal nějakou šťávu, nějaké okořenění, které by mě vtáhlo do děje. V Rozsudku smrti to byl motiv mstícího se policisty (byť to byla místy ta zmíněná šílená jízda), u Hry o přežití to byl zajímavý námět a jisté tajemno, a dokonce i Výjezdovka mi přišla zajímavější. A vlastně i Déjà vu, onen zmíněný komorní příběh, kde exceluje Urbanův oblíbenec Eda.
Přesto se autorovi nedá upřít, že příběh jako detektivka funguje celkem solidně. Je tu dostatečný počet podezřelých a s nimi i přímo úměrné množství slepých uliček. Dost na to, abychom byli zmatení, když se snažíme pachatele tipovat sami, ale tolik, aby to bylo přepísklé a zmatené. Sice víme o něco málo víc než protagonisté, nicméně rozuzlení nejspíš neuhádneme. Pachatel totiž vyjde až ze spojení několika souvislostí, takže by nestačilo na něj ukázat, museli bychom pavučinu událostí rozplést trochu více. Přesto si možná leckdo ve zpětném pohledu uvědomí, že mohl pachatele uhádnout o něco dříve. Podstatné je, že to rozuzlení dává smysl a že se autorovi překvapivé odhalení na konci povedlo. Dokonce dojde i na trochu dramatický závěr, byť s jistou pachutí hořkosti. Ale to už k současnému krimi příběhu patří.
Vražedná splátka přináší umírněnější přístup k žánru a ustupuje od výrazného zaměření na policejní procedury, které charakterizovalo autorovy první dva samostatné tituly. Román se vyznačuje klidnějším tempem, jež osloví spíš příznivce tradiční české detektivky vyhýbající se přehnaným akčním sekvencím, násilí a krvavým scénám. Příběh graduje zejména v závěrečné části, kdy dochází k odhalení pozoruhodných souvislostí. Míra překvapení ale bude záviset na pozornosti, kterou čtenář věnoval drobným stopám během četby. Pozorný čtenář může něco odhalit dříve než samotní vyšetřovatelé. Ačkoliv příběh splňuje standardy kvalitní detektivní literatury, nedosahuje úrovně autorových nejlepších děl.
Text: David Urban (2024)
Vydáno: Euromedia group, a. s. – Kalibr (2024)
312 stran
