Je mladá žena z domku, kde se stala trojnásobná vražda, další možnou obětí, nebo je naopak vražedkyní? Autor ve svém románu spojil jak klasické detektivní vyšetřování, tak motiv tenké hranice dobra a zla.
V roce 2000 položil spisovatel Václav Erben, autor případů kapitána Exnera, základ edici Původní česká detektivka. Dnes v této řadě, kterou vydává nakladatelství MOBA, už vyšlo přes tři sta titulů. Série – jak už její název napovídá – je zaměřena na české autory, a přispívají do ní nejen ti dříve narození, ale i mladí autoři. A nemusejí to být vyloženě profesionálové, často mají běžné občanské povolání – lékař, učitel, právník, novinář atd. Výraz „původní česká detektivka“ u někoho může evokovat typické znaky české detektivky, například mord ve vesnickém rodinném domku, postavu sympatického a zkušeného detektiva, snaživého policejního nováčka, a v neposlední řadě důraz na psychologické vazby nejen v rodině oběti, ale i mezi podezřelými.
Přesně do tohoto ranku zapadá i román Vražedkyně letos čtyřicetiletého českobudějovického rodáka Pavla Kohouta (ve zmíněné edici mu také vyšla detektivka Les Bor). Vyšel už v loňském roce a začíná případem trojnásobné vraždy v rodinném domku v jihočeské Soběslavi. Někdo v něm brutálně ubodal starší pár – muže a ženu, a udusil polštářem pětiměsíčního chlapečka, který spal ve vedlejším pokoji. Případu se ujímá spolehlivý a ostřílený podplukovník Petr Machala, holohlavý a vousatý sympaťák, který je podobný hlavnímu představiteli z jednoho úspěšného kriminálního seriálu (pravděpodobně Rapl – pozn. red.). K ruce má šestadvacetiletého nováčka Martina Tůmu, který se u Machaly zacvičuje. Strážmistr Tůma zažívá skutečně křest ohněm a má neustálé pochybnosti o správnosti výběru svého povolání, které ještě přiživuje jeho starostlivá matka častými telefonáty. Machala si však dobře pamatuje, jaké byly jeho začátky a drží nad svým svěřencem ochrannou ruku.
Jakmile se vyšetřování rozjíždí, ukazuje se, že v domku bydlela ještě dcera starších obětí, mladá žena jménem Monika Vintrová, která je nezvěstná. Může být jak další obětí nepříčetného vraha, tak i samotnou vražedkyní. Moničin otec byl známý násilník, takže motiv by měla, ale dokázala by zabít i vlastní matku, a navíc svého syna? Vzápětí se v Soběslavi odehraje několik loupežných přepadení. Pachatelkou je pokaždé mladá žena, jejíž popis sedí na Moniku Vintrovou. A mezitím, kdesi jinde, se jakýsi muž s tričkem kapely Iron Maiden snaží přes erotickou seznamku najít partnerku do postele…
Pavel Kohout rozjíždí svou detektivku opravdu pěkně zostra. Hned na úvodních dvou stránkách se věnuje popisu uvázaného štěkajícího psa, který se marně snaží dostat do domku, kde kdosi právě ubodává jeho páníčka. Vzápětí se ukazuje, že v domku není jen jedna oběť. A v ostrém tempu se nepolevuje ani v dalších kapitolách. Sledujeme rozjíždějící se policejní vyšetřování (dlouho převážně z pohledu mladého Tůmy), pachatelku loupežných útoků, aktivity neznámého muže hledajícího partnerku, přičemž – jak už to ve většině detektivek bývá – souvislosti můžeme jen hádat. V případě tohoto románu však ne dlouho. Už v půlce knihy je jasné, kdo vraždil a proč. Ostatně autor nám to v několika kapitolách objasňuje dříve než kriminalistům, ale velký náskok před nimi nemáme. A i když v té polovině ještě není všechno uzavřeno, nejeden čtenář se jistě zeptá „fajn, a co teď?“
Inu „teď“ autor rozjíždí druhou část příběhu. Jedna z postav se rozhodne vydat cestou, která není zcela podle pravidel a podobně jako lavina na sebe začne nabalovat další problémy. Jak sám říká, vydal se riskantní a trnitou cestou, která mezitím zarostla tak, že není cesty zpět. Druhá polovina knihy se zabývá otázkou tenké hranice mezi dobrem a zlem a také potenciálem konat dobro i zlo, ukrytém v každém z nás. Sice to zní jako klišé, ale ani ta zbývající polovina příběhu nenudí. Dokonce před čtenáře klade otázku, jak by se na místě některých postav příběhu zachoval on sám. A není nouze ani o nějakou tu smutnější či depresivnější pasáž. Ostatně autor v jednom rozhovoru uvedl, že ho k napsání knihy inspiroval kromě vyprávění jistého kriminalisty také televizní rozhovor s písničkářem Tomášem Klusem, ve kterém popisoval zážitek ze svého koncertu v ženské věznici.
V obou polovinách si s námi autor poměrně dost hraje. Popisem určité postavy nám vnutí myšlenku, kdo by to mohl být, aby se vzápětí ukázalo, že je to někdo úplně jiný. Nebo nám naopak vsugerovává myšlenku, že sledujeme někoho, o kom dosud nepadla zmínka, abychom zjistili, že ho už dobře známe. Nutno ale říci, že to autor udělá tolikrát, až je to skoro přes míru. A zkouší to na nás dokonce i s takovými situacemi, jakože se kdosi blíží ke své oběti, abychom vzápětí zjistili, že vůbec nemusí jít o přípravu k vraždě. To je jen jeden příklad z mnoha. Tyhle šarády pak vyvrcholí v téměř závěrečné scéně, která je jedna z těch klíčových, ale musím uznat, že tady se to autorovi naopak povedlo.
Vražedkyně je takovým „dvousložkovým románem“, jehož první půle se odvíjí v duchu klasické české detektivky, zatímco druhá polovina je spíše psychologického a filozofického rázu. Díky silnému tématu mi ale vůbec nevadilo, kam se děj posunul. Autor si se čtenáři často pohrává, i když by to nemuselo být pořád a za každou cenu. Děj románu je sice svižný, ale i tak bych si ho dovedl představit bez několika zbytečných vsuvek (motiv otravné matky, boj s holuby na balkóně). Přesto jde o příběh, po jehož přečtení o něm možná budete ještě nějakou chvíli přemýšlet.
Text: Pavel Kohout (2020)
Vydáno: Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno (2020)
240 stran
